Světelný designér Daniel Tesař: Byli jsme považováni za vetřelce v pohodlném divadelním zázemí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Daniel Tesař, jeden z nejuznávanějších českých odborníků na světelný design, se vypracoval mezi špičku svého oboru, přestože jej nevystudoval. Dnes spolupracuje s Národním divadlem v Praze, Brně, Divadlem Archa, divadlem Ponec, NoD a dalšími. Patří k nejbližším spolupracovníkům renomovaných tvůrců, jako jsou režiséři Jiří Heřman a Ondřej Havelka nebo choreografové Jan Kodet a Javier Torres. Produkčně se podílí na významných festivalech, například 4+4 dny v pohybu, Tanec Praha a Divadelná Nitra.

Daniel Tesař (foto se svolením Daniela Tesaře)
Daniel Tesař (foto se svolením Daniela Tesaře)

Danieli, uvádíte, že vaše dovednosti rostou ze základní znalosti techniky jako vyučeného elektrikáře, nabalovaných zkušeností a velkého zájmu o obor. Čím vás na začátku inspiroval Otomar Krejča? Dostal jste u něj poprvé příležitost k vlastním tvůrčím nápadům v tomto oboru?
Do divadla jsem přišel rovnou z ČKD Tatra jako třiadvacetiletý. Z řemesla jsem mnoho neuměl, ale přinesl jsem si disciplínu, odolnost a přehled o elektrotechnice silnoproudu. Nevěděl jsem nic o jemnější elektrotechnice a absolutně nic o výpočetní technice. Bylo to v roce 1991.

Do nástupu do Divadla za Brannou II jsem navštívil divadelní představení, co si vzpomínám, dvakrát, a nezanechalo to na mě žádný vliv. Po nutném rozkoukání se v novém prostředí, které jsem tehdy příliš nechápal, jsem se dostal i na zkoušky Otomara Krejči. Pozoroval jsem je ze zákulisí, a to mi změnilo život. Začal jsem se hlásit ke svícení jednoduchých záskoků a posléze jsem celkem rychle přebral večerní rutinu. Řemeslu mě učil Pavel Kremlík, tehdy šéf světel Národního divadla, který vedl department na poloviční úvazek.

V malém divadle jsem dělal všechno a svoji práci jsem miloval. Práce se tu brala velmi vážně, všichni museli být ve službě toho, co se dělo na jevišti. Dostalo se mi respektu, vážnosti a já to oplácel pracovitostí a zájmem. Byla to nádherná léta.

Někdy v roce 1993 a 1994 tam proběhla některá představení Tance Praha a já se poprvé setkal se světelným designem holandských, německých a izraelských tanečních companies. Nesmírně mi to imponovalo. Bylo úžasné se zúčastnit příprav představení, být součástí týmu, okukovat pro mě zcela nové postupy. Chtěl jsem být tak dobrý jako oni. Chtěl jsem vyniknout.

Svítil jste třeba také v té době nějaké koncerty pop music, pro kamarády?
Máte-li na mysli svícení v oblasti entertainmentu, tedy v té době ne. Zcela jsem propadl divadlu a svět zábavy jsem považoval za povrchní. Tehdy bych si s ním rozhodně nezadal. Navíc, a to je stejně podstatné, jsem z této sféry nikoho neznal. Svět divadla a svět entertainmentu se v té tobě vůbec nepotkával a žil si, co já mohu posoudit, zcela odděleně. Ke škodě obou světů.

T. Rychetský: Mechanický pomeranč (foto Jihočeské divadlo)
T. Rychetský: Mechanický pomeranč (foto Jihočeské divadlo)

Později ano, ale až po přelomu milénia. To jsem se dostal ke svícení mimo divadlo často. Jeden čas snad až příliš často. Nicméně považuji za užitečné projít touto zkušeností. Člověk se naučí rychlosti, pružnému rozhodování, mezioborové spolupráci, rychle vstřebává technické novinky. České divadlo bývalo v otevřenosti technickým novinkám nesmírně nedůvěřivé a komicky konzervativní.

Jak jste na začátku své kariéry sbíral zkušenosti? Dostal jste se třeba u nás k dokumentaci inscenací Josefa Svobody? Byli zahraniční kolegové ochotni sdílet nějaké know-how? Byly dostupné aspoň některé konkrétní plány svícení inscenací?
Do mileniálních let neexistovalo v podstatě nic, co by navádělo, nebo ukazovalo, kudy se vydat, kdyby někdo chtěl pokročit dál, než je zcela průměrné jevištní svícení. Obor světelný design neexistoval, a pokud se někde na konci 90. let začal tento termín objevovat, byl v zásadě v opovržení.

Divadlu po technické stránce vládli scénografové, lidé se vzděláním, opírající se o tradici. Světelný design, navíc užívající anglický termín, byl pro ně překážkou a uzurpátorem scénografické slávy. Tandem režisér/scénograf byl posvátný, všichni ostatní byli technici, kteří se jim pletli do řemesla. Pro jevištní provoz byl světelný design jen další problém. Nikdo nechápal naše nároky, tehdy docela skromné. Byli jsme považováni za vetřelce v pohodlném divadelním zázemí. Tradice Josefa Svobody byla pozapomenuta, vládl průměr, nulový entusiasmus. Oblast jevištního technického umění měla jistě 30 let zpoždění za vyspělým světem a nikdy toto zpoždění nedohnala.

Spásou byly časté, mnohem častější než dnes, pokud mohu soudit, návštěvy zahraničních souborů. Především, a skoro výhradně, ze zóny tanečního umění. Ty přinášely multiplatformní postupy, světelný design jako integrální součást představení, neotřelé přístupy, technologie a rozmanitost. Až příliš prezentovaly často naprosto základní vědomosti, které u nás úplně chyběly. Ukazovaly, jak sebevědomý může být otevřený a vzdělaný technik, osvětlovač nebo zvukař. Jak může vypadat společná zodpovědná práce místo profesního sektářství, malosti a poplácávaní se po zádech ignorantů. Ano, zahraniční kolegové byli sdílní a často se snažili poradit, jak to jen šlo. Často nevěřícně kroutili hlavou a nemohli uvěřit, že navštívili zemi Svobody, Radoka a Jiřího Kyliána.

W. A. Mozart: Cosi fan tutte – Jihočeské divadlo 2021 (foto Jihočeské divadlo)

Hodně jste se zřejmě naučil i při svícení tance pro Pražský komorní balet. Tvůrčí nasvícení, stejně jako focení tance je náročná záležitost.
Bylo to klíčových pět let spolupráce. A to ve dvou aspektech. Pražský komorní balet byl na samém konci 90. let celkem respektovaný soubor, produkující sice ne progres, ale jistě kvalitu. Měl výborné tanečníky a na repertoáru kvalitní mainstream. Dostal jsem šanci pracovat samostatně jak s Pavlem Šmokem, jehož otevřenosti si budu stále vážit, tak také ovšem s Robertem Northem, poprvé s Christopherem Brucem, Pietrem de Ruiterem, Jochenem Hackmanem, ať jako světelný designer, nebo jako asistent jejich výtvarníků. Byla to úžasná zkušenost. Skvělé bylo setkání s vycházejícím Petrem Zuskou a následně, už mimo Pražský komorní balet, s mým naprosto osudovým spolupracovníkem Janem Kodetem. Ode všech se mi dostalo respektu a nikdy na tyto roky nezapomenu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments