Jan Krejča: Můj život s teorbou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Na koncertech staré hudby téměř nikdy nechybí a díky svému nástroji s dlouhým krkem je nepřehlédnutelný – Jan Krejča. Vypracoval se z amatérských začátků na našeho předního hráče na teorbu, nepostradatelný nástroj renesanční a barokní hudby. Jak se vyvíjel tento nástroj, který na rozdíl od většiny ostatních v dnešním symfonickém orchestru nenajdeme, z jakých „not“ se na něj hraje, jaká je jeho role v doprovodu bassa continua, jak k historicky poučené interpretaci přistupují různí dirigenti a z jakých pramenů mohou hráči na teorbu vycházet? To jsou témata, k jejichž zodpovězení je právě Jan Krejča u nás z nejpovolanějších.

Jan Krejča (foto se svolením Jana Krejči)
Jan Krejča (foto se svolením Jana Krejči)

Jak jste se dostal ke hře na teorbu, barokní kytaru a renesanční loutnu?
Moje cesta k hudbě začala pozdě, přestože jsem jí byl vystaven ve značné míře již od útlého dětství. Táta měl ve vážné hudbě velkého koníčka – nahromadil početnou sbírku gramofonových desek převážně symfonického repertoáru a rád tyto nahrávky poslouchal s partiturou v ruce, často za mé účasti, i když jsem hudebnímu zápisu tehdy vůbec nerozuměl. Než si pořídil rodinu, dokonce sám amatérsky hudbu skládal, přestože sám na nic nehrál. Později se k tomu ale už nevrátil a svoje staré opusy zničil.

Já jsem v dětství sice párkrát vyslovil přání hrát na hudební nástroj, ale přesnější představu jsem neměl, a protože jsem byl dítě poměrně divoké, rodiče si nebyli jistí vážností mého zájmu. Nicméně se rozhodli mi dát šanci a koupili starší klavír. Ten mě příliš nezaujal a tím vše skončilo, nadále sloužil převážně jako zesilovač tátova nočního chrápání. Změna přišla až v pubertě, konkrétně v patnácti letech, kdy jsem sám začal navštěvovat lekce trampské kytary u vedoucího našeho vodácko-turistického oddílu, původně proto, abych se dostal do větší blízkosti jedné slečny.

A co na to slečna?
Na dotyčnou slečnu i veškeré svoje dosavadní zájmy jsem velmi rychle zapomněl, jak mě kytara začala nečekaně bavit. Brzy jsem umluvil rodiče, aby mi přes známého zařídili soukromé lekce u učitele z místní ZUŠ a začal cvičit mnoho hodin denně. Můj učitel František Běhounek, dodnes velice aktivní na poli lokální kultury, mimo jiné vede soubor Ludus Musicus, za mého mládí složený především z jeho žáků, jejich rodičů a přátel. Brzy mě do něj přizval, takže jsem poznal více hudby, často právě takzvaně staré – písně středověkých kancionálů, renesanční instrumentální konsorty, hudbu Adama Václava Michny a další.

Hana Blažíková a Jan Krejča - Collegium Marianum - Barokní podvečery (foto Petra Hajská)
Hana Blažíková a Jan Krejča – Collegium Marianum – Barokní podvečery (foto Petra Hajská)

Starší hudba na mě zvlášť působila jakýmsi romantickým kouzlem, takže jakmile jsem se od naší učitelky zpěvu Jany Lewitové dozvěděl o možnosti navštěvovat lekce renesanční loutny u jejího kolegy Rudolfa Měřinského, okamžitě jsem tuto možnost využil. Vzápětí jsem navštívil kurzy staré hudby ve Valticích, kde jsem se potkal s dalšími hudebníky. Dostal jsem se do amatérského souboru Musica Fresca, poznal blíže zkušenějšího loutnistu Přemysla Vacka a spřátelil se s gambistou Petrem Wagnerem, který mě přesvědčil ke hře na teorbu. Ten mě seznámil s varhaníkem Robertem Hugem, v jehož ansámblu Cappella Regia jsem začal poté hrát. Celý hudební svět, byť do této doby převážně amatérský, mi učaroval a brzy jsem došel k rozhodnutí stát se profesionálem, což bylo vzhledem k mým tehdejším zkušenostem sice nepředstavitelně naivní, ale opustil jsem druhý ročník stavební fakulty ČVUT a kupodivu to vyšlo. Později jsem svůj instrumentář ještě rozšířil o barokní loutnu i kytaru a začal postupně hrát i s dalšími ansámbly.

Jaké vůbec byly u nás v 90. letech pro začínajícího teorbistu možnosti profesionálního vzdělávání?
Získat jakékoli informace o našem oboru nebylo vůbec snadné. Neexistoval internet, nahrávek bylo málo a nedaly se skoro ve zdejších obchodech koupit, nabídka místních knihoven a muzeí byla (alespoň z pohledu loutnisty) omezená a těžko přístupná. Nedokázal jsem sehnat žádnou učebnici, mezi kolegy loutnisty jen pár ručně opisovaných cvičení. Získat stipendium pro studium v zahraničí nebylo vůbec snadné, a tak byly často jedinou příležitostí ke vzdělání interpretační kurzy cizích hudebníků. Bylo úžasné takto poznat uznávané odborníky z oboru, slyšet je zblízka hrát, nechat si od nich poradit, okopírovat si jinak nedostupné noty (nebo v našem případě tabulatury) a v neposlední řadě na kurzech poznat další zdejší kolegy.

Můžete popsat vývoj teorby jako nástroje?
Teorba je druh loutny, jehož vznik je svázaný s hudebním vývojem na přelomu 16. a 17. století, stylovými změnami od renesance k baroku, ale hlavně se zrodem opery. Renesanční loutna, která se vyvinula ze svého středověkého předchůdce zhruba o sto let dříve, tedy kolem roku 1500, existovala v několika různých velikostech odpovídajících užívaným výškám ladění, od malých sopránových až po velké basové, vždy měla ale pouze šest tzv. sborů – párových strun. V průběhu druhé poloviny 16. století se začaly k nástroji přidávat další basové struny: vznikla loutna sedmi, osmi a později až deseti sborová. Tyto basové struny byly stejně dlouhé, jako základní sada šesti sborů, musely tedy být mnohem tlustší a jejich zvuk byl krátký a nepříliš silný, což byla pro sólovou hru spíše výhoda.

Jan Krejča - Collegium Marianum - Letní slavnosti staré hudby (foto Petra Hajská)
Jan Krejča – Collegium Marianum – Letní slavnosti staré hudby (foto Petra Hajská)

Na konci 16. století se ale začal rodit nový hudební styl a zejména v okolí takzvané Florentské cameraty vznikla potřeba nástroje schopného smysluplně doprovodit nový, monodický druh zpěvu: bohatou, expresivní, sólovou pěveckou linku bylo tedy třeba podpořit harmonickým nástrojem silného basového registru. Loutnisté nejprve zkoušeli použít basovou loutnu, jenže její rozsah byl celý příliš hluboko, a proto přišli se zcela novým řešením: na tento nástroj natáhli struny odpovídající běžnému ladění sólové loutny, tedy o kvintu nebo kvartu vyšší. Museli ale překonat nový problém: nejvyšší dvě struny tohoto vyššího ladění se na dlouhé menzuře basového nástroje nedaly použít – byly příliš tenké. Proto místo nich natáhli struny o oktávu nižší a vzniklo pro teorbu typické lomené ladění. Hmaty akordů se oproti renesanční loutně nezměnily, jednoduchý harmonický doprovod potřebný v monodii se loutnisté snadno naučili a nástroj měl podstatně větší rezonanci, hlavně v žádané basové poloze. Poté navíc došlo k výraznému prodloužení basových strun, čímž se ještě zlepšila jejich zvuková kvalita a bylo možné rozsah nástroje rozšířit dále do basu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


4 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments