„Jako dítě už ve školním věku jsem vynikal v různých sportech, kde jsem se stal i členem reprezentačního výběru dorostu ve volejbale. Říkám to proto, že jsem neměl nikdy nějaký vyhraněný zájem o hudbu, spíše to byl volejbal a holky. Teprve později, při studiu medicíny, mně můj tatínek, který byl za Filmový podnik hl. m. Prahy členem komise Pražského jara, nabídl , že má k dispozici volné vstupenky a zda bych se konečně nechtěl s klasickou hudbou seznámit blíže. Přestože jsem neměl skutečně žádný vztah k vážné hudbě, tak mě, díky tatínkovi, nesmírně oslovila. Dokonce tak, že jsem si koupil domů symfonii Eroicu od Beethovena, kterou jsem poslouchal, když jsem se učil na medicíně ke zkouškám. Je možné, že mně i „pomohla“, abych fakultu absolvoval s velmi dobrým prospěchem… Pamatuji se také, že když jsem šel po chodbě Kliniky plastické chirurgie na Vinohradech, kde jsem pracoval, tak jsem zaslechnul Eroicu z rozhlasu a aniž bych tušil, že se jedná o tuto symfonii, zalil mě takový zvláštní radostný pocit z krásné hudby.
Ale samozřejmě to byl i Čajkovskij s jeho slavným Klavírním koncertem b moll, který jsem tak rád poslouchal, dále též Mozart, Dvořák, Smetana a z operních skladatelů především Verdi a jeho opery Nabucco či Traviata. V současnosti to je Vadim Petrov, jehož koncerty stále navštěvuji, s jeho skladbami Nokturno, Krkonošské pohádky, Stříbrná serenáda…
Pokud jde o jiný žánr hudby, tak mám spíše rád (a to hlavně při jízdě autem nebo na operačním sále) uklidňující melodie. Doma potom poslouchám Il Divo: At the Coliseum, ale i další jejich skladby, pokud mám trochu více času.“
