Pražskojarní operní estráda

  1. 1
  2. 2
Na programu festivalu Pražské jaro byl 22. května 2019 ve Dvořákově síni Rudolfina koncert s názvem Operní hvězdy čtyř generací. Setkali se na něm laureáti Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech za doprovodu Orchestru Národního divadla pod vedením Jaroslava Kyzlinka.
Peter Mikuláš, Operní hvězdy čtyř generací – Pražské jaro 2019 (foto Petra Hajská)

Význam, který má od roku 1966 pěvecká soutěž v Karlových Varech pro start mladých pěveckých talentů, je mimořádný. A obdiv zaslouží způsob, jakým ji její zakladatel Alois Ježek vede a jaké renomé jí vtiskl. Vítězství v této soutěži se pak skví nejen v životopisech jako garance dosažené úrovně, ale skýtá nositelům cen příležitost uplatnit se v divadlech nebo na festivalech, protože jednou z odměn je nabídka recitálů nebo hostování v inscenacích. Seznam sólistů, u kterých se vítězství nebo některá z dalších cen v této soutěži staly předzvěstí jejich mezinárodní kariéry, je za těch 53 ročníků obsáhlý. Patří mezi ně například Magdaléna Hajóssyová, Edita Gruberová, Ivan Kusnjer, Dalibor Jenis, Eva Urbanová, Martina Janková, Magdalena Kožená, Jan Martiník, Adam Plachetka nebo Kateřina Kněžíková.

Jiná otázka je, jakým způsobem tuto naši nejvýznamnější pěveckou soutěž dále zhodnocovat v koncertním životě nad rámec závěrečného vystoupení vítězů v Karlových Varech. Dychtivý entusiasmus mládí vyzařoval například z laureátů let 2015-2017, když mohli loni „popřát“ k narozeninám Wolfgangu Amadeovi Mozartovi při koncertě ve Stavovském divadle, který pořádá Národní divadla (mezi interprety byla také Veronika Holbová, Roman Hoza a jihokorejský tenorista Seongsoo Ryu).

Gabriela Beňačková, Operní hvězdy čtyř generací – Pražské jaro 2019 (foto Petra Hajská)

Sezvat na pódium laureáty napříč generacemi je jistě jedna z dalších možností, jak zvýšit povědomí a prestiž karlovarské soutěže. Tuto formu zvolil festival Pražské jaro. Ve spolupráci s Národním divadlem a karlovarskou soutěží do svého programu letos zařadil koncert, na kterém se setkali pěvecké legendy, Gabriela Beňačková (vítězka soutěže v roce 1969) a Peter Mikuláš (zvítězil v roce 1977), s těmi nejmladšími adepty vokálního umění. Takový koncert je pro posluchače jistě atraktivní a ve Dvořákově síni bylo vyprodáno. Ale nad rámec vazby sólistů na karlovarskou pěveckou soutěž takto koncipovaný večer postrádá jednotící linii. Svou pestrostí měl spíše charakter „estrády“, ve které se každý blýskne tím svým „the best“. Vznikl tak koktejl příliš mnoha „chutí“, ve kterém se bez ladu a skladu střídali Dvořák s Mascagnim a Gluckem, Verdi s Rachmaninovem, Massenetem a Puccinim, Mozart s Wagnerem, Berlioz s Leoncavallem a Cileou, aby program „korunoval“ valčíček z Lehárovy operetky Veselá vdova (Lippen schweigen).

Obdivuhodnou formu si stále udržuje Peter Mikuláš. Svým vyrovnaným basem v árii Filipa Ella gammai m’amò ve Verdiho Donu Carlosovi v intimním „rozhovoru“ s violoncellistou Bledarem Zajmi společně vnořili posluchače do osudu španělského krále, kterému ani moc nad celým světem nemůže zajistit osobní štěstí. Jako Rachmaninovův Aleko v kavatině Celý tábor spí vyjádřil Mikuláš hořký smutek, do kterého uvrhne tohoto vzdorovitého šlechtice ztráta lásky divoké cikánky. Gabrielu Beňačkovou a její „božský“ hlas v Jenůfě, kdy při modlitbě Zdrávas, královno dokázala rozplakat i hlediště Metropolitní opery, si ale raději připomínejme z jejích nahrávek, kdy byla na vrcholu své kariéry.

Eliška Zajícová, Operní hvězdy čtyř generací – Pražské jaro 2019 (foto Petra Hajská)

Z té úplně nejmladší pěvecké generace dostala příležitost mezzosopranistka Eliška Zajícová, která si vyzpívala na loňské karlovarské soutěži čestné uznání v kategorii píseň a Nadace Bohuslava Martinů ji ocenila za nejlepší interpretaci díla tohoto skladatele, předloni se prosadila v kategorii Junior – ženy, zaujala i vedení opavské opery a získala cenu Hlasového centra Praha/MH s.r.o. za „Barvu hlasu“; prosadila se už i v roce 2016 v ženské kategorii operních nadějí (2. místo). Ve svém dosavadním působení upoutala rolí Tety ve světové premiéře komorní opery A Woman Such as Myself  hongkongského skladatele Daniela Lo na festivalu Dny nové opery Ostrava 2018 a cit pro sezpívanost si tříbí se souborem Martinů Voices Lukáše Vasilka. V programu pražskojarního koncertu se Eliška Zajícová vymykala repertoárem z období klasicismu s árií Le belle immagini  z Gluckovy opery Paris a Helena, ve které se tento trójský hrdina obává o ztrátu Heleny, a árií Cherubína Non so più cosa son z Mozartovy Figarovy svatby s výronem mladicky roztouženého obdivu k ženám. Nebyla to optimální volba, protože její světlý mezzosoprán uprostřed orchestru, který tento styl příliš nerespektoval, zanikal a nemohla uplatnit průzračně křehčí výrazovou plasticitu árií. Zejména v bezprostřední „konkurenci“ s Wagnerovým Tannhäuserem, když soutěžní píseň Wolframa Blick‘ ich umher in diesem edlen Kreise, v níž s ódou na ctnosti čisté lásky usiluje tento minnesänger o ruku Alžběty, naplno rozezpíval svým hutným barytonem Roman Hoza. Tento sólista, vítěz karlovarské soutěže v roce 2015, už zocelený zkušenostmi zejména z brněnského Národního divadla předvedl v „koktavé“ árii Tartaglii Quella è una strada  z Mascagniho opery Masky i svůj svěží smysl pro humor, který ale zůstal v celku večera izolovaný.

Roman Hoza, Operní hvězdy čtyř generací – Pražské jaro 2019 (foto Petra Hajská)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
dalibor

Paní Havlíková by měla být ráda, že největší hvězda operních pódií 70.-90. let se vůbec uvolila k účinkování na onom koncertu. Měla by se už vyvarovat jakéhokoli hodnocení, neboť Beňačková je legenda, které celé zástupy současných hvězdiček (byť některých i kvalitních) nesahají ani po kotníky!!!