Jan Kučera o skladatelské vášni, o Pivním oratoriu a spolupráci s FOK
Máte právě rozepsanou nějakou skladbu?
Ano a vždy hned několik najednou. To skladatelské nutkání cítím neustále, tvůrčí proces je vášeň a je s ním spojena obrovská svoboda. Zároveň ale i muka různých pochyb, protože jen podle toho, co do partitury napíšu a jakou péči dostane, bude hudba ve výsledku znít. Komponování je proces velice intimní, hluboce asociální, časově náročný, a když ta hudba pak zazní, muzikanti ji hrají rádi a líbí se publiku, je to nepopsatelná satisfakce a zázrak. Teď jsem dopsal symfonický obraz O mnohosti světů obydlených, jakýsi hudební vhled do vesmíru. Skladba vznikla na objednávku mého dirigentského kolegy a kamaráda Tomáše Braunera, jemuž je i věnována a který ji v prosinci uvede v premiéře s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín. Dokončil jsem i Žesťový kvintet pro soubor BRASStet, pro 1. trumpetistu FOK Marka Zvolánka jednu kratší skladbu pro trubku a varhany, a ještě pro Davida Pokorného mám rozepsaný houslový koncert.
Takže vaše díla vznikají na objednávku? Nebo si někdy jen tak řeknete, že máte chuť napsat třeba něco pro housle, a pak se uvidí, kdy a kde se to dílo dočká uvedení?
Tak i tak. Například oba mé balety vznikly samozřejmě na objednávku, tam je jasné zadání v podobě libreta. Rovněž scénickou hudbu pro činohru musím konzultovat s režisérem. A na druhém pólu je úplná skladatelská svoboda, kdy si vše vymyslím sám, třeba teď ten houslový koncert. Pokud si mohu dopřát luxus volné tvorby, skladba není na objednávku a netlačí mě termín odevzdání, rád ji někdy nechávám uzrát, a v průběhu času se k ní vracím. Jiná zase vznikne spontánně a rychle. Práce s vidinou provedení jde ale rozhodně lépe od ruky.
Jak tomu bylo v případě Pivního oratoria, které provedete s FOK ve Smetanově síni 30. ledna 2020?
Pivní oratorium, coby hudební poctu našemu národnímu nápoji, jsem měl v plánu dlouho, shromažďoval jsem příslušné tematické texty a pracoval na něm, dá se říct, do šuplíku. A pak přišla skvělá příležitost uvést jej v premiéře na festivalu Pardubické hudební jaro 2016 s Komorní filharmonií Pardubice, a to přímo na nádvoří místního pivovaru. Bylo ovšem hrozné počasí, takže premiéra proběhla v sále filharmonie. Ale vůbec to nevadilo a skladba měla krásné ohlasy. Dirigoval jsem jej pak ještě v roce 2018 se svým domovským Karlovarským symfonickým orchestrem. Nyní to tedy s FOK bude pražská premiéra.
Máte pivo tak rád, že jste mu chtěl složit takovou hudební poctu?
Ano, já jsem se narodil v Plzeňském kraji a tam se nic jiného nepije. Dobře čepované poznám a umím ocenit. S nadsázkou řečeno, chtěl jsem pivo rehabilitovat před vínem, coby zdánlivě výhradním nápojem intelektuálů. Pivní společnost máme tendenci spojovat s něčím pokleslým až vulgárním, mluvíme s opovržením o pivním humoru, o pivním břichu, ale to si ten nápoj nezaslouží. Debata s chytrými lidmi se dá vést stejně tak dobře u vína jako u piva. Pití piva vnímám především jako sociální záležitost, setkání lidí a spouštěč pohodových a uvolněných debat s kýmkoli o čemkoli. A stejný dar ke spojování lidí má i hudba.
Dramaturgie koncertu se pijáckého tématu drží, že?
Dramaturg FOK Martin Rudovský našel ještě jednu skladbu s pivním tématem, a sice symfonickou předehru Gambrinus českého skladatele Otmara Máchy. Vznikla v roce 1998 a ve stejném roce měla premiéru, samozřejmě v Plzni. Obsahuje i roztomilý Valčíček a Polčičku, přesně těmito slovy Mácha udává v partituře tempo. Jsem rád, že ji můžeme uvést, protože Máchovu tvorbu obdivuji. Program ale vyjde vstříc i vinařům, protože jako protipól zazní velice efektní a virtuózní suita z baletu Bacchus a Ariadna Alberta Roussela.
Jaký příběh vaše Pivní oratorium vypráví?
Je to několik vhledů do příběhu piva v českých zemích, zhudebnil jsem různé texty z různých dob od středověku do současnosti, především z 16. století. Dozvíme se, jak a kde se pivo vařilo, co se k němu jedlo, jak a čím se lidé u piva bavili… Texty jsou skutečně různorodé, od milostné, zadumané básně z 12. století po staročeský recept na pivní polévku od Magdaleny Dobromily Rettigové. Ten recept je hodně vtipný a přímo si řekl o rozverné zhudebnění v mozartovském stylu. Formálně je to sled 21 čísel, která na sebe volně navazují, a spojující téma je jasné.
Jaký charakter má v oratoriu sólový soprán? Je to jediný ženský prvek, má to nějaký význam?
Hospodu vnímáme jako mužskou záležitost a ono to tak většinou opravdu je. Ale já mám rád genderovou vyváženost (smích). Všimněte si, že se jakákoli ryze pánská společnost chová zcela jinak, když je mezi nimi byť jen jedna žena. Jak správně říkal Miloš Kopecký s Miroslavem Horníčkem: žena kultivuje! A tak i v mém oratoriu je jeden ženský element, zde coby něžný kontrast k někdy trochu drsnému mužskému sboru, sólovému barytonu a vypravěči. Kromě zmíněného receptu na pivní polévku tam sólový soprán přednáší i tklivou milostnou píseň. Milostné písně k pivu samozřejmě také patří, při jiném stavu vědomí a příjemném opojení se člověk může snadno se rozněžnit a dát průchod citům. Souvisí s tím i jiné vnímání času.
A koho představuje sólový barytonista?
Má tam více výrazových poloh a rolí, které vycházejí z jednotlivých textů. Od rozšafného, bodrého, ale nikdy ne vulgárního rázu, po interpretaci lehce uhozeného kabaretního kupletu o mnoha slokách (smích). Důležitou úlohu má, i coby jakýsi celebrant, nábožně předříkává litanie sboru. Přeci jen je to oratorium, tedy duchovní záležitost.
To mě vybízí k otázce, proč jste vlastně pro skladbu o pivu zvolil formu oratoria? Nachází se duchovno na dně půllitru?
Ano, i tam. Pokud v nás pivo probudí duchovní zamyšlení, je to jedině dobře. Vždyť klášter a pivo, to jde k sobě, benediktini vaří báječné silné pivo v Břevnovském klášteře, augustiniáni v mé oblíbené hospodě v Salzburgu. V některých starých zápisech klášterních kronik se dokonce mluví o pivu jako o součásti postní stravy… V oratoriu jsem zhudebnil i kapitolu o svěcení piva z Římského rituálu. Takové žehnání se dělá i dnes, v Bavorsku je to velký svátek, kněz světí sudy svěcenou vodou a žehná pivu jako díkůvzdání darům země. V mé skladbě při tom hraje důležitou roli sbor, který opakuje po předříkávajícím barytonistovi jako v kostele. Sbor tam má ovšem i výrazovou polohu bandy rozjařených a hlučných hospodských pijáků.
Kromě Pivního oratoria, na které se už těšíme, která z vašich děl můžeme aktuálně slyšet? Zmínil jste balety…
Tři mušketýři jsou v současné době na repertoáru Lotyšského národního divadla opery a baletu v Rize. Druhý balet, který můžete vidět a slyšet snáz, je Zkrocení zlé ženy. Jezdím ho dirigovat do plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla. Věrným a pravidelným ambasadorem mé hudby je také smyčcový Epoque Quartet.
Zpátky k FOK. Jak vlastně začala vaše spolupráce a co všechno máte společně za sebou?
Intenzivní dirigentská spolupráce s FOK začala v roce 2014 nádherným úkolem, Beethovenovou 9. symfonií. Doposud jsme společně provedli téměř 50 koncertů s různým repertoárem, což už je slušná bilance a já si každého dalšího pozvání nesmírně vážím. Byly to mnohdy úkoly, které jsou pro každého dirigenta výzvou a svátkem: Má vlast, Glagolská mše, Dvořákovy symfonie na koncertech ve Velké Británii, koncert k 80 letům FOK a mnoho dalšího. V roce 2014 jsme také společně obnovili pravidelné koncerty ve Valdštejnské zahradě, to je taková moje srdeční záležitost, letos už to bylo tedy pošesté. Na vánočním koncertě jsme v premiéře provedli i moji skladbu Benedicamus Domino pro smíšený sbor, sóla, varhany a symfonický orchestr. FOK je fantastický orchestr na nejvyšší úrovni, tvoří jej skvělí muzikanti, jejichž umění je obdivuhodné. Je mi opravdu obrovskou ctí smět s nimi pracovat. Vždy je to spolupráce vrcholně profesionální a doufám, že oboustranně příjemná.
S orchestrem FOK jste také provedl řadu netradičních programů, například projekty s filmovou hudbou. Je to vaše cesta nebo byste spíše chtěl dirigovat klasické symfonické programy?
Klasika je základ a všechna ta velká díla Beethovenovova, Dvořákova, Čajkovského a asi stovky dalších autorů miluju, rád diriguju a učím se od nich, jako dirigent i jako skladatel. Ale zároveň žijeme v roce 2019, hudba je žánrově pestrá a láká k prozkoumávání. Proto se i s FOK společně vydáváme na různé hudební výlety mimo klasiku, ať už to byly jazzové koncerty s Arturo Sandovalem, Celebration Jazz Mass Karla Růžičky nebo filmová hudba s promítáním filmů Svatý Václav či hudba z Hitchcockova filmu Psycho. S dalšími orchestry rád diriguji různé crossoverové koncerty, tedy spojení popové či rockové kapely se symfonickým orchestrem. Takto se setkávám s Vojtou Dykem, Tomášem Klusem, Čechomorem, Ewou Farnou, Danem Bártou a mnoha dalšími.
Od letošní sezóny dirigujete cyklus rodinných koncertů Orchestr na dotek, máte za sebou první z koncertů, který byl věnovaný Bedřichu Smetanovi. Jak jste spokojen s novou koncepcí tohoto cyklu?
Já jsem už kdysi dávno s FOK tyto dětské koncerty dirigoval, takže je to pro mě návrat na známou půdu. A když jsem je nedirigoval, navštěvoval jsem je se svými dětmi a moc se nám líbily. Nyní jsou hlavními průvodci dva sympatičtí mladí herci, Anna Jiřina Daňhelová a Tomáš Kyselka. Složil jsem novou písničku, která je pro tyto pořady úvodní i závěrečnou znělkou a v níž se jednotlivé nástrojové skupiny předhánějí v tom, co umí. Hráči FOK během ní dokonce o svých nástrojích hrdě rapují. Musím říct, že to všichni vzali profesionálně a s humorem.
Máte před sebou další pořad, věnovaný Antonínu Dvořákovi, který se uskuteční 14. prosince, jak probíhá příprava?
Scénář vždy připraví Vladimír Jopek a vybere hudební ukázky. Pak probíhají různé konzultace, jak je zkrátit, jak je poskládat za sebe, jak je začlenit do hereckých akcí a podobně. Herci zkoušejí nejprve zvlášť a já jsem do toho pak jako dirigent zapojen nějakou replikou nebo drobnou hereckou akcí. Udržet pozornost malých dětí není úplně snadné, proto je rádi zapojujeme do hry a ta setkání jsou velmi interaktivní. V principu jsou ale všechny dětské koncerty podobné, protože děti přicházejí stále nové a třeba poprvé v životě vidí symfonický orchestr v koncertním sále. Je potřeba je seznamovat se základními kameny naší kultury, jako je Má vlast nebo Novosvětská symfonie. To je taková krásná povinnost.
Stále to není všechno, co vás s FOK čeká. Dirigujete také úspěšný edukační pořad pro školy s Ondřejem Brouskem.
Před dvěma lety jsme vytvořili pořad o filmové hudbě s názvem Pohyblivé obrázky aneb O filmové hudbě, v této sezóně nás čeká na jaře. Je určený dětem od páté třídy výše. Jsou to takové hrátky s filmovou hudbou a s obrazem. Máme tam plátno, promítáme filmy a zkoušíme si třeba takové triky, že nasadíme jinou hudbu na stejný obraz. Film se tím samozřejmě významově zásadně promění. Máme tam třeba krásnou scénu z němého filmu s kráčejícím Frankensteinem. Tu si nejprve promítneme úplně bez hudby a zjistíme, že je to celkem nuda. Pak k tomu zahrajeme hororovou hudbu a okamžitě se tam dostane emoce strachu. Nakonec k tomu zahrajeme veselou muziku a vznikne parodie. Děti to baví, smějí se, uvědomují si sílu a krásu hudby a to je to, co chceme.
Děkuji za rozhovor.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
