Jana Ryšlavá: Diváci jsou sebevědomější a otevřenější

Téma, které jste letos pro MOVE FEST zvolili bylo opouštění. Na stránkách festivalu se píše: „Téma opouštění, o tom, jak nás tanec života nutí opouštět bezpečné břehy, abychom objevili nepoznané vody. Opustit staré, nepotřebné, nefunkční, nevyhovující nebo prostě jen opustit a změnit směr. A protože i opouštění je pohyb, je ideálním tématem letošního ročníku.“ To vnímám jako velmi osobní, velmi niterné. Co to znamená pro tebe?
Pro mě je to zajímavá práce, hledání hranice a balance, kde pracovat s určitou flexibilitou, a naopak kde se stabilitou, kde je ten bod, kde jedno či druhé opustit.

A balance fyzické nebo mentální?
Obojí. 🙂 To fyzické dost pomáhá, fyzický trénink je mi podporou, jak přenést balanc těla i do hlavy. Je to současně boj, kdy opustit plány, koncepty i cíle, bez nich totiž vlastně nevíme, jestli jdeme správně. Nebo zda se v tom plánu a směru ukotvit.

Někdy před dvěma lety, v době, když u nás téma opuštění krystalizovalo, jsme v rámci workshopu měli za úkol je ztvárnit. Já zvolila loď, to je ta flexibilita, schopnost třeba i změnit kurz, ale i kus umění vědět, kdy zakotvit.

Na komplexní hodnocení prvního ročníku nové dekády budeš ještě ty i tým, a konečně i my diváci, potřebovat delší čas a odstup. Ale musím využít tvé čerstvé dojmy, že to máš všechno v hlavě, nebo možná spíše v srdci, v emocích.
První otázku bych chtěla směřovat na nás diváky. Jakými jsme letos byli diváky, změnili jsme se? Jsme už náročnější, zkušenější?
Určitě ano. V čem vnímám obrovský posun, jsou festivalové diskuse. Vnímám, že se krásně proměnil ten status, že to už není něco, na co se jako divák bojím jít. Věřím, že se opravdu zakotvilo, že je to spíše sdílení, kdy se jako divák mohu podělit, jak jsem to představení vnímal, je zjevné, jak to obohacuje i samotné performery. Je to pak obousměrná výměna a obě stany to pobízí k otevřenosti a tím se více zintenzivňuje sdílení emocí a možnost opravdu se dovědět i něco z „inside“. Otevřeně si povídat o tvůrčím procesu, volbě uměleckých prostředků, tanečního jazyka, ale třeba i ta osobní témata.

Třeba proč má tanečník na kostýmu jednu nohavici kratší?
Ano, klidně i to. Jak to teď pojmenovávám, řekla bych, že vnímám letos diváky možná ani ne náročnější, ale více sebevědomější a otevřenější.

Chtěla bych ještě u nás diváků zůstat. Znám tvůj intenzivní a blízký vztah se slovenskou taneční a samozřejmě s celou kulturní scénou. Nejen profesionální, ale i osobní. Dramaturgie festivalu nabídla několik slovenských projektů, počítali jsme, že jich byla téměř třetina. Všichni slovenští performeři se rozhodli využít možnost a prezentovat své stanovisko k současné situaci ve slovenské kultuře (obvykle přečtením stanoviska platformy OTVORENÁ KULTURA). Jak reagovali diváci a co tvůj postoj?
U prvního čtení jsem si uvědomila, že jsem do této situace opravdu hluboce položená, ale ne všichni diváci mají, logicky, stejné penzum informací. Ten „statement“ performerů už se velmi konkrétně vymezuje k aktuální situaci a má konkrétní požadavky, bylo cítit, že divákům ten kontext chybí. U dalšího „čtení“ už jsme se spolu s umělci zaměřili na detailnější zasazení do kontextu a v té chvíli bylo cítit, jak silně to rezonuje s publikem a vzniklo tam velké porozumění. Pak to tam patřilo, pak to tam bylo správně. To rozhodnutí, jedno z prvních, které jsme letos v dramaturgii udělali, vytvořit jakousi slovenskou sekci, dát tím větší prostor být vidět, být slyšet, se ukázalo jako správné.

Snad v právě tomto kontextu, měla jsem silný pocit, že v těch slovenských představeních se změnil taneční slovník, vyznívala nějak ostřeji, možná až temněji. Ta emoce byla mimořádná.
Každé představení kolegů ze Slovenska, přestože neuhnulo z toho, jak bylo připravené, jak bylo nastudované, v sobě mělo citelně velkou intenzitu, větší urgenci. Měli bychom být k tomuto pozorní, i v kontextu toho, co by to mohlo znamenat pro naši budoucnost, a je to pro nás i signál nějakého posunu, se kterým se budeme muset vyrovnávat.

Letos jste se museli také vyrovnávat i s nečekanou situací těsně před MOVE FESTem. Vzhledem k tomu, že povodně zasáhly přímo do plánovaných lokací a organizace, museli jste reagovat opravdu rychle.
No, rozhodně jsme museli to téma opuštění aplikovat ještě před festivalem a rychleji, než jsme čekali. 🙂 Teď už to říkám i s trochou úsměvu. Moc jsme nepřemýšleli, jak přípravy zastavit, soustředili jsme na to, jak vytvořit místo pro sdílení, místo podpůrné, tmelící, doslova ostrov s těmito hodnotami.

Začali jsme hledat cestu, jak umístit festival (a nemyslím jen logisticky) v kontextu povodňové situace. V té chvíli jsme zahájili komunikaci se zasaženými školami, kterým jsme nabídli dopolední program, bylo to od začátku úžasné, jejich vděčnost za tu možnost to využít. Bylo to silné. Samozřejmě se nemůže jedním představením lehce přepsat negativní zážitek, ale chtěli jsme být tím místem, kde přijdou, zejména děti, na jiné myšlenky. Najít v tom, že byť se musíme soustředit na řešení zásadních praktických věcí, zkusit společně hledat ty pozitivní momenty, naději do budoucna.

V reakci na to jste nabídli možnost pomáhat i nám, divákům, a to formou tzv. zavěšené vstupenky. Tedy zjednodušeně, možnost koupit vstupenku či vstupenky, „zavěsit ji“ u vás a umožnit tak využít ji pro někoho, komu to aktuální finanční situace nedovoluje. Uvažujete v tom pokračovat?
Samotné nás překvapilo, jak tato jednoduchá věc zafungovala, určitě zvažujeme v tom pokračovat minimálně pro některé naše projekty.

Pojďme se vrátit k projektu, resp. k lidem, kteří jej s tebou tvoří. Troufám si říct, že je velmi stabilní, i když někdy se prostě odcházení nevyhneme. Čím to je, že je dokážeš udržet, nadchnout, motivovat? Jak vám funguje předávání zpětné vazby, včetně kritiky?
Cítím, že uvnitř týmu je silné přesvědčení, že projekt (nejen MOVE FEST, ale MOVE jako takový) má smysl. A každý z nich je tak dobrý v tom, co dělá, že to do sebe zapadá pak jako celek. Hodně jsem teď cestovala a cítím to jako handicap v tomto smyslu, vnímám, že se potřebujeme vrátit více ke vzájemné (i fyzické) blízkosti a koncentrovanosti na jedno místo. Tu společnou „přítomnost“, ty hodnoty, které MOVE přináší, že potřebujeme vytvářet ve stejném – společném prostředí. Potřebujeme vytvořit i fyzický prostor, jednoduše domov pro pohyb a tvorbu.

Směřuji tou otázkou také k tomu, že jsi nejen ředitelkou, což obnáší manažerskou práci, starost o financování. Ale jsi také dramaturgyní, stále aktivní umělkyní, pedagožkou. Jak to zvládáš?
Zvládám to skvěle. 🙂

Ovšemže. A je velká škoda, že čtenáři přijdou o tvé vykulené oči a prohnutí smíchy v pase. Ale vážně, jak je těžké skloubit všechny ty role? Když se Jana dramaturgyně neshodne s Janou ředitelkou?
Ony ty Jany prostě nesmí myslet všechny najednou, je důležité to mít jasně vnitřně zadefinované. Pak je tady nesmírně důležitá role týmu, se kterým to důsledně prodiskutujeme. Třeba to, že nově objevené představení má obrovský potenciál, ale teď tam prostě ještě nejsme. Nejsme z pohledu financí, z pohledu potenciálního diváka, lokace či produkce. Do světa může jít MOVE jen jako výsledek týmové práce, kde každý z členů přináší neuvěřitelný kus profesionality, své hodnoty i vize.

MOVE FEST tradičně představuje nejen pestrou škálu tance, nového cirkusu a fyzického divadla, ale objevuje pro publikum i nová festivalová místa. Objevem a překvapením jsou často i pro nás Ostravany. Inspiruje tě více představení k nějakému konkrétnímu prostoru, nebo spíše naopak?
Pro MOVE FEST budeme vždycky hledat nové lokace. Pro nás je to dramaturgicky zajímavá až zábavná hra hledat místo, kde se představení s místem vzájemně podpoří, kde to cítíme, že do sebe vše zapadne. A to platí nejen pro představeni samotného festivalu, ale i u site-specific akcí. Funguje to oběma směry, některá představení, to úplně vidím, jaký prostor by je posunul a podpořil jejich sdělení. Jindy, když objevím v Ostravě nové místo, už vymýšlím, jak ho použít, jak ho budeme sdílet i s diváky.

Bavíme se samozřejmě hlavně o 11. ročníku MOVE FESTu, o čtyřech intenzivních dnech, ale to je jen pomyslný vrchol celoročních aktivit, které přináší projekt MOVE. Je potřeba toto propojení stále připomínat?
MOVE FEST je mj. promo nástroj, jak ukázat tu pestrost celého projektu MOVE. Snažíme se systematicky podporovat scénu současného tance, cirkusu a pohybového divadla v Ostravě i v dalších regionech a podporovat tak decentralizaci českého tance.

Pro nás je gró ta kontinuita, to bytí v ostravském prostoru, snad i jeho kultivace. Přinášet celoročně představení, mezinárodní i lokální. Vytvářet prostor pro rezidence, aby tady umělci mohli být delší čas, to je něco, na čem pracujeme, co je, jak věřím, blízká budoucnost. To, co přinášíme už teď, jsou jednak workshopy v podobě MOVEment Intensive víkendů, jednak, představení, která uvádíme minimálně jednou měsíčně. Zapojujeme se aktivně do různých evropských projektů, jsme hrdí na členství v Nové síti a dalších networcích, je to pro nás jedna ze zásadních strategií.

Co to v nejbližší době přinese nám, nejen ostravským divákům? Na co se máme těšit?
Právě díky jednomu z našich nových klíčových zasíťování – v Asociaci nového cirkusu, se zapojíme do projektu cirkusových nocí. Což je francouzský projekt a Česká republika se letos zapojuje poprvé, přidáváme se i my, a to už 15.–16. listopadu.

Jsem přesvědčena, že Ostrava je místo, které si takový projekt zaslouží, a zároveň je TO ideální místo, pro nás. Je tady tak silně cítit tu proměnu z industriálního centra na kulturní a univerzitní, je to něco, co se zároveň vzájemně vyživuje. Je to i způsob, jak komunikovat tuto proměnu navenek.

Děkuji Jani za rozhovor a těším se na další společný MOVE.

Tanečnice a pedagožka Jana Ryšlavá vystudovala pedagogiku tance na HAMU a SEAD Salzburg Experimental Academy of Dance, kde studovala pod vedením pedagogů jako Matej Kejžar (SLO), Libby Farr (USA/GER), Milan Kozánek nebo Jozef Fruček. Je iniciátorkou platformy MOVE Ostrava a ředitelkou festivalu MOVE Fest. V posledních letech byla na stážích v Norsku a Grónsku, intenzivně se věnuje projektům na pomezí tance a cirkusu – AcroPartnering, The Urge.