Zazní Harmonielehre Johna Adamse a v české premiéře Symfonie č. 12 Philipa Glasse na písňové texty z alba Lodger Davida Bowieho. Koncert se uskuteční v neděli 30. května 2021 ve Smetanově síni pražského Obecního domu bez obecenstva v sále, ovšem přímým přenosem bude na webu Pražského jara přenášen do celého světa. Tento večer si připíše také jedno významné historické prvenství – bude se totiž jednat o vůbec první dostupnou nahrávku této Glassovy symfonie. Její světová premiéra se odehrála v lednu 2019 v Koncertní síni Walta Disneyho s Losangeleskou filharmonií pod taktovkou Johna Adamse a se sólistkou, která vystoupí i na Pražském jaru: s beninsko-americkou zpěvačkou Angélique Kidjo, světovou hvězdou současné world music. Koncertantního partu varhan v Glassově symfonii se ujme Christian Schmitt, německý varhaník známý mj. ze spolupráce s Magdalenou Koženou či sirem Simonem Rattlem.
John Adams (*1947) označuje sám sebe za autora „s minimalistickou minulostí“; jeho hudba vykazuje mnohem širší stylové rozpětí a má blíže k postmoderně. Celosvětovou slávu mu zajistila opera Nixon v Číně (1987), která započala jeho dlouholetou spolupráci s režisérem Peterem Sellarsem, rozvíjenou poté v dalších scénických dílech.
Adamsova Harmonielehre (Nauka o harmonii) z roku 1985 odkazuje svým názvem ke stejnojmenné knižní publikaci Arnolda Schönberga – zčásti učebnici, zčásti filozofické úvaze – vydané v roce 1911, tedy nedlouho předtím, než pozdější vůdčí představitel tzv. Druhé vídeňské školy definitivně opustil tonální harmonii a propracoval dvanáctitónový systém, jímž zásadně ovlivnil vývoj hudby 20. století. Adams, který na Harvardově univerzitě prošel studiem u Schönbergova žáka a (částečného) stoupence Leona Kirchnera, avšak k dodekafonii si udržel výrazný odstup, ve své rozsáhlé třívěté skladbě se Schönbergem nepolemizuje, ale hledá svou vlastní „harmonii a nauku o ní“, podobně jako Schönberg ve své Harmonielehre, tj. v hudebním i filozofickém smyslu. Nalézá ji v propojení repetitivních technik minimalismu s harmoniemi a orchestrálními barvami fin de siècle a pozdního romantismu: „Odstíny hudby Mahlerovy, Sibeliovy, Debussyho i rané Schönbergovy jsou v této skladbě doslova všude“, poznamenává skladatel. A jestliže minimalismus záměrně zjednodušil rytmický, melodický a harmonický slovník, pak v Adamsově pojetí dochází ke znovuobjevení harmonického pohybu a pestrosti orchestrálního zvuku.
Tradiční žánr symfonie Philip Glass (*1937) dlouho opomíjel; poprvé se v tomto oboru realizoval teprve jako pětapadesátiletý. Dnes je autorem dvanácti svébytných symfonií, z nichž zatím poslední, Symfonií č. 12 „Lodger“, završil svou trilogii inspirovanou slavnými „berlínskými“ alby, která v 70. letech natočila rocková ikona David Bowie v tehdejším Západním Berlíně ve spolupráci s britským hudebníkem Brianem Enem a americkým producentem Tonym Viscontim. „Byl jsem s Davidem dlouhá léta v kontaktu, o mém plánu dokončit trilogii věděl,“ řekl Philip Glass. „V porovnání s předchozími symfoniemi je hlavní rozdíl v tom, že tato skladba se opírá o význam textů písní.“ A Dennis Russell Davies Glassova slova rozvádí. „Symfonie č. 12 ,Lodgerʻ je třetí velké dílo Philipa Glasse ‚ve spojení‘ s Davidem Bowiem a Brianem Enem. Jestliže Symfonie č. 1 ,Lowʻ (1992) a Symfonie č. 4 ,Heroesʻ (1996) využívají hudbu z legendárních nahrávek jako základ pro Glassovu symfonickou – čistě instrumentální – výpověď, z alba Lodger si skladatel vzal pouze texty, které zhudebnil do podoby původní vokální symfonie,“ vysvětluje dirigent, který ve světové premiéře uvedl téměř všechny Glassovy symfonie a některá další významná díla a opery. „První provedení Dvanácté symfonie ovšem dirigoval další skladatel, jehož dílo na Pražském jaru představíme, a sice John Adams,“ upozorňuje.
Adams premiéroval řadu důležitých děl Philipa Glasse a jiných tvůrců, včetně svých vlastních skladeb. „S Philipem a Johnem mne pojí dlouholeté přátelství a tvůrčí spolupráce, která trvá již od počátku 80. let,“ dodává Davies. „Po premiéře Dvanácté symfonie jsme s Philipem v rámci příprav na moje evropská provedení využili příležitosti znovu pečlivě projít partituru, a tak i česká premiéra na Pražském jaru bude zahrnovat četné revize, v některých případech i nové hudební nápady a textové úpravy, které se staly součástí finální partitury. Philip Glass je skladatel, který si jasně uvědomuje, pro koho píše; důležitou roli při tvorbě této symfonie tak sehrály osobnost a poetický zpěv Angélique Kidjo,“ uzavírá dirigent.
