Operní panorama Heleny Havlíkové (120)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 13. do 20. května 2013
– Příliš korpulentní pařížská Gioconda
– Skvělá pohádka pro adepty zpěvu, nikoli na Pražské jaro
– Umělý penis vyčpělého Casanovy
– Ani Komturovo požehnání brněnského Giovanniho nezachránilo
– Inspirace na dny příští
***

Příliš korpulentní pařížská Gioconda

V kinech v Praze (Bio Oko), Blansku, Uherském Hradišti, Chrudimi, Táboře a Havířově měli diváci opět příležitost vidět bezprostředně po premiéře další z přímých přenosů z Pařížské opery – Giocondu Almicare Ponchielliho (1834–1886), která je novou inscenací letošní sezony. Po triumfální premiéře ve Scale (1876) jako jediná z Ponchielliho jedenácti oper dodnes zůstává pravidelnou součástí repertoáru divadel. Tento pozdně romantický operní thriller na libreto zkušeného Arriga Boita podle dramatu Victora Huga Angelo, tyran paduánský je příběhem plným prudkých dějových zvratů a odhalení na poslední chvíli, pokusů o úkladné vraždy a manželsko-mileneckých propletenců s plnokrevnou hudbou velkých emocí a dramatických situací, rozsáhlými pěveckými party sólistů i sboru nad hutně instrumentovaným orchestrem a vloženým baletem ve stylu velké francouzské opery.Nešťastně zamilovaná pouliční zpěvačka Gioconda (v překladu Šťastná) je vtažena do mocenských intrik Benátek 17. století. Stará se o svou slepou matku a miluje janovského šlechtice Enza, který je Benátkách v exilu – ten ale plane pro manželku benátského inkvizitora Alvise Baodera Lauru Adorno. O Giocondu usiluje proradný agent inkvizice Barnaba – aby si ji podmanil, obviní její matku z čarodějnictví. Vrchní inkvizitor se dozví o nevěře své manželky a chce ji zabít – Gioconda překoná svou žárlivost a pomůže milencům uprchnout. Než by ale podlehla Barnabovi, volí sebevraždu.

Piera Luigiho Pizziho (1930), nestora italské režijní a výtvarné školy, žáka legendárního Giorgia Strehlera a vyznavače neoklasicistické palladiovské architektury, který mimo jiné otevíral svými inscenacemi Opéru Bastille (Berliozovi Trójané) nebo rekonstruovanou Scalu (Salieriho L’Europa riconosciuta), známe i u nás z nastudování oper Francise Poulenca Lidský hlas a Prsy Tirésiovy ve Státní opeře Praha. Pro pařížské uvedení Giocondy, věren svému režijně-výtvarnému stylu, převedl barokní Benátky do strohé geometrie schodišť a zábradlí „podle pravítka“, aranžmá a choreografie připomínaly až spartakiádu, jakkoli v dokonalých kostýmech jako z učebnic commedie dell’arte. I když se přijíždělo i na gondole, plachty na lodích se svalnatými námořníky na konci 2. dějství dramaticky vzplály, atmosféru Benátek, nevázaného karnevalu i dusné inkvizice a jejích špehů se navodit nepodařilo. I do opery se dnes promítly zvýšené nároky na fyzický vzhled a obratnost operních protagonistů. V Pařížské opeře se ovšem sešly dvě dámy, které tyto moderní trendy rozhodně neoslovily, což Pizzi svými kostýmy a sošnou režií ještě zdůraznil. Snad jen ohromující pěvecké výkony by mohly jejich konstituci ospravedlnit – tak tomu však bohužel nebylo. Doby, kdy Violeta Urmana oslňovala ve velkých dramatických rolích Richarda Wagnera, ale i jako Lady Macbeth, Aida, Toska nebo právě Gioconda (mimo jiné na studiové nahrávce z roku 2001 vedle Luciany D’Intio a Plácida Dominga pod taktovkou Marcella Viottiho s Mnichovským rozhlasovým symfonickým orchestrem), se při poslechu její současné Giocondy, zvláště v napjatě očekávaném Suicidio v kině zdály minulostí – její soprán zněl ostře, nepříjemně. (A zralost jejího hlasu stírala rozdíl mezi mladistvě znějícím mezzosopránem i vzhledem Maríe José Montiel jako Giocondinou slepou matkou.) Mezzosoprán Luciany D’Intino jako Laury měl vedle Urmany alespoň větší plnost a plasticitu. Ani Enzo nebyl v podání Marcela Alvareze žádný střízlík a přenos naznačoval, že doba hvězdné slávy tohoto tenoristy, kterou nastartoval v devadesátých letech, nyní a přechod od lyrického oboru k dramatickému nevychází přesvědčivě – Enzova romance mu sice vyšla s vřelostí, ale uvěřit milostným planutím těchto tří postav prostě nešlo. Třebaže Claudio Sgura vládne dostatečně „zlověstným“ barytonem pro špicla Barnabu, vyzněl tento bídák v Pizzově režii spíše jen jako sexuální loudil. Ani bulharský basista Orlin Anastassov coby inkvizitor Alvise Badoero, který přinutí k sebevraždě svou nevěrnou manželku, nebyl nadán energií, která by k takovému muži měla patřit. A náhlé přesunutí slavného Tance hodin z baroka kamsi do současného italského kabaretu na Lido s polonahou baletkou postrádalo logiku i vkus. Byla to smutná ukázka bezradnosti režiséra, který, když neví jak dál, zařadí nahotu.

Orchestr, sbor (stodvacetičlenný! + dětský sbor za scénou) Pařížské opery pod taktovkou izraelského dirigenta Daniela Orena (1955) dodaly inscenaci patřičnou „velikost“ i barvitost, kterou Gioconda jistě vyžaduje – drama vášní, citů a politických intrik však v podání Pařížské opery nebouřilo, ale v detailních záběrech nelítostných kamer působilo místy až směšně.Nedávná plzeňská inscenace Giocondy (Operní panorama 76 – zde) sice nedisponovala tak ohromujícím obsazením orchestru a sboru a propracovaností hudebního nastudování, rozhodně ale měla větší dramatický náboj.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Skvělá pohádka pro adepty zpěvu, nikoli na Pražské jaro

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ponchielli: La Gioconda (Opéra national de Paris 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Trojan: Pastýřská pohádka (Pražská konzervatoř)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - The Giacomo Variations (Pražské jaro 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni (ND Brno)

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
PeVos

Osobně si myslím, že “trend” štíhlých dam je v dramatickém oboru spíše chimérou než realitou. Jen těžko si vybavuji dramatické sopranistky (či mezzosoprány), které by měly proporce očekávané ze strany recenzentky… N. Stemme, K. Dalayman, I. Theorin, V. Urmana, M. Guleghina, L. Monastyrska, O. Borodina, D. Zajick, M. Cornetti… to nejsou žádné romantické květinky. Mohutný hlas je asi třeba o něco “opřít”. A o “kauzách” Callas či Voigt bylo v této souvislosti napsáno víc než dost…