Taneční extáze se 420PEOPLE

  1. 1
  2. 2
Na novou premiéru souboru 420PEOPLE jsme čekali víc než rok a čekání se vyplatilo. V inscenaci The Watcher / Pozorovatel se tanec stává tématem, nástrojem i odpovědí na úvodní otázku.
The Watcher (foto Pavel Ovsík)

420PEOPLE se zamýšlejí nad tím, jak uniknout z umělé informační sítě, která nás ovládá a rozptyluje od vnímání reálného světa, a pocítit znovu spojení v té skutečné síti mezilidských vztahů, do níž patříme na vědomé i nevědomé úrovni. Ta cesta je prostá – v tanci a pohybu nacházíme kontakt s vlastním tělem, zjišťujeme, že hranice jeho schopností jsou mnohem dál, než jsme si mysleli, a energie pohybu je to, co můžeme sdílet bez bariér. Václav Kuneš v nové choreografii nekomentuje příliš svět nových technologií a postavení člověka v něm, ale rovnou nabízí a zobrazuje cestu, jak z něj ven. S vydatným doprovodem hudební skupiny Please The Trees se mu daří diváky vtáhnout do představení, které současně přechází v rituál a donutí každého zapomenout na práci, e-maily a sociální sítě alespoň na tu jednu hodinu, kdy se usadí v sálu holešovické La Fabriky.
Světa, ve kterém je člověk na jednu stranu svázaný, ale současně roztržitě těká od jednoho dojmu k jinému, se choreografie dotkne jen na začátku, v sólu tanečnice Francescy Amante Amy, která nervózně těká, popobíhá jevištěm za neviditelnými impulsy, které jako by ji spíše pronásledovaly, než lákaly. Chvíle uklidnění nastává pod bodovým světlem, které vytváří pomyslně intimní prostor. Inscenace naznačuje, že pro osvobození je třeba se vědomě rozhodnout. Pak už se můžeme spolu se všemi tanečníky vydat na cestu za dvojím krajním prožitkem, a to zklidněním nebo extází, jež oba nakonec vedou ke stejnému cíli.

The Watcher (foto Pavel Ovsík)

V choreografii, která je většinu času nesmírně dynamická, vyniká individualita tanečníků, není ale pochyb o tom, že jde o skupinu, která je nesmírně soudržná a smysl pohybu a jeho energii vnímá stejně. Francesca, Fanny Barrouquère, Veronika Čimborová, Simona Machovičová a Filip Staněk se představují především v sólech, partneřiny je méně, ale velmi konzistentně působí skupinové pasáže, kdy nabývá na síle právě rituální podstata tance, a to nejen přes okatou symboliku kruhové formace. Fanny Barrouquère je jako interpretka spojená především se souborem Lenky Vagnerové, v jejíchž inscenacích na sebe vždy strhává pozornost. V jejím tanečním projevu ožívá kontrast drobné křehké postavy a nesmírné dynamiky pohybu. Zajímavá je část, v níž tančí s Filipem Staňkem a do popředí se dostává rozmanitá práce s gestem, ne konkrétním, jako by šlo o pantomimické vyjádření obsahu, přitom ani ne neosobně ornamentálním. Máme spíš pocit, že jim v rukách houstne vzduch a mění se ve vodu, kterou je možné proplouvat. Veronika Čimborová má v sobě také zvláštní eleganci a současně působí železnou silou. Velký fyzický výkon je ale doménou všech účinkujících.

The Watcher (foto Pavel Ovsík)

V sólech Simony Machovičové je zase více odkazů na asijské pohybové a duchovní sféry, někdy přímočaře evokuje postoj jako z výcviku bojového umění nebo naopak jógy. Je to odkaz k cestě usebrání a meditace, která má pomoci v procesu odpoutání mysli. Odpoutat se však lze také uvedením do tranzu, a tak působí taneční pasáže spíš. Zvláště v závěru už choreografie dělá dojem improvizace a zdá se, že tanečníci přestávají vnímat svoje těla v hmotné sféře a je jim jedno, kolik letů a pádů prostorem ještě absolvují. Místo zadního prospektu visí z tahů černé pruhy pevně spletené tkaniny, do nichž tanečníci zacházejí, když skončí jejich part, a tak stále vnímáme jejich přítomnost na scéně, i když jen zpovzdálí.

Hudební doprovod je zcela zásadní složka, protože mezi hudebníky a tanečníky je těsné propojení na úrovni dynamiky, i když jsou jedni od druhých v prostoru scény odděleni. Kapela se na chvíli oddělí i od diváků spouštěnou žaluzie, která je kryje. V první fázi se zvuk elektrické kytary blíží spíše rytmickému doprovodu, který paralelně doplňuje bicí. V dalších skladbách, protože tento večer by se dal i rozdělit na „čísla“ a je současně i koncertem této kapely, se rozezvučí v rockovém stylu. Nechybí ani zpěv, ačkoli vzhledem k akustickým

The Watcher (foto Pavel Ovsík)

podmínkám není úplně rozumět slovům. V jednom okamžiku zpívají i tanečníci – o Pozorovateli, kterým se může stát každý z nás. Pozorovatel – Watcher není postava, ale koncept, v podstatě jde o schopnost nahlížet na sebe sama zvenčí, ale je k tomu nutné utišit všechny nepotřebné rozutíkané myšlenky.

Je zřejmé, že za lehkostí výsledku je mnoho výzkumu, ale pro diváka zůstávají příhodně jen náznaky a může se o inspiračních zdrojích dohadovat sám. Jak už bylo řečeno, choreografie se kupříkladu trochu odkazuje na východní duchovní svět, ale přitom se vyvaruje prvoplánového zobrazení konkrétních tanců nebo obřadů. Inspiraci poznáme, ale je znát, že choreograf i tanečníci nezůstali jen ve fázi zaujetí „materiálem“, který by honem honem chtěli ukázat publiku, ale překonali tuto nástrahu, která mnohým tvůrcům láme vaz. Ostatně není opravdu třeba víc než náznak. Fascinaci východními naukami podléhá západní svět už dlouhé desítky let, je to fascinace oním rovnoprávným propojením hmotného světa s nehmotným, které jsme v naší civilizaci zavrhli, když náboženství povýšilo duši nad tělo. Je však možné se vrátit ještě mnohem dál v čase pro prvotní inspiraci. Rituální tanec člověk znal už od úsvitu věků, kdy vnímal víc instinktem než rozumem, před všemi civilizacemi, filosofií a sofistikovanými systémy. Čím hlouběji se sami v sobě otevíráme historii lidského rodu, čím více se v prožívání pohybu dostaneme k jednoduchému tvaru, k jednoduchému rytmu, tím blíž se ocitáme jeho léčebné podstatě. A tím bližší si mohou být i současní tanečníci se svými současnými diváky, tím snazší je sdílení společného prostoru.

The Watcher (foto Pavel Ovsík)
Reklama
  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na