Jana Boušková a její dnešní Glierův koncert

Harfa – nástroj známý už dávným Egypťanům… Jeho nejstarší vyobrazení jsou doložena z doby kolem roku 2700 př. n. l., hojně je zmiňován v Bibli. Pro některé nástroj královský, pro jiné andělský, pro Janu Bouškovou každopádně osudový.

Kdy jste se rozhodla povýšit harfu na svou celoživotní společnici?

Upřímně řeknu, že jsem nikdy neuvažovala o jiném povolání. Harfa mi byla společnicí již od narození a později se stala naprosto přirozeně i součástí mého života. Asi mi bylo dáno do vínku, abych tento nástroj dál probouzela k životu. A to mě naplňuje a dělá mi to radost.

Co považujete za vrcholné momenty své bohaté (a jen stěží přehlédnutelné) kariéry?

Vrcholné momenty? Možná bych měla říct, že to byl můj první koncert, který jsem absolvovala v sedmi letech. Těch momentů bylo ale mnoho. V profesionálním životě vzpomínám na komorní spolupráci s významnými umělci, jako Mstislavem Rostropovičem, Maximem Vengerovem a dalšími, kteří mě nesmírně obohatili pro další umělecký růst. Důležitým mezníkem určitě byla vítězství v několika světových soutěžích a následně pak sólové koncerty po celém světě, s významnými orchestry, v krásných sálech a na známých festivalech.

Jakou pozici přisuzujete harfě v orchestru? A změnila jste nějak svůj názor poté, co jste se stala členkou České filharmonie?

Harfa v orchestru je jistě důležitá. Je to radost zahrát si skladby autorů, kteří pro sólovou harfu nic nesložili. Ovšem skloubit sólovou činnost s orchestrem je někdy složité a zvyknout si na dvě odlišné strany mince též. Přesto svého působení v České filharmonii zatím nelituji, i když mi někdy přináší velké časové komplikace, které ale zase vyvažuje potěšení z nádherných skladeb a zvuku velkého tělesa, jehož mohu být součástí.

 

K tomu všemu učíte – nejenom v Praze, ale i na Královské konzervatoři v Bruselu, kde jste jedinou profesorkou harfy. Jak přesně vypadá Váš úvazek? A jak se dá taková povinnost zvládat?

Na Akademii múzických umění i na Bruselské královské konzervatoři mám po sedmi studentech. Do Bruselu lítám většinou během víkendu a jsem velmi vděčná, že jak vedení školy, tak i žákyně chápou mé pracovní vytížení a vycházejí mi vstříc.

Máte zapálené studenty?

Musím přiznat, že mám opravdu báječné studenty, se kterými se nesmírně dobře pracuje. Jsou inspirující, úspěšní a hlavně pracovití. Dělají mi radost.

K čemu je vedete?

K samostatnosti v přípravě, které je zapotřebí pro budoucnost. K růstu jejich uměleckého vlastního já, které se snažím pouze korigovat, aby nevybočilo ze správných kolejí, ale nepotlačuji ho. K preciznosti, která je důležitá pro vše, co má být blízké dokonalosti. Obzvlášť se snažím probudit v nich potěšení z hudby, aby dokázali odbourat stres na pódiu a nalezli radost, kterou mohou prožívat předáváním krásy umění dalším lidem.


Vaše maminka Libuše Váchalová je harfistka, otec Jiří Boušek flétista, manžel Jiří Kubita hraje na housle v České filharmonii, máte dva syny. Dá se předpokládat, že hudba je v jejich genech pevně zakotvena. Rozvíjí tento dar?

Bylo by asi opravdu dost neobvyklé, kdyby naši synové neměli k muzice blízko. Oba hrají na housle a zda se hudba stane i jejich povoláním, to je zatím ve hvězdách.

Právě dnes Vás uslyšíme v pražském Rudolfinu v Glierově Koncertu. Můžete nám ho trochu přiblížit z hlediska interpretky? Jaký úkol Vám Reinhold Moricevič přichystal?

Tento koncert pro mě mnoho znamená. Jednak to byla oblíbená harfová skladba mého manžela v dobách, kdy jsme se seznamovali, a také mi přinesl vysněné vítězné vavříny na Mezinárodní harfové soutěži v Americe, kde byl předepsán jako povinná skladba čtvrtého kola. Je to jeden z nejkrásnějších koncertů pro harfu, plný typicky ruských melodií, uplatňující ty nejobtížnější technické prvky. Jsem vždy šťastná, když si ho mohu zahrát a potěšit touto emocionálně silnou hudbou srdce publika.

S rozhlasovými symfoniky jste dosud nespolupracovala, co od dneního večera v Rudolfinu čekáte?

Na naši společnou premiéru se velmi těším. Věřím, že vytvoříme krásnou atmosféru a z naší spolupráce bude cítit radost, kterou předáme dál.


Jano, dokázala byste přibližně vyčíslit, kolik koncertů absolvujete za rok?

Pokud nepočítám téměř každý týden dva koncerty v České filharmonii, počet mých sólových vystoupení se pohybuje mezi třiceti čtyřiceti za rok.

Kde na to všechno berete sílu?

Nevím. Zatím se mi jí stále dostává, ale tělo si vždy řekne, když už nemůže. Někdy se opravdu stane, že slyším „výhružný hlas“ z vyčerpání a pak je chvíle pauzy nevyhnutelná. Ale musím přiznat, že bez pomoci a pochopení mé rodiny bych takový pracovní nápor nemohla vykonávat. Jsem jim nesmírně vděčná, že jsou mi oporou.

Co patří k nočním můrám harfistů?

Budu mluvit raději jen za sebe. Mou noční můrou je špatně sešlápnutý či samovolně vyskočený pedál během hry, náhlý výpadek paměti z vyčerpání, bolavé puchýře pod nedobře ostříhanými nehty nebo prasklá, popřípadě rozladěná struna během koncertu.

Co zajímavého Vás čeká v nadcházejícím období?

I když mám za sebou velmi náročné dva měsíce, během kterých jsem absolvovala koncerty v Maďarsku, Švýcarsku, Německu, Čechách a Hongkongu, už teď se těším na sólové vystoupení s Českou filharmonií v březnu, kde uvedu koncert Joaquína Rodriga, a též na koncerty a natáčení desky s Magdalenou Koženou v příštím roce.

Děkuji za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments