Jan Simon: Uvidíme, jak dopadne první výstřel

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhlasové symfoniky čeká v právě začínající koncertní sezoně radikální řez. Jejich tradiční abonentní menu v pražském Rudolfinu viditelně zeštíhlelo, aby souběžně s ním orchestr naservíroval něco zcela odlišného: novou koncertní řadu ve Smetanově síni Obecního domu, dramaturgicky neotřele profilovanou, nabízející nečekaná programová propojení a cílící – za podpory dvojíce známých moderátorů – spíš na ty, kteří na koncerty symfonických orchestrů moc nechodí. Téma pro šéfa Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jana Simona.


Proč vůbec vznikla nová abonentní řada Symfonického orchestru Českého rozhlasu, jaká přesně bude a pro jakou skupinu posluchačů? A jak dlouho se ten nápad rodil?

Myšlenka na nové řady cyklů není vůbec původní, a historicky vzato to vlastně není ani v době po rozdělení Československého rozhlasu první pokus realizovat něco dalšího vedle hlavní abonentní řady. Svého času například fungovaly takzvané Koncerty na Vinohradech, odehrávaly se v tehdejším Ústředním kulturním domě železničářů, dnešním Národním domě na Vinohradech v Majakovského sále; tam byl volen takzvaně lehčí repertoár, a to i v menším obsazení. A protože prostorové dispozice Majakovského sálu jsou výrazně menší, tyto koncerty byly tedy určeny pro spíše seniorské publikum.

To byla jaká doba?

To byla druhá polovina devadesátých let. Ten projekt ale moc neuspěl, a tak byl ukončen a Symfonický orchestr Českého rozhlasu zůstal věrný své tradiční abonentní řadě. Ta se ale z původního počtu devíti, deseti koncertů začala rozrůstat, až nakonec v posledních letech bylo koncertů šestnáct až sedmnáct, což myslím, že je na jednu předplatitelskou řadu moc. A navíc, zvlášť vzhledem ke složení našeho publika je při takovém počtu abonentních koncertů problém i s výší ceny takové abonentky. Aby její cena pokryla alespoň cenu pronájmu sálu, museli bychom se dostat nad hranici tří tisíc korun za jednu abonentku, což je zvlášť pro předplatitele v neproduktivním věku neúnosné, a ani si to jako veřejnoprávní instituce nemůžeme a nechceme dovolit.

Takže jsem si řekl, že by při zmíněném počtu šestnácti, sedmnácti koncertů nebylo špatné z nich udělat řady dvě, s tím, že bychom pro naše věrné publikum, z něhož mnozí předplatitelé chodí na koncerty Symfonického orchestru Českého rozhlasu do Rudolfina už několik desítek let, zachovali řadu, která svým způsobem zůstane velmi konzervativní, protože i to samotné publikum – a to nemyslím vůbec ve zlém – má konzervativní povahu, má své oblíbené tituly, na které by rádo šlo… A my se tedy onou základní řadou v Rudolfinu, které říkáme Klasika s noblesou a které já jsem pracovně říkal Cyklus splněných přání, snažíme těmto předplatitelům vyjít vstříc. S tím, že vlastně i protagonisté těchto koncertů jsou osvědčení dirigenti a sólisté, kteří jsou velmi úzce spjati si historií i současností Symfonického orchestru Českého rozhlasu, počínaje Ondrejem Lenárdem, přes Vladimíra Válka, Libora Peška, Petra Altrichtera a instrumentalisty jako je Ivo Kahánek….

A ona řada druhá, která má název Nové horizonty, možná to jsou nové horizonty Symfonického orchestru Českého rozhlasu, ta má úplně jiné zaměření a cílení na publikum. Vycházím z předpokladu, a existují k tomu i oficiální studie, že Praha má několikatisícové publikum takzvaných koncertů klasické hudby, i když já takové označení nemám rád. Toto publikum je ale již rozděleno a poměrně vyhraněno. Neznám mnoho lidí, kteří by měli zároveň několik předplatitelských řad typu České filharmonie, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, PKF… Je vlastně naším úkolem tuto obec nějakým způsobem rozšiřovat a oslovit ty lidi, kteří nemají standardní posluchačskou zkušenost, kteří nejsou stabilními návštěvníky koncertů klasické hudby, ale kteří se nicméně dostali do věku, kdy začínají hledat stálé hodnoty a přitom třeba nemají úplně přesně nadefinováno, které to jsou. Mým cílem je upozornit na to, že onen segment tady existuje, upozornit na to nějakou přístupnou formou, avšak pod slovem přístupný nerozumějme podbízivý. Takovou cestou se ubírat určitě nechci, protože jak třeba ukazuje historie mnohých crossoverových projektů, je jasně prokázáno, že lidé, kteří chodí na crossovery, tak zpravidla do koncertů nebo do sálů, kde se provozuje Mahlerova symfonie, opravdu nezavítají. Čili to je přesně ta cesta, kterou se nechci ubírat.

Na druhou stranu musím ale vzít na vědomí, že pokud dotyčný návštěvník nemá posluchačskou zkušenost, pak je v situaci, jako když se právě naučíte číst. Umíte sice písmena, poskládáte slova, dáte dohromady věty, ale pokud si jako první knížku vezmete do ruky Jean-Paul Sartra, v takovémto případě z toho budete úplně zmatený. Takže je potřeba vytvářet onu posluchačskou zkušenost, a to je běh na dlouhou trať. A my se vlastně v rámci každého koncertu snažíme o takovou tu mini exkurzi… To znamená, že ve většině koncertů je zařazen titul nebo je tam osoba interpreta, která je oním řekněme poutačem.Příklad těchto taháků a toho, co je pak na ně dál „nabaleno“?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat