Seznamte se: Tomáš Janoška

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Tomáš Janoška – housle, skladba 

Kdy a kde jsem se narodil
Narodil jsem se 14. dubna roku 1991 v Hranicích na Moravě.

Moje rodina a její vztah k hudbě
Vztah k hudbě pochází především z otcovy strany. Babička – učitelka klavíru – mě přivedla k hudbě klasické, otec mě seznámil s country a bluegrass a jeho bratr mi pomáhal s prvními krůčky v oblasti hudby lidové. A právě folklor mě v dětství a dospívání ovlivňoval nejvíce, neboť má rodina zakotvila ve Velké nad Veličkou, v srdci Horňácka – regionu bohatého na lidové tradice.

Jaké byly moje hudební začátky
O tom, jaká byla má první zkušenost s hudbou, se dočteme za chvíli v odstavci Moje první veřejné vystoupení…, ale za začátky mého hudebního působení jako takového můžu označit své útlé mládí, kdy jsem začal navštěvovat Základní uměleckou školu ve Velké nad Veličkou (obor housle) a především pod onu základní uměleckou školu spadající cimbálovou muziku vedenou panem učitelem Petrem Hlahůlkem.

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor
Má cesta ke skladbě byla velice dlouhá a na správnou kolej jsem se dostal až okolo svých dvaceti let. První pokusy jsem učinil u kytary, když mi bylo zhruba třináct, a spíš než skladbami bych je nazval písničkami, skladbičkami v nejlepším. Dále jsem se (poté co jsem v cimbálových muzikách začal hrát takzvanou „kontru“, čili akordický doprovod) vrhnul na aranžování, či spíše jen harmonizaci lidových písní. Ale ani tehdy jsem se ještě necítil „skladatelem“, k tomu mě přivedl až pan Eduard Douša, který mě při mém krátkém pobytu na Ústavu hudební vědy vyučoval harmonii a kontrapunkt. Po zkoušce mi navrhl zkusit kromě cvičení na generálbas i nějaké vlastní dílko a navíc i laskavě nabídl možnost konzultace, pokud bych se někdy do něčeho pustil. Netrvalo to dlouho a přišel jsem komponování na chuť, a než jsem se nadál, byla hotová Klavírní suita k přijímacím zkouškám na konzervatoř.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj
Dovolím si použít historku z paměti mých rodičů, neboť mé první „veřejné“ vystoupení proběhlo tak dávno, že si jej ani nepamatuji…

Ještě když jsem chodil do školky, přichomýtl jsem se k tatínkovi a staršímu bratrovi, kteří spolu hráli pro potěšení rodiny u vánočního stromku, vzal jsem do ruky čtvrteční housle, odpozoroval pohyby mých starších kolegů a pustil se do vrzání. Když se mě po „koncertě“ maminka ptala, jestli bych stejně jako bráška taky nechtěl do hudební školy, tak jsem údajně prohlásil: „Jo, ale ne na housle, na ty už umím.“

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi
Jak jsem již zmínil, mým prvním učitelem byl pan Petr Hlahůlek, jenž mě na základní umělecké škole vyučoval hru na housle a seznámil mě s lidovou hudbou. Dalším pedagogem, kterému vděčím za mnohé, především za další prohloubení mého vztahu k folkloru, je Tomáš Tomčala, můj učitel hudební výchovy na gymnáziu ve Strážnici. Učitele kompozice, protože se jí věnuji velmi krátce, jsem měl jen jednoho, a je jím pan Eduard Douša, jehož skladatelskou třídu navštěvuji letos již třetím rokem na Pražské konzervatoři. Se všemi jmenovanými mám jen ty nejlepší zkušenosti, právě oni mě nasměrovali tím správným směrem a díky nim jsem učinil ta nejdůležitější rozhodnutí ve svém hudebním životě.Soutěže, kterými jsem prošel, a co hlavně mně daly
První soutěží, kde jsem se prezentoval a uspěl jako autor, byl první ročník soutěže Gramodeska – Vinylová budoucnost mladých autorů hudby v roce 2007, tehdy ještě spíše jako autor populární hudby.

V oblasti hudby vážné jsem v roce 2013 prošel soutěží Čtu příběh, slyším hudbu pořádanou Městskou knihovnou v Praze, která vyzývala mladé autory ke komponování „soundtracků“ k oblíbeným knihám – zkušenost to byla zajímavá a velice cenná, jelikož téměř každého skladatele čeká během jeho kariéry komponování scénické či doprovodné hudby pro film či divadlo. Ke zhudebnění jsem zvolil Americké bohy od Neila Gaimana a v soutěži obsadil druhé místo v kategorii horor, sci-fi, fantasy.

O rok později, tedy 2014, jsem se probojoval do finále a tam obsadil druhé místo a získal dvě zvláštní ceny (Nejlepší variace v kategorii JUNIOR a Nejlepší hudba zpracovávající téma Antonína Dvořáka) v International Antonin Dvorak Composition Competition, což pro mě bylo doposud největší zkušeností a také velikou výzvou, neboť na rozdíl od jiných skladatelských soutěží probíhá International Antonin Dvorak Composition Competition tak, že každý uchazeč dostane třídu s klavírem, tužku, notový papír a zadání, podle kterého musí do konce týdne napsat dvě skladby. Naštěstí jsem zjistil, že pod stresem a časovým tlakem pracuji rychleji, takže svou účast považuji za zkušenost dobrou.

Co považuji za svůj největší úspěch
To bude právě již zmíněná soutěž Antonína Dvořáka.

Jak často a jak důkladně se věnuji komponování
Pokud není třeba spěchat kvůli termínům a uzávěrkám a nejsou nápady, nechám klidně rozdělanou práci „uležet“ a rozdělám si práci novou, či si dám od tvoření pauzu úplně a věnuji se jiným svým hudebním aktivitám. Mám však ve zvyku si komponováním, promýšlením dalších kroků či jen mentálním načrtáváním šablon krátit dlouhou chvíli, především během cestování – při cestě v městské hromadné dopravě a při cestě z Prahy domů na Moravu. Nosíval jsem v kapse i zápisník, ale nedávno jsem zavedl teď už osvědčenou filozofii: „Pokud je ten nápad schopný, tak to nezapomenu, než přijdu domů.“

Pokud není kam spěchat a nápady jsou, snažím se je zpracovat, dokud jsou čerstvé, a pokud je třeba spěchat, tak jak jsem již zmínil, přicházejí nápady většinou samy. 🙂

Můj profesní vzor
Asi nejsem schopen jmenovat někoho, kdo by byl odjakživa mým velkým vzorem. Jsem ve světě kompozice relativně nový a stále ještě objevuji nové autory a stále se seznamuji s jejich prací. Mám rád například hudbu Prokofjeva, Poulenca nebo z trochu jiného soudku třeba Debussyho, pravděpodobně je to v mé tvorbě i znát, ale nepovažuji ani jednoho za nějaký vzor či obraz, který bych měl napodobovat, a inspirace je spíše podvědomá.

Kam až bych to chtěl ve svém oboru dotáhnout
Nemám velké sny ani plány, mám ještě daleko k dokončení studia, tak si počkám, jaké příležitosti se naskytnou. Určitě bych se chtěl hudbou živit a ideálně alespoň zčásti komponováním či aranžováním, nic konkrétnějšího však zatím neplánuji.

Jakou hudbu hraju nejraději
Ačkoliv píšu spoustu not a jsem rád, když jsou při provedení všechny na správném místě, já sám raději hraju hudbu, kde mám jakousi volnost a spíše než na noty se spoléhám na ucho. Od mala hraji v cimbálových muzikách, kde se mi takové volnosti dostává ve velkém, a před pár lety jsem si začal pohrávat i s jazzem, kde jí mám snad ještě víc – ten tedy hraji, i když třeba ne tak často, nejraději.

Co dalšího mám rád, jak trávím volný čas
Volný čas trávím z velké části hledáním inspirace a tvořením silných zážitků. Baví mě objevovat svět a rád bych viděl vše, co má k nabídnutí.

Co mně dokáže udělat největší radost
Pocit z dobře vykonané práce, která dokáže v ideálním případě udělat radost jiným.

Moje největší přání
Úspěšně pokračovat v tom, co dělám, a dělat tu radost větší a větší.***

Doc. Eduard Douša, pedagog Pražské konzervatoře
Komponování takzvané vážné hudby dnes není jednoduchá záležitost. Jednak proto, že pro velké množství veřejnosti se pod slovem soudobá hudba vybaví téměř výhradně mediálně populární postavy populární či rockové scény a jednak i proto, že se takzvaná vážná hudba někdy sama dostává do pasti své komplikovanosti a výrazové odtažitosti vůči širšímu okruhu posluchačů, jakkoli samozřejmě respektuji právo každého tvůrce vyjadřovat se tak, jak to považuje za správné. Tomáš Janoška se na cestu „vážného skladatele“ vydal a myslím, že se ubírá dobrým směrem. Totiž právě směrem k posluchači. Má smysl pro nosnou melodiku, harmonickou nápaditost a vyrovnává se úspěšně i se stavbou (takzvanou tektonikou) hudebního díla. Jeho muzikantská bezprostřednost a jasnost výrazu je nepochybně dána i tím, že přes svůj mladý věk je vyhledávaným hráčem v jihomoravských folklorních kapelách, kde se uplatňuje jako violista i jako aranžér. Budu mu v nastoupené skladatelské pouti za posluchačem rád napomáhat jako pedagog, neboť mám za to, že má všechny předpoklady stát se respektovaným reprezentantem nejmladší skladatelské generace.

www.prgcons.cz

Foto archiv Tomáše Janošky