Putování za ruskou operou aneb Na břehu Něvy: Reportáž z Mariinského divadla

Čtenáři OperyPlus blogují

Jako první byla na programu Glinkova opera Ruslan a Ludmila. Dílo z roku 1842 je považováno za základní kámen ruské národní opery a lze jej tak v mnohém přirovnat k české Prodané nevěstě. Glinka podobně jako Smetana zvolil lidový motiv (námět vychází z bohatýrské poémy Alexandra Sergejeviče Puškina) a melodická invence je inspirována tradiční ruskou hudbou, nicméně v partituře je znát vliv tu Webera, tu Donizettiho. Opera se mimo Rusko uvádí jen zřídka (s výjimkou notoricky známé předehry), což je dáno zejména úctyhodnou délkou tohoto pětiaktového kolosu. Aktuální petrohradské nastudování předkládá zkrácenou verzi, která se i se třemi přestávkami vejde do necelých pěti hodin. Ze spletitého a místy nepřehledného děje byl vypuštěn například předsmrtný monolog mluvící hlavy ze třetího dějství. Krácení naštěstí nepostihlo Černomorův vous, dle legendy zdroj čarodějovy zlé moci. Role jsou obsazeny výhradně domácími pěvci (Gleb Periazev jako Ruslan, Olga Pudova jako Ludmila), mezi nimiž vyniká představitel dobrého kouzelníka Finna – Leonid Zakhozaev, jehož zvučný tenor jsme si vychutnali zejména v baladě z úvodu druhého dějství. Orchestr pod vedením Vladislava Karklina odvedl slušnou práci, což bylo patrné obzvláště v rozsáhlé baletní scéně z třetího a čtvrtého dějství. Scénografie a kostýmy byly zcela tradiční, což v době mnohdy až násilných modernizací působilo spíše jako zjevení.

Dále měl být zdolán Čajkovského Mazepa. Opera z roku 1884 patří k méně uváděným dílům ruského romantika, ačkoliv v ní nechybí krásné melodie, dramatické zvraty ani překrásné sborové scény. Příběh nešťastné lásky hejtmana Mazepy a Marie, dcery ukrajinského šlechtice Kočubeje, se odvíjí na pozadí  povstání ukrajinských kozáků počátkem 18. století, vrcholícího bitvou na Poltavě. Bitva je hudebně ztvárněna v symfonické scéně z úvodu třetího jednání, která je jednou z nejznámějších částí opery a jejíž provedení nás opět přesvědčilo o kvalitě místního orchestru, zejména pak jeho žesťové sekce (dirigoval Boris Gruzin). Dobré pěvecké výkony hlavních protagonistů (Vladislav Sulimsky jako Mazepa, Yekaterina Goncharova jako Marie) převyšoval Yevgeny Akimov v roli mladého kozáka Andreje, nešťastně zamilovaného do Marie. Divácky nejvděčnějším momentem opery byl kozácký tanec Hopak, při němž baletní soubor předvedl dechberoucí podívanou. Tradiční výpravu podtrhla přítomnost živého koně na jevišti, což nás nejprve udivilo, ale posléze jsme si uvědomili, že se nacházíme v Rusku, kde je možné všechno.

Třetího večera jsme se přesunuli do protilehlé novostavby divadla Mariinsky 2. Tato moderní budova byla otevřena v roce 2013 jako drobný dárek k 60. narozeninám Valery Gergieva. Vizuální dominantou foyer je několikametrová onyxová stěna; obložení na první pohled vyvolává dojem pravého jantaru. Hlediště je prostorné, vzdušné a má vynikající akustiku, jak jsme se přesvědčili při provedení opery Piková dáma. Na rozdíl od předchozího se jednalo spíše o průměrné představení. V hlavních rolích předvedli slušné, ale nikterak oslnivé výkony Vladimir Galouzine jako karbanu propadnuvší Heřman, Irina Churilova jako Heřmanovi propadnuvší Líza a Roman Burdenko debutující jako nešťastný princ Jeletsky. Orchestr hrál opět pod vedením Borise Gruzina. Scénografie byla tentokrát pojatá moderněji; sporé osvětlení bylo plně v souladu s celkově tíživou atmosférou díla.

Všechny tři večery nás přesvědčily o nesporné kvalitě tamního operního souboru. Pokud odhlédneme od neukázněného publika, které je bohužel ve významných turistických destinacích včetně Prahy pravidlem, jednalo se o mimořádný kulturní zážitek. Pokud tedy zvažujete zahraniční výpravu za operou, můžeme návštěvu Mariinského divadla vřele doporučit.

Naše hodnocení:

M. I. Glinka: Ruslan a Ludmila (9. května 2018) – 70 %
P. I. Čajkovskij: Mazepa (11. května 2018) – 90 %
P. I. Čajkovskij: Piková dáma (12. května 2018) – 80 %