Komunikace hraje ve světelném designu zásadní roli, říká Pavla Beranová

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Pavla Beranová je světelná designérka věnující se širokému spektru projektů. V letech 2011 až 2015 působila jako světelný designér ve studiu ACT lighting design v Bruselu, momentálně žije v Praze, pravidelně ale pracuje v Holandsku, Lucembursku a Maďarsku. Věnuje se především scénickému svícení, příležitostně spolupracuje s architekty a designéry. Od září 2016 vede spolu s Vladimírem Burianem magisterský obor Světelný design na DF JAMU.

Pavla Beranová (foto Jan Komárek)
Pavla Beranová (foto Jan Komárek)

Váš kolega Daniel Tesař v rozhovoru pro Opera Plus řekl, že do roku 2000 světelný design u nás jako „obor“ v podstatě neexistoval, ač v minulosti například progresivní scénografie J. Svobody naznačovala trend zabstraktnění a odhmotňování scénografie. Vy jste začínala kolem roku 2000 s praxí. Na své webové stránce píšete, že „světlo vše spojuje“ a že jste „fascinována jeho dualitou, jeho nemateriálním vzhledem i technickou podstatou.“
Vzpomínáte, v jakém čase a za jakých okolností jste se rozhodla, že light design je to, kam se zaměříte? Takový ten moment pochopení?
Vzpomínám si na to velmi přesně, a mohl za to mimo jiné i Josef Svoboda. Na úvod je ovšem třeba říci, že ten moment pochopení byl značně zjednodušený tím, že jsem byla na střední škole ve Francii. Vybrala jsem si přírodovědnou specializaci fyzika-chemie, ale táhlo mě to k divadlu, tak jsem si ho vzala jako nepovinný předmět. Mám z něho dokonce maturitní zkoušku, na které jsem zvládla zahrát Salome s hlavou Jana Křtitele, ale jinak jsem tam byla samozřejmě „za exota“. Zajímala mě režie a scénografie a koupila jsem si tehdy knihu Tajemství divadelního prostoru od Josefa Svobody, která mě nadchla. Jedna naše osvícená profesorka pak navrhla, abych šla na stáž do světelné sekce Theâtres de Nîmes, že bych tam mohla skloubit všechny svoje zájmy a studijní zaměření. Už první den jsem věděla, že je to ono.

Zpočátku jste sbírala zkušenosti v Arše a v zahraničí. Jak se lišily z hlediska dostupnosti technologií, práce kreativního týmu? Organizace práce? Finančních podmínek?
S Archou jsem měla neuvěřitelné štěstí. Bez ní bych pravděpodobně dnes divadlo nedělala. Napsala jsem tehdy ještě z Francie několik (papírových!) dopisů do svých oblíbených divadel, že hledám brigádu jako osvětlovačka. A odpověděl jenom Viktor Zborník z Archy. To bylo právě to štěstí, protože Archa byla z hlediska technologií a týmové práce v podstatě na stejné úrovni jako francouzská divadla. Její fungování umožnilo práci studentů a „freelancerů“, byla na svou dobu neuvěřitelně vybavená, jezdili do ní umělci ze všech koutů světa.

Full Moon (foto Femke van Hilten)
Full Moon (foto Femke van Hilten)

Navíc když jsem přišla, čerstvě se otevírala po povodních, takže atmosféra byla akční, kreativní a čímsi magická. Setkávala se soubory jako DV8, Ultima Vez, s Minem Tanakou… A navíc v Arše vznikaly vlastní produkce, u kterých jsem mohla být od začátku. Kromě umělců jsem se tam potkala s průkopníky českého světelného designu: Danem Tesařem, Janem Komárkem, Pavlem Kotlíkem, Honzou Benešem… Byly to tak úžasné roky, že se při pohledu nazpět občas divím, že jsem dodělala školu.

Aktuálně jsou na vašem webu projekty různého zaměření – instalace, tanec, hudební produkce… Ozývají se vám režiséři, producenti nebo dramaturgové s nabídkou? Nebo to třeba vzejde z rozhovoru s uměleckými přáteli, či z doporučení? Jak to bylo na začátku a jak je to teď? Ptám se, protože začínající umělci ve svobodném povolání často nevědí, jak začít, jak to chodí…
Dnes je to velmi různé. Většinou se mi ozvou režiséři nebo další tvůrci na základě nějaké reference. Něco viděli, něco od někoho slyšeli… Ale také už se mi stalo, že jsem navázala spolupráci jenom proto, že bylo z prvního rozhovoru cítit, že nám to dobře půjde. Takhle jsem začala pracovat s mnoha svými dlouholetými spolupracovníky. Něco jako láska na první pohled.

Ale abych se vrátila k tomu začátku. Jak jsem psala, hodně mi pomohla Archa, kde jsem měla možnost pomalu a postupně pronikat do tvůrčího procesu a učit se. Takže pracovat nejdříve v rámci nějaké struktury je určitě dobrá věc, byť člověk nedělá od začátku přesně to, co by chtěl. Ta kreativní práce si ho nakonec vždycky najde. Pamatuji se, jak jsem udělala osvětlení v šatně Jane Birkin, která neměla ráda zářivkové světlo (kdo má…) a její světelný designér mě pak chtěl zaměstnat. Obecně jsem na základě nějakých drobných a zdánlivě nedůležitých projektů získala časem mnohem významnější nabídky. A nemalou roli v prvních projektech hrály jazyky.

Pod prahy (foto David Kumermann)
Pod prahy (foto David Kumermann)

Očekávají od vás producenti menších projektů, že zajistíte třeba i veškerou nadstandardní techniku zapůjčením, nebo si pořizujete i vlastní, abyste mohla všechno v klidu vyzkoušet a být flexibilní?
Myslím, že se vám podařilo velmi dobře vystihnout problém s menšími produkcemi. Dělám jich pořád dost a většinou jsou velmi zajímavé, ale nesou s sebou také spoustu produkčních starostí a komunikace. Zápůjčky, doprava, technici… Nakonec si člověk opravdu kupuje některé věci sám, aby byl flexibilnější. Sklad světel tedy ještě nemám a neplánuji, ale našlo by se u mě v ateliéru spoustu pozoruhodných předmětů. Když jsem teď měla online hodiny se studenty scénografie z JAMU, nemohla jsem si nevšimnout, jak se smějí, když tu vytáhnu konvexní zrcadlo, tu metr čtvereční tylu…Muselo to vypadat jako v Magionu. Světla si půjčuji v případě potřeby u mých kolegů, kteří si ten sklad pořídili.

Z vašich projektů se zdá, že jste spíš minimalistka. Abstraktní práce se světlem v temném prostoru. Připomíná mi to estetiku jin/jang. Temný prostor dává příležitost projevení kvalit světla…
Přesně tak, tma je základní podmínka světelného designu. Čím hlubší, tím lepší. O prázdnotě to tak úplně neplatí, protože musí být na co svítit, i když jsou to jen třeba kapičky páry. Neviditelný svazek fotonů letících prázdným prostorem by asi nikoho nezaujal. Je třeba mít ze tmy co „vyloupávat“.

Na druhou stranu mám velmi ráda silné světlo odražené od světlého povrchu. Velké množství světla dokáže být působivé. Nejhorší jsou kompromisy. Nejde hrát s absolutní tmou v bílém prostoru a vytvořit oslepující záři v tmavém prostoru.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments