Jan Šťáva: Nebyl to Novák ani Haken, ale dobrý…

I když v Janáčkově opeře po dvouletém hostování dostal sólovou smlouvu teprve loni v lednu, ve svých jednadvaceti, už delší dobu se o něm jako o velké basové naději mluví i mimo Brno. Brzy tak dostal příležitost nejen třeba i v Olomouci a Ostravě, ale též v pražském Národním divadle. Jan Šťáva (1988), brněnský rodák, syn operních pěvců Zdeňky Rybecké a Aleše Šťávy, je bezesporu velkým talentem, s jakým se u opery v našich krajinách každý den nepotkáte.

Jedním z vašich posledních velkých úspěchů byl bezpochyby Mozartův Osmin v nové pražské inscenaci Únosu ze serailu, kdy jste se pro řadu lidí stal velkým objevem. Jak jste Osmina prožíval vy? Měl jste z debutu v Praze trému?

Osmin vždy patřil k mým vysněným rolím. I režijní pojetí v této inscenaci mně naprosto vyhovuje – nerudný dědek, který by nejradši pozabíjel všechny přítomné, se nehraje špatně. Jako debut v Praze jsem si asi nic lepšího nemohl přát, zejména s dotyčným realizačním týmem. Práce s Tomášem Netopilem byla pro mě obrovským přínosem a stát na jevišti s takovými umělci, jako je Simona Houda-Šaturová, je pro mě velkou ctí.

Trému jsem neměl až do té doby, kdy jsem se den před premiérou dozvěděl, že ji budu zpívat. Mischa Shelomianski, který měl zpívat obě premiéry, onemocněl, takže jsem musel naskočit já. Ale vzhledem k tomu, s jak malým předstihem jsem se to dozvěděl, vlastně na nějaký velký strach ani nebyl čas, prostě jsem šel na jeviště s tím, že se budu jako vždy snažit o to nejlepší, čeho jsem momentálně schopen. Jestli se to povedlo a bylo to dostatečné, to už záleží na uchu každého z diváků.

Osmin je obecně vzato poměrně obtížná role, už třeba jen kvůli svým nejhlubším tónům. Jak hodně obtížný je ten part pro vás? Zpíval jste jej před Prahou už někde? Jak dlouho jste se vůbec tuhle roli učil?

Celou roli jsem dělal poprvé, ale všechny árie a duet Viva Bacchus jsem už v minulosti zpíval na koncertech. I z toho důvodu jsem si říkal, že mám tu těžší část role celkem osahanou a že to nebude tím pádem zas tak strašně obtížné. Omyl. V rámci úplně celé role je to zcela něco jiného. Navíc “pomstu basistům” v podobě árie, v níž se Osmin těší, až budou všichni viset za krk, dal Mozart až k závěru opery, kdy jsem rád, že žiju, a kdy to poslední, co bych v tu chvíli chtěl, je zpívat… S tím označením “pomsta” to nepřeháním, protože Mozart ji údajně zkomponoval po neustálém dotírání ze strany prvního představitele Osmina, který si stěžoval, že toho má v této opeře málo. Mozart tedy vytvořil roli, která se dá zařadit mezi nejtěžší z basového oboru vůbec. Při jejím studiu se objevil další, řekl bych očekávaný nepřítel – němčina, hlavně německá próza. Zpíval jsem v němčině řadu věcí, takže nějaké ponětí o tom jazyku mám, rozeznám ho třeba od ruštiny a někdy i jiných jazyků, ale větu neposkládám. A učit se nazpaměť věci, kterým ale vůbec nerozumíte a snažit se o dobrou dikci, je místy problém. Velice mi pomohla Martina Stejskalová, jazyková poradkyně pro tuto inscenaci a zejména vedoucí hudebního nastudování Mark Pinzow, se kterým jsme probírali podrobně nejen všechny významy, ale samozřejmě i správné hudební frázování. Takže to, že se můj Osmin dá někdy i poslouchat, je z velké části jeho zásluha.

Z vašich dalších velkých rolí bezpochyby stojí za zmínku Kecal. Jaké to je zpívat Kecala tak mladý, krátce po dvacítce? Když vás má snad každý tendenci srovnávat s dřívějšími legendárními představiteli?

Upřímně řečeno, dlouho jsem zvažoval, jestli se do Kecala mám takhle brzy pouštět. Přesvědčily mě až okolnosti. Asi nejdůležitější z nich je pro mě velikost a výborná akustika ostravského divadla. Třeba v Praze nebo Brně bych se do Kecala zatím rozhodně nepouštěl, i kdyby mi to někdo omylem nabídl. V této roli bych takový prostor, stejně jako i přece jen dost velký orchestr těžko utáhl. Další okolností, proč jsem se nakonec s ostravským Kecalem souhlasil, je mladé obsazení, celkově příjemná atmosféra v divadle a rovněž tradiční inscenace. Jsem rád, že můj první Kecal je opravdu dohazovač na vesnici, která vážně vypadá jako vesnice, není to dokonce ani psychopat, který na konci všechny postřílí, nikdo tam není na drogách – navíc pivo jen předstíráme, prostě tak trochu „nuda“ od začátku do konce, ale publikum kupodivu vyprodá každé představení a podle reakcí se i taková Prodanka líbí. Stojí možná za zamyšlení, jestli je lepší vždy všechno posunovat, abychom vytvořili něco moderního a snažili se o nový výklad. Tím nechci říct, že jsem nějak proti moderní režii obecně, naopak, ale zkrátka jsem rád, že zrovna v roli jako je Kecal můžu pracovat v duchu jakési interpretační tradice.

Ve vašem životopise mě zaujala zmínka o tom, že zpívat jste se začal učit poměrně brzy, a to u své matky. Byla to pro vás spíš výhoda nebo nevýhoda? Ptám se i proto, že mnohým mladíkům jejich matky nezřídka tak trochu lezou na nervy…

Pro mě určitě výhoda, mamka mě naučila řadu věcí – chodit, mluvit, skládat trička, luxovat, zpívat, je toho moc! Ten zpěv je zatím nejtěžší a stále se tato činnost vyvíjí, zatímco ve skládání triček už další vývoj nepozoruji… – Ale teď vážně, naše práce stále pokračuje a je myslím ještě mnoho věcí, které mě může naučit, navíc mě zná opravdu nejlíp, ví čeho jsem schopen, kde mám rezervy a je zároveň nejnáročnějším kritikem. Táta mi samozřejmě taky pomáhá, protože je rovněž zkušený zpěvák, navíc stejný hlasový obor a může vidět problémy zase z jiné perspektivy. Oba dva jsou tandem, který neodpustí jediný špatný tón, což je dobře, i když mě to občas samozřejmě vytočí. A ačkoli je doma zpěv velmi časté téma, což je pochopitelné, když jsou oba rodiče zpěváci, rozhodně si nelezeme na nervy nějak víc, než je v normálních rodinách obvyklé.

Proč jste se vůbec na zpívání dal? Kvůli rodičům?

Jak jsem řekl – oba rodiče jsou zpěváci, od útlého dětství jsem chodil s tátou dost často do divadla, zvlášť frekventovaná byla Rusalka, první dvě dějství v portále a dějství třetí – kde se v Rusalce umírá, což jsem bojkotoval – pak v kantýně. Takže nějaký vztah k opeře jsem měl. Časem se zjistilo, že bych mohl mít i nějaký sluch a zárodky hlasu, zpívat mě bavilo, navíc když jsem doma něco rozbil, tak táta prohlásil, že budu rozhodně tenor. Celkem jsem se na to i těšil, ale když jsem se jednoho dne probudil a s nahrávkou zazpíval „Diplomata“ z Polské krve, tak se mi rozpadl sen o Kalafovi… Ale i vzhledem k tomu, že nadání se u mne v jiném oboru, třeba v manuálních činnostech neprojevilo a všude mi naznačovali, abych jim něco zazpíval, ale hlavně na nic nesahal, tak i naděje na to, že se budu živit „poctivě“, prostě zmizela.

Koncert v Líšni

Absolvoval jste také v zahraničí mistrovské kurzy Josého Cury. Co jste si s téhle zkušenosti odnesl?

Tyto kurzy trvaly sice jen velmi krátkou dobu, pouhé tři dny, ale zkušenost to byla až neskutečná. José Cura je pro mě obrovská osobnost, už svými zkušenostmi z největších operních domů, navíc práce s ním byla velmi příjemná. Objevují se různé názory na jeho práci, pozitivní i negativní, řekl bych dokonce, že se jedná o jednu z nejkontroverznějších osobností v operním světě vůbec, ale já jsem rozhodně „Curovec“ a když ho vidím „živě“, jak zpívá smrt Otella, tak bych hryzal stromy. – Bylo to úžasné. Jakkoli je José Cura civilně spíše odtažitý, tak při práci s námi byl velmi vstřícný. Tyto kurzy byly zaměřeny na verismus a Verdiho, což je repertoir, na jehož první obor mám určitě ještě spoustu času, navíc v době kurzů mi bylo devatenáct, ale představu, jakým způsobem na těchto věcech do budoucna pracovat, jsem doufám získal.

D.Cimarosa: Tajné manželství (Geronimo – JAMU)

Nových úkolů je poměrně dost, sezonu začínám v Ostravě, kde se na říjen chystá premiéra Pucciniho Bohémy, v níž mě čeká postava Collina, zároveň budu přejíždět do Prahy, kde mám rovněž v říjnu naskočit do Figarovy svatby jako Figaro. V druhé polovině října se pak začne zkoušet nová opera Čarokraj od Marka Ivanoviće v režii Petra Formana, což bude vlastně má první inscenace v historické budově Národního divadla, moc se těším. Navíc od začátku listopadu v Brně zkoušíme Offenbachovu Perikolu, kde zpívám Vícekrále. Oba tyto projekty mají premiéru v lednu. Do konce sezony mě potom ještě z nových věcí čeká menší role ve Straussově Elektře v Brně a zejména Leporello v novém Donu Giovannim ve Stavovském divadle. Navíc končím magisterské studium na JAMU, což obnáší absolventský recitál, stvořit diplomku a v posledním kole získat titul. K tomu ještě pár dalších koncertů, takže mám pocit, že nuda nehrozí.

Je vám teprve třiadvacet, kariéra je před vámi. Máte představu, kam až byste to chtěl ve vaší profesi dotáhnout? Přemýšlíte o tom aspoň někdy?

Samozřejmě. Myslím, že skoro každý zpěvák si řekne, že by bylo fajn si zazpívat třeba v Met, ve Vídni nebo na jiné z těch opravdu nejprestižnějších scén. Lhal bych, kdybych řekl, že nechci a mám samozřejmě v plánu zkusit štěstí i mimo republiku, ale hlavní pro mě je, abych dělal svou práci dobře, aby mě mohlo těšit, že zpívám a že se to někomu líbí. A upřímně řečeno, jestli to bude v La Scale nebo v divadle U kanára ve Lhotce je přece nakonec jedno.

Jaké jsou vaše zájmy mimo zpívání? Co o sobě prozradíte z „civilního“ života?

Poslední dobou na koníčky nezbývá čas, práce bylo v minulé sezoně opravdu hodně. I ta příští je celkem nabitá, všechny role jsou pro mě nové, takže jenom nacpat všechny kuličky a slovíčka do hlavy je problém, natož potom ještě z toho udělat něco použitelného… Vždy jsem se ale zajímal o historii, takže třeba ve vlaku se toho dá dost přečíst. A jinak, pokud mám čas, tak rád hraju squash, fotbal nebo florbal. A na pivo čas být prostě musí!

Děkuji za rozhovor, ať je i ta nová sezona pro vás úspěšná!

www.janstava.com