Jana Foff Tetourová: Carmen je anděl a zároveň nezkrotný živel
Máte za sebou říjnovou premiéru opery roučci Jana Jiráska, v níž zpíváte Janinku. Jak se vám v této opeře zpívalo a máte i další zkušenosti se soudobou operou či hudbou?
Role Janinky v opeře Broučci je v příjemné mezzosopránové poloze. Tato opera je trochu náročnější na rytmus a intonaci, jak to většinou v soudobé operní tvorbě bývá. Ale díky dirigentovi Jiřímu Štruncovi se v partu cítím jistě a bezpečně. Vlastní role Janinky je časově velmi dobře vystavěná a má pro mě i velmi zajímavý dramatický vývoj, na který se vždy těším.
Na studiích na HAMU jsem zpívala díla svých spolužáků nebo profesorů. I v současné době se občas setkávám s hudbou současných skladatelů. Mám ráda takovéto výzvy – vždy jde o napínavý proces, protože výsledek předem neznáte. Za výhodu se dá považovat fakt, že kritika je většinou milosrdnější, jelikož nemá srovnání a často ani představu o díle a jeho interpretaci.
Jak jste se vlastně k opernímu zpěvu dostala? Ovlivnila vás rodina nebo někdo jiný?
Ovlivnila mě především moje matka. Mě by to asi samotnou nenapadlo. Myslím, že nebýt jí, dělala bych úplně něco jiného. Maminka totiž zpívala ve sboru v Jihočeském divadle. Už je to skoro třiadvacet let, kdy ji srazilo auto, když se na kole vracela po představení domů. Následky této nehody byly bohužel velké. Její odchod z tohoto světa byl traumatizující a velmi smutný…
Jaká byla vaše cesta od studií na jeviště a jak důležitá pro vás byla účast na pěveckých soutěžích?
Na konci studia na HAMU jsem se zúčastnila Mezinárodní pěvecké soutěže Emy Destinnové a díky vítězství jsem dostala svou první roli v Jihočeském divadle. Byla to role Záviše v opeře Čertova stěna. Začala jsem si víc věřit a zkusila jsem předzpívat v Národním divadle, kde jsem posléze debutovala v roli Zefky (Leoš Janáček – Zápisník zmizelého) v choreografii pana Pavla Šmoka. Byla to nádherná a inspirující práce. V Národním divadle jsem díky úspěchu v této inscenaci nastudovala ještě několik oper. V té době jsem také předzpívala v Divadle J. K. Tyla v Plzni. To se mi stalo osudným. Zamilovala jsem se a už jsem tu zůstala. Mým životním partnerem se pak sice stal někdo jiný, ale nelituji.
Jste sólistkou opery Divadla J. K. Tyla v Plzni. Co pro vás bylo za tu dobu klíčové a nejdůležitější v počátcích vašeho angažmá na této scéně?
Pro mě byla zásadní doba, kdy na plzeňské scéně působil skladatel a dirigent Petr Kofroň. Jeho snaha hledat a objevovat nové režiséry mě v herecké práci značně ovlivnila. Nebál se pouštět do experimentů, někdy i velmi skandalizujících. Díky němu jsem měla možnost pracovat s mnoha činoherními režiséry, jako byl Jiří Pokorný, Jan Antonín Pitínský, Martin Čičvák, Michal Dočekal a další.
Měla jste nějaké vysněné role a splnily se vám? Co byste si ještě ráda zazpívala, případně kde?
Nemám vysněné role – ráda se poperu s většinou rolí, které jsou mi nabídnuty. Spíše existují role, které bych zpívat nechtěla… Mně je jedno, kde zpívám, důležité je, s jakým týmem roli studuji. Pokud je skvělý tým, tak vám ta práce dělá radost a může to být kdekoliv.
Je Carmen opravdu takovou „vysněnou“ rolí pro mezzosopranistky? Bylo to tak i u vás?
Myslím, že Carmen je jedna z rolí, kterou by chtěla zpívat každá mezzosopranistka. U mě to bylo od začátku stejné.
Jak se bude lišit nová Carmen od té, která měla v Plzni premiéru již před více než deseti lety?
Pan režisér Martin Otava inscenuje operu tak, aby technologie Nového divadla, které v hojné míře využívá, maximálně sloužily naší inscenaci; rychlé proměny, scénické efekty, to vše by mělo podpořit efektnost inscenace, která by měla být taneční, plná pohybu, španělská, flamencová. Ke spolupráci si přizval skvělou ženu a tanečnici paní Nelly Danko, která s námi trénuje flamencové držení těla, taneční kroky a hru na kastaněty. Jsem ráda, že je inscenace takto pojatá, miluji tanec a díky této úžasné paní mám možnost si oživit své dřívější studijní zkušenosti s flamenkem. Efektní scéna pana Lukáše Kuchinky a nádherné kostýmy paní Dany Haklové jistě podtrhnou atmosféru španělské Sevilly.
Pan režisér má určitou představu o psychologickém profilu Carmen, který se mi doufám podaří naplnit i díky mým životním prožitkům a zkušenostem. Rozhodně by to neměla být prvoplánově Carmen svádějící muže, které nakonec odkopne.
Máte i vy něco z Carmen? A co naopak ze sebe do této role dáte?
Carmen je anděl a zároveň nezkrotný živel. Myslím, že každá žena má něco z Carmen a každá v ní většinou najde něco, co mají společného. V mém případě je to upřímnost až prostořekost. Diplomat rozhodně nejsem. Nic nepředstírám a většinou se rozhoduji spontánně až intuitivně. Dodržování společenských konvencí je pro mě obtížné, pokud se to neslučuje s mým vnitřním pocitem. Co vkládám do role? Nejen svoji energickou povahu, ale hlavně životní zkušenost ze svých lidských zápasů.
Jaká jsou největší úskalí Carmen, této role z nejproslulejších?
V této inscenaci bude nejnáročnější skloubit tanec se zpěvem. Má interpretace nesmí být na úkor hudby, zároveň musím být přesvědčivá ve ztvárnění postavy Carmen, jak si to představuje pan režisér.
A máte nějakou svoji oblíbenou představitelku Carmen třeba z nahrávky?
V současné době oceňuji interpretaci Carmen, jak ji představuje Elīna Garanča. Typově se mi ovšem nejvíce líbí Maria Callas – její čistě hlasový projev na nahrávce EMI z roku 1964 je sice leccos dlužný její dřívější pověsti, její dramatický výraz je však fenomenální.
Na konci této sezony vás čeká také Ortrud v Lohengrinovi. Bude to vaše první setkání s Wagnerem? A máte jeho hudbu ráda?
S Richardem Wagnerem jsem se již setkala, ale jen v písních (Wesendonck Lieder). Jeho operu jsem nikdy nezpívala. Je jisté, že u Richarda Wagnera je v porovnání s ostatními skladateli, jejichž díla jsem dosud studovala, kladen důraz na text, na nalezení správného výrazu pro sdělení každého slova, které zpívám. Neodlučitelnost slova a hudby je pro Wagnera naprosto klíčová. Při studiu Ortrudy mohu částečně využít svoji nedávnou zkušenost s rolí Isabelly v Nevěstě messinské Zdeňka Fibicha. Tím nemyslím charakter postav, ty jsou zcela odlišné, ve Fibichově hudbě je ale slyšet vliv Wagnerovy hudby. Tuto podobnost cítím i při studiu partu Ortrudy.
V jakém repertoáru se cítíte nejlíp? Spíše Verdi nebo česká opera?
Verdi, Strauss, Bizet, Puccini, Janáček, Dvořák, Fibich, Ostrčil, Martinů. Miluji dramatické postavy, a to spíše záporného charakteru. Většina těchto skladatelů píše pro mezzosoprán především postavy záporného charakteru. Ale taková hodná Suzuki z opery Madame Butterfly také stojí za to. (úsměv)
Jak trávíte volný čas?
Miluji pohyb ve všech podobách. Kdybych měla více času, určitě bych vyzkoušela všechny možné sporty. Zatím se věnuji alespoň cvičení pilates, power jógy (výborné na dech a posilování vnitřních svalů), v zimním období jsem si oblíbila běžky a v létě vysokohorskou turistiku. Doufám, že si vyzkouším i chůzi na sněžnicích. Dříve jsem jezdila na koni, ale na to už mi nyní opravdu čas nezbývá.
Jak pečujete o svůj hlas?
Moc ne. Ale před náročným zkoušením nebo představením se vyhýbám velké společnosti. Strašně ráda mluvím a bavím lidi, bohužel je to vždy na úkor hlasu, neumím mluvit potichu a s posazeným hlasem.
A na závěr má obligátní otázka: Co pro vás osobně znamená hudba jako taková, bez ohledu na to, že se jí sama věnujete profesně?
Hudba mi přináší možnost prožívat mé vlastní emoční stavy, jako je radost, smutek, hněv a láska. Dokáže mě naladit pozitivně nebo melancholicky. Je to určitý ventil mých pocitů. Mám ráda latinskoamerickou hudbu, která mi vždy dodá energii a pozitivní přístup k problémům, které musím řešit.
Děkujeme za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
