Jan Grossmann: Rád se vyjadřuji vážně a zodpovědně, ale rád si také hraju

Zažil jste Ostravu také v době její „černé éry“, přesto vám přirostla k srdci. Čím vás toto město přes všechny vaše rozporuplné zkušenosti upoutalo?
Měl jsem tu rodiče, manželku s dítětem, přátele. A když přišel listopad a Sametová revoluce, sám od sebe vznikl na Pedagogické fakultě Ostrava, kam jsem byl těsně předtím přijat, tým lidí, kteří začali makat na konečně svobodném školství, kultuře, umění. “Železná pěst dělnické třídy” už na nás nemohla a my jsme dostali příležitost – každý podle svého odborného zaměření (a bez nároku na odměnu) – přebudovat z PFO Ostravskou univerzitu. V hudebně-umělecko-pedagogické oblasti nás svým přirozeným charisma, vizemi a strategiemi vedl báječný pianista, komorní hráč a kamarád Rudolf Bernatík. Z katedry hudební výchovy se nám podařilo vydělit umělecko-pedagogickou katedru, z ní Institut pro umělecká studia OU a z něho dnešní Fakultu umění OU. Vymýšleli jsme nové a inovovali některé stávající studijní plány, usilovali o akreditaci nových oborů. Na ty roky rád vzpomínám. Na období idealismu, nezištnosti, na vztahy založené na spolupráci, čisté a nevypočítavé. Hlavně ta nezištnost a upřímná snaha prospět celku, aniž bychom se ptali “co za to?”, mi dnes hrozně chybí.

Jak vám současná Ostrava „zní“ a kam se v ní vydáte, když hledáte hudební inspiraci?
Současnou Ostravu vnímám jako aspirující na stále významnější město kultury, umění, vědy, techniky, kreativity, vynalézavosti. Co se týče hudebních inspirací, ty musejí vyvěrat z naší duše. Ano, rád se potěším Bělským lesem, který mám na dosah, ale tu pravou přírodu a inspiraci musíme cítit vevnitř. A pak se už jen pustit do práce, a třeba využít i některý z avantgardních kompozičních systémů, pokud ho člověk ovládá a poslouží záměru. V žádném případě systém pro systém. A určitě ne naschvály a prvoplánové šoky.

Jakým výzvám čelíte při komponování duchovní hudby a jak se tento proces odrazil při tvorbě vaší skladby Lurdy a Cesta vody v Bělském lese, která bude mít premiéru na koncertu Janáčkovy filharmonie Ostravské stopy?
Nekomponuji liturgickou duchovní hudbu. Neliturgická duchovní hudba mi dává svobodu, abych se vyjadřoval bez diktátu a konvencí, jenom podle své nejvnitřnější potřeby. Takže žádným výzvám nečelím, jen těm, které se samy za mnou tiše přikradou. A příležitost zkomponovat v závěru života opět něco pro milou JFO nešlo odříct.

Vaše hudba je hodně inspirována křesťanskou symbolikou. Naznačuje to také název skladby Lurdy a Cesta vody v Bělském lese. Jakého významu nabývají tyto motivy v ostravském kontextu?
Křesťanství nebo kterýkoliv jiný náboženský nebo filozofický směr, pokud jsou pojímány s respektem a tolerancí ke svobodě toho druhého, jsou pro mě různé Cesty lidského ducha. Důležité pro mě je, abych i já dokázal respektovat a ctít svobodu druhých. Moje skladba pro JFO “Lurdy a Cesta vody ” je symbolikou. Není zrovna snadná, ale myslím, že není ani zbytečně obtížná. Obtížnost by měla být v rovnováze s nesamoúčelnou virtuozitou a má mít hlubší význam. Skladba si troufá být současně poctou nádheře a kreativitě, se kterou v posledních pěti až dvou letech provedlo město Ostrava úpravu lesoparku, který mám skoro za humny. Už jako děti se svými rodiči jsme tam chodili na václavky, povinně se tam procházeli (pro nás kluky hrozná otrava). V těch posledních letech tam ještě nedávná paní náměstkyně primátora města Ostravy Mgr. Kateřina Šebestová nechala obnovit prameny – jeden z nich se nazývá Svatý, ale spíše ho známe jako Lurdy. Je u něho obnovená kaplička a končí u ní nádherně vymyšlených 14 modřínových zastavení Křížové cesty. Pod vyhledávanou Starobělskou kolibou jsou pak další dva vydatné prameny. Od nich vede brouzdaliště nazvané Priessnitzovy lázně, kde můžete šlapat naboso léčivou pramenitou vodu. Následuje Cesta vody s oblíbeným dřevěným povalovým chodníkem a kolem něho spousta různě rozmístěných naučných i hravých atrakcí.

Co podnětného vnese podle vás tato skladba do koncertu Ostravské stopy, na kterém bude mít svou premiéru? Čím naopak může obohatit orchestrální zvuk Janáčkovy filharmonie pod vedením Stanislava Vavřínka vaše dílo?
Jakým přínosem bude moje skladba, to ať posoudí posluchači a hráči. Zvuk a zvláštní esprit JFO miluji od dob svého mládí, kdy tam ještě vládla stará garda skvělých muzikantů. Naštěstí dnešní garda podědila ty nejlepší geny dnešních důchodců i těch, kteří už nejsou mezi námi. Úžasný mladistvý zvuk, schopnost virtuózních kreací, přitom hloubka výrazu a schopnost vybudit hudební adrenalin. Pro JFO byla radost komponovat před skoro 40 lety i dnes. Pro mě se vlastně uzavírá pomyslný kruh od mých prvních orchestrálních a koncertantních kompozic k té mé dnešní orchestrální labutí písni. Moje “Lurdy” mají ambici nechat zaznít s pomocí hudebních zkratek, iniciál a symbolů všechno to, co jsem pro orchestr nemohl za těch 40 let vytvořit. Nedokážu se zařadit do určitého kompozičního systému, protože se systémům vyhýbám, aby mě nesvazovaly. Ve svých skladbách ale rád využívám prvky středověké i současné modality, vícevrstevnatost s kombinovaným tónovým terénem, centriku, v “Lurdech” v omezené míře i velkou aleatoriku, kontemplativní prvky, na druhé straně vypjatý dramatismus, střihovou až mozaikovitou melodiku a rytmiku, heterofonní fakturu, volně řazené akordy neterciové stavby, klasická metra nabourávaná asymetrikou a polyrytmickými a polymetrickými postupy atd. Prostě… rád se vyjadřuji vážně a zodpovědně, ale rád si také hraju.
Děkuji vám za rozhovor a přeji vám stále tak svěžího a neutuchajícího tvůrčího ducha.