Light Underground: Světlo a tanec v dialogu s dávnou minulostí (1–3)

První umělecká spolupráce light designéra Dominika Jančíka propojila trendovou osvětlovací technologii led diod s pružností gumového lana do technicky-pohybové instalace ovládané pohyby tanečnice. Tanzometr jako připomínka neúprosného času, který se musíme naučit ovládnout přiměřenou silou kinetiky spojenou s temporytmem zvuku a dynamikou pohybu, tak aby výsledek měl smysl. Tanečnice Dora Sulženko Hoštová (představitelka současné generace českého duncanismu) s osobitým tanečním rukopisem ovládala zvuk i světlo právě skrze dynamiku tahu gumových lan různě umístěných na stěnách nejníže položené místnosti. Trochu experiment, který dále nerozváděl žádné aspekty ani specifika podzemního prostoru. Dynamika a časování působily nefixovaným dojmem, proměny light-designu ledkových reflektorů fungovaly v režimu náhody a jediným jednotícím prvkem byla atmosféricky působící hudba současného autora Jana Čtvrtníka, využívající mimo jiné i zvuk zvonu. Tanečnice rozvíjela s lanem princip zavěšení a řízeného pádu, který se nijak zásadně nevyvíjel ani neproměňoval.

A pak to skončilo a diváci se za tanečnicí přesunuli do místa před klenutou místností připomínající kapli. Tanečnice najednou změnila pohybovou dynamiku a v energeticky nepřerušeném tanci byla kinetickým odrazem těžké síly tahu a pádu. Dokonale silný moment vyvažující předcházející dění. I přesto ale dialog umění a prostoru nebyl zcela naplněn, větší pozornost si u diváků vymohl technologický princip, který jeho autoři po skončení podrobně vysvětlili.

Podruhé měli diváci možnost navštívit podzemí s románským a gotickým klenutím očima Jana Komárka jako mistra magičnosti site-specific performancí magie. Paměť kamene oživila v jednotlivých místnostech letmé doteky dávných příběhů. Nejprve poetikou světelných objektů, aby se, v jejich matné záři a za zvuku flétny Jany Semerádové, zhmotnila do pohybové exprese dvou těl a oživila fragmenty emocí, jež kdysi ulpěly v kamenných zdech. V každém dalším prostoru byly obrysy tanečnic Andrey Miltnerové a Markéty Jandové konkrétnější. Nakonec jim bylo vidět i do obličeje, staženého strachem ze známého i netušeného. V posledním obraze – opět zadní kaple – protisvětlo nakonec ozářilo obrysy jejich postav v jakémsi odkazu ke středověké parabole božského osvícení. A to vše s esencí atmosférické dokonalosti.

Poslední červencová návštěva podzemí Domu U Kamenného zvonu byla prozářena světlem na nádvoří i v podzemí. Zatímco venku slunce vytvářelo krátké stíny, uvnitř light designerka Pavla Beranová prozářila prostor světlem v různých podobách. Lomené odrazy skrze zvětšovací sklo byly hříčkou, či možná přechodem do fantazií dávných dob. Z útržkovité poetiky do barevné směsice hravosti se měnil i tanec Nataši Novotné doprovázený slovem a hudbou Vladivojny La Chia.

Prostor se světlem otevřel, barvy mu dodaly specifickou atmosféru, a každá místnost nabízela své vlastní osobité využití. Kostýmy performerek (ano, všechny tři dámy byly aktivně zapojené pohybem) proměnily dávný styl středověku do dnešního trendy retra, které se sloučilo na fiktivním přehlídkovém mole. Tam, kde se minule odehrávala božská metafora nyní zbožštěla show. Ale to nebyl konec. Pod prahy, jak byla tato lehounce narativně exponovaná performance nazvána, otevřela další místo, o kterém dosud nebyla řeč.

Vedle „kaple“ se se vstupem z vedlejší místnosti ukrýval prostor, který jen podpořil uvědomění si výjimečné akustiky těchto podzemních domů. Koncertní sál i s lavicemi a projekčním plátnem a klenutými okny do nikam se stal vyvrcholením celého tohoto neznámého i povědomého příběhu. Velmi osobitě baterkou řešená světelná projekce z dlaní Pavly Beranové, folk v ústech Vladivojny La Chia a svádivá lehkost tanečních pohybů Nataši Novotné se zkompletovaly do jediného celku stejně krátkého jako předchozí obrazy. A pak kulatý paprsek ukázal průzor nazpět na začátek, který byl epilogem v podobě děkovačky. Ani ne patnáct minut mimo nebo spíš pod realitou všednosti.

Poslední z plánovaných kompozicí světla tance a prostoru bude od 5. srpna choreografická instalace Unfinished system, kterou autorsky připravují Marie Gourdain, Hana Polanská-Turečková, Zuzana Režná a Jan Bubák.