Jan Slípka: Příručky píšou amatéři, profík na to nemá čas!

  1. 1
  2. 2
Když si rozbijete housle, moje rada zní – běžte do Rudolfina. Tam za dveřmi s nápisem „Nástrojář“ sídlí muž se zlatýma ručičkama, který dokáže i z třísek postavit funkční nástroj. Přivítá vás s milým úsměvem a dobrou náladou – jak by taky ne, když se jmenuje Jan Slípka. Žít s takovým příjmením a nebrat život s nadhledem, to prý ani nejde. Jeho ateliér vypadá pohádkově, všude visí a stojí různé strunné nástroje – včetně loutny a gotické fiduly. Hned po sametové revoluci stál u zrodu Cechu houslařů pražských, který se chystá oslavit jubilejních třicet let své existence.

Jan Slípka (zdroj ČF)

Cechmistr – houslař – jak se vám žilo v době nouzového stavu? Neměl jste méně práce, když Česká filharmonie nikam nejezdila a tím pádem se tak moc nerozbíjely nástroje?
Jen se podívejte všude kolem – tady mám práce ještě nejméně na tři roky! Dílnu mám také doma, na Mořině, kde vyrábím nové nástroje. Můj život je rozdělený na práci a práci (smích) – když mě zavřete doma, jsem vlastně také v práci! Pokud si chci odpočinout, musím odjet mimo domov. Mám rád potápění a krásné barevné rybičky – během nouzového stavu jsem se právě vracel z Ekvádoru. Během doby covidové za mnou hudebníci chodili s prosbou, abych jim poopravil nástroje, poněvadž se někteří za své nástroje už styděli. Tudíž bylo potřeba nástroje vyčistit, retušovat, vyleštit…

Vy tedy stavíte i nové nástroje?
Na tuto otázku se ptá skoro každý. Odpovídám na ni: „já i opravuji“. Nejdříve se musíte naučit dělat nové nástroje – a teprve potom se můžete pustit do oprav. „Opravařina“ je mnohem složitější. Snažíte se namíchat co nejpodobnější lak – a to je kolikrát hotová alchymie. Lakem se totiž může nástroj zkazit. U oprav starých nástrojů platí zásada zachovat původní lak v co nejvyšší možné míře. Tam, kde je lak opravdu poškozený, třeba v místech, kde se housle třou o pouzdro, je nutné ho opatrně tenoučkou vrstvičkou doplnit – a trvá to docela dlouho. Každý přijde a řekne: „Potřebuji jen tadyhle ten maličký ťuplíček opravit, to bude hned“, ale i malá oděrka se lakuje patnácti až dvaceti nátěry, vrstvami řídkými jako voda. Mezitím lak schne a pak se přebrušuje. To se nedá ošidit. Je to jako devět těhotných žen – také za měsíc neporodí…

A není pravdou, že lihový lak schne rychleji než olejový. Olej se vlastně polymeruje na sluníčku, tudíž kolikrát manželka věší prádlo a mezi ním jsou na šňůře housle (smích).

Jak dlouho vám trvá vyrobit nový nástroj?
Se vším tím schnutím, zhruba dva měsíce.

Na kolika nástrojích najednou pracujete?
Právě kvůli schnutí laku a lepidel, mám rozdělaných současně tak čtyři, pět nástrojů, když opravuji. Pokud dělám nové, tak dva, tři najednou.

Jan Slípka, před rekonstrukcí (zdroj archiv mistra)

Jaké dřevo se používá? A jaký klih?
Patnáct, čtyřicet let – já mám i dvě stě let staré dřevo. Občas mi lidé zavolají, že jsou při rekonstrukcích k dispozici nějaké staré barokní trámy. Ale já už mám do konce života dřeva dost. Trám musí být širší než finální housle. Na dřevo jsou různé parametry – devět „let“ na centimetr. Nakonec dostanete do ruky starého Itala a vše je jinak – široké letopočty, suky… Vrchní část houslí je vždy smrk. To je jediný rezonanční strom kromě jedle, která je vhodná pro výrobu kontrabasů. Výrobci kytar používají cedr, na jihu jsem viděl používat na vrchní desku cypřiš. Spodní část je javor a kolíčky jsou z ebenu. A pak je tady pásek, taková intarzie, který může být z mořeného javoru, hrušky, ebenu nebo fíku. To je jeden ze znaků, podle čeho poznáte, odkud nástroj pochází a kdo ho dělal. Na mém rukopise je vidět škola Josefa Vávry. Také záleží, pro koho housle dělám – co bude hrát a jak hluboko má do kapsy. Např. když přijde někdo, kdo chce hrát „komořinu“ a není zrovna bohatý, housle mu vyrobím z topolu. Bude mít perfektní kvalitní nástroj, ale na sólo s orchestrem by to nebylo. Z klihů mám nejraději rybí a k tomu přidávám trochu zaječího klihu nebo žraločí ploutvičky. Záleží, co přesně klížím.

Jaké používáte struny?
Švédské Primky na gipsy a country. Mají výhodu, že hrají pořád stejně. Podle toho kontroluji zvuk nástroje. Jinak Evah Piratzi, Obligata, Spirocore a také jiné značky.

Doporučujete nějaké smyčce, které se hodí k vašim nástrojům?
Smyčce jsou otázkou osobních preferencí, každý hráč má již své oblíbené doma. Ale nedoporučuji čínské umělohmotné nebo uhlíkové hrůzy! S tím když někdo přijde, tak mu dám přirážku (ďábelský smích).

Jak jste se vlastně dostal k houslařině?
Já jsem k tomu přišel, jako slepý k houslím. Už jako sedmiletý kluk jsem tíhl k housličkám. Když jsme se přestěhovali do Mělníku, hned první den jsem na mamince vyškemral, aby mě odvedla do hudební školy k panu řídícímu učiteli Jaroslavu Mocovi.

Houslař tedy musí umět hrát dobře na housle?
Měl jsem mnoho skvělých učitelů, ale dlouho mi neprozradili, že nemám v těle ten správný rytmus ani intonaci – tudíž až skoro v dospělosti jsem zjistil, že na profesionální muzikantskou dráhu to nebude. A tak jsem se rozhodl udělat pro českou kulturu to nejlepší – skončil jsem s houslemi jako aktivní houslista a stal se řemeslníkem.

Máte absolutní hudební sluch?
Absolutní hudební sluch, to je nyní takový populární pojem. Podle mého názoru ho má v republice jen málo vyvolených, ale k nim já nepatřím. Sluch se dá vycvičit – ne do absolutna, ale natolik, že zahrajete tón, který si kdo určí.

Jan Slípka, po rekonstrukci (zdroj archiv mistra)

A jak to tedy bylo s tou houslařinou dál?
Učil jsem se v Lubech v Podkrušnohoří. Houslaři Luby často nazývají Schönbach, tak se totiž jmenovaly po 400 let. Tam jsem se vyučil u Miroslava Pikarda a mistrovskou školu absolvoval u Emila Lupače. Hodně si vážím toho, co mě naučil mistr Ivan Rohožka, kytarář, který rozuměl i houslařině. A co se týče oprav, mým guru byl houslař Václav Vacek. Houslařina se vystudovat nedá, tu se učíte až praxí. Musíte si několikrát nabít nos, jde se mnohdy cestou pokus-omyl.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 6 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments