Jana Sýkorová – vrátí se do Covent Garden?

Měla z ní být učitelka. Po maturitě na střední pedagogické škole šla ale studovat zpěv. Brzy se o ní začalo mluvit jako o slibném talentu. Už během studia na pražské Konzervatoři získala řadu soutěžních ocenění. V roce 1995 1. cenu při mezinárodním klání konzervatoří v Pardubicích, o rok později Cenu Jarmily Novotné na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, v roce 1997 si z této soutěže odnesla 1. místo v kategorii Junior spolu s Cenou Českého rozhlasu. V roce 1998 obdržela prestižní evropskou cenu Förderpreis für junge Künstler. Příležitost jí brzy daly obě pražské operní scény – Národní menší rolí ve Straussově Růžovém kavalírovi, Státní opera úlohou Slepé matky v Ponchielliho Giocondě.
Po ročním angažmá v Liberci je mezzosopranistka Jana Sýkorová od roku 1999 sólistkou pražské Státní opery. Obsazena tu byla do Bizetovy Carmen, Verdiho Maddaleny v Rigoletovi či Ulriky v Maškarním plesu. Za sebou má i etapu stálého hosta opery Národního divadla, kde vedle Carmen předvedla například Pannu Rózu ve Smetanově Tajemství a Dvořákovu Káču.
Letos sedmatřicetiletá mezzosopranistka zaujala i v zahraničí, mimo jiné ve francouzské Nice, v premiéře Petitgirardova Sloního muže a také ve Verdiho Maddaleně. S tou pak v roce 2007 debutovala v jednom z nejprestižnějších světových operních domů – v londýnské Covent Garden. O rok později se sem vrátila jako Mercedes v Bizetově Carmen.
Jana Sýkorová má také bohatý koncertní repertoár. Před pár dny se v Praze představila s Českou filharmonií Brahmsovu Rapsodii pro alt, mužský sbor a orchestr (naši recenzi najdete
zde), příští týden vystoupí společně se Simonou Šaturovou v Mahlerově Druhé, Symfonický orchestr FOK bude řídit Tomáš Netopil.

(foto J.Ludvík)

Právě se připravujete na Mahlerovu Druhou. Jaký je vůbec váš vztah k Mahlerovi? Patří k vašim favoritům? Třeba k té hudbě, po které sáhnete ve chvílích volna?

V mém vztahu k Mahlerovi se mísí vřelý obdiv s hlubokou úctou. Jeho hudbu miluji. Uctívám jeho druhou a třetí symfonii jako stěžejní díla svého hlasového oboru, vedle Brahmsovy Altové rapsodie. Mám velice ráda i jeho písně. Už jsem některé jeho písňové cykly v minulosti i nastudovala a provedla. Jenže poté, co jsem měla v posledních dvou letech příležitost spolupracovat s dirigenty důvěrně znalými německého romantismu – s Bernhardem Klee, s Gerdem Albrechtem – jsem si s překvapením a lítostí uvědomila, že znalost interpretace německých romatických písní jako by se z Prahy někam ztratila, vyprchala, jako bychom tu nikdo po ní neměl tuchy… Mahler rozhodně patří mezi mé nejoblíbenější skladatele, ale na druhou stranu se přiznám, že ve chvílích volna po jeho hudbě nesahám. Je to hudba, která si vynutí celé vaše vnímání, pohltí všechny vaše city; a já ve chvílích volna potřebuji vysadit, odpočinout si. S krásou Mahlerovy hudby jsem letos často trávila svůj pracovní čas, proto ve svém volnu Mahlera obvykle neposlouchám.

Váš koncertní repertoár je skutečně hodně rozsáhlý. Podle čeho jej vybíráte? Hlavně podle toho, jak příjde ta která nabídka?

Ideální je, když přijde nabídka interpretovat dílo, na které jsem připravena. Je však skutečností, že v minulosti mi čas jen v málo případech dovolil studovat některé dílo dříve než přišla nabídka – a asi jsme na tom s většinou mých kolegů podobně. Přesto se alespoň pokouším připravovat si svůj repertoár také podle toho, jak je která skladba vhodná pro můj hlas a jeho zralost. Třeba když šlo o lyrickou Brahmsovu Altovou rapsodii, sama jsem už před šesti lety „rozhodila sítě“ a jala se hledat dirigenta, který by se ji nebál se mnou provést. Přání mi splnil Stanislav Vavřínek, který mi umožnil v roce 2006 debut v dvojím provedení Altové rapsodie v Českých Budějovicích, za což jsem mu vděčná a tímto ho zdravím. Pocit, že dílo už znáte, že už je „máte na repertoáru“, je k nezaplacení. Ovšem realita může být jiná. Na první setkání s ctihodným Bernhardem Klee, někdejším přítelem Rafaela Kubelíka a vyhlášeným znalcem německého romantismu, jsem letěla do Dánska se značnou dávkou sebejistoty; pak jsem stála vedle něho u klavíru poněkud zahanbena, zaskočená poznáním, oč víc je možno vědět, a připadala jsem si „jako nahá“. Právě teď mám před sebou další dvojí provední Altové rapsodie, už potřetí (bude o tři týdny předcházet shora zmiňovanému Druhému Mahlerovi). Tentokrát to bude s vynikajícícm světovým dirigentem střední generace Ingo Metzmacherem a Českou filharmonií. A tentokrát se půjdu představit s pokorou a budu jen doufat, že jej nezklamu a že mě to setkání posune v interpretaci německé romatické hudby dál.

(foto J.Ludvík)

Učíte se nové party lehce? Jak při studiu postupujete a jak dlouhou dobu potřebujete, aby si novinka ve vašem repertoáru takříkajíc „sedla“, „ozpívala“? Abyste si byla při její interpretaci jista?

Učím se dosti snadno. Snadněji melodii než slova. Přesto někdy trvá dlouho, než se považuji za připravenou. Potřebuji si novou skladbu dostatečně dlouho přezpívávat, abych ji správně pochopila, aby mi vnikla pod kůži. A znovu a ještě déle, abych byla se svou interpretací spokojená. Je to u mě otázka zrání. Musím se skladbou „srůst“. Skladba musí ve mně dozrát, a na to je potřeba čas.

A pak ještě může sehrát významnou roli, jaké zdroje ke studiu nového díla zvolíte. V dnešní době, kdy téměř každé hudební dílo můžete koupit na Internetu v několika, ba často v nesčetně podobách nahrávek, je obzvlášť důležité, abyste uvážlivě volili svůj interpretační vzor. Ani světově uznávané jméno nemusí být zárukou dobré interpretace toho kterého partu – přesvědčuji se o tom znovu a znovu při studiu každého dalšího díla. Takže nejprve chci notový materiál a potom rešerši, kterých 4-6 ze všech mnoha dostupných nahrávek by mělo či mohlo být nejvhodnějších. Potom z těch 4-6 koupených poslechem vybrat, které 1-2 stojí za to dál poslouchat a přijmout za vzor. A nakonec přijde hledání vlastní cesty – to je při studiu nové věci to nejtěžší a nejodpovědnější.

Nemůžu se nezeptat: Jak prožíváte všechno to dění kolem vaší mateřské scény – pražské Státní opery?

Moje mateřská scéna Státní opera , kterou miluji, je vepsí. O tom bohužel není pochyb, ale zdá se mi to nespravedlivé. Jedna vynikající inscenace poslední doby – Brittenova Smrt v Benátkách – příliš rychla upadla v zapomenutí. Všechny ty nepotvrzené pověsti kolem Státní opery – o tom, jak bývalý ředitel (několikanásobně zapsaný na seznamech spolupracovníků a agentů StB – jak vůbec směl osm let ředitelovat?) pomocí vstupenkové agentury divadlo tuneloval, jak po jeho odchodu zůstal nezvěstný milionový sponzorský dar, a tak dále, ve mně jako věrné dceři Státní opery vyvolávají deprese. Snad je toto téma vhodnější pro širokou veřejnost spíš než pro výkonného umělce – podívejme se tedy na uměleckou stránku, jak ji může vnímat člen nebohého postiženého operního domu: Zatímco od roku 2006, kdy jsem se vrátila z mateřské dovolené, jsem v různých operních domech v zahraničí (z toho dvakrát v Covent Garden) oslavila čtyři premiéry – tj. zhruba jednu ročně, na své mateřské scéně jsem si odbyla svou poslední premiéru jako Carmen v Troškově inscenaci… v roce 2004, před šesti lety! Zdá se vám tohle normální?

Jak byste budoucnost Státní opery řešila vy – být na místě ministra kultury, v situaci, kdy ve státní kase další peníze nejsou?

Na rozdíl od Druhého Mahlera a Altové rapsodie se necítím povolána radit ministrovi kultury. Mohu mu však zde předat, co mu vzkazuje můj manžel:

„Praha si dva operní domy zaslouží. Odpovídá to její historické tradici a má to oporu ve srovnání s uspořádáním operního života v jiných evropských kulturních velkoměstech. A je to Státní opera, nikoli Národní divadlo, která má parametry hrát roli významné operní scény v evropském kontextu. Zřizovatel (a třeba i zřizovatelé) oněch dvou operních domů však musí – nikoli ovšem bez znalosti odborné problematiky – vymezit jejich kompetence a vzájemný vztah. Pokud se peněz ze státní kasy týče, proč tahat další peníze ze státní kasy? Je však naprosto nemravné, aby jediná divadelní instituce – Národní divadlo v Praze – požrala ze státního rozpočtu bezmála půl miliardy. A je naprosto nepřípustné, aby si pak ještě dovolila hospodařit s další stomilionovou ztrátou, jak si vrabci štěbetají. Národní není schopno vyjít se svěřeným rozpočtem, ale dvakrát Roberta Wilsona s jeho dvakrát šesti miliony honoráře a další nejednoznačné projekty a další v naší společenské situaci nesmyslně předražené hosty si dlouhodobě dopřává. A ještě jim to prochází! Ministr kultury by měl pohnat osoby odpovědné za mrhání v Národním divadle k odpovědnosti. Je třeba určit princip dělby operní sféry v Praze mezi operou Národního divadla a Státní operou. Finanční prostředky, které dnes nesmyslně požírá samotné Národní divadlo, by se měly přerozdělit. Další peníze je třeba opatřit podporou ze soukromého sektoru. A i kdyby se celkový objem státních prostředků poněkud zmenšil, mohl a měl by na Státní operu vyjít přijatelnější rozpočet. A dvakrát šest miliónů by se místo honoráře nějakému vynikajícímu zahraničnímu umělci mělo určit do rozpočtu mimopražským divadlům. Dovedou si vůbec v Národním představit, co může pro existenci mimopražského divadla představovat dvakrát šest milionů? Zjevně je to nezajímá. Ale ministra kultury by to zajímat mělo.“

Věřím, že pana ministra kultury to zajímá. Za sebe k tomu dodám: Když jsem zpívala v Covent Garden, nejen že každá inscenace tam měla svého sponzora – u každého zkušebního sálu tam visí tabulka se jménem sponzora, svou tabulku tam měly i některé židle, dokonce i na oslíkově ohrádce při Carmen visela tabulka se jménem sponzora. Není důležité, jakou částkou může kdo přispět. Důležité je, že lidé by jistě svůj operní dům podpořili, kdyby viděli, že to má smysl, kdyby se s jeho směřováním mohli ztotožnit, kdyby jej mohli považovat za svůj.

Není vám tak trochu líto, že jste zmizela z pražského Národního, kde jste docela dlouho hostovala? Nejde ty problémy, kvůli kterým z pokračování spolupráce sešlo, vyřešit?

Samozřejmě, že je mi to líto, ale problém s tím nemám, protože vyřešit by to šlo snadno. Do Národního jsem vstoupila na podzim 2002 rolí Carmen, uvolněnou po Dagmar Peckové, díky Jiřímu Nekvasilovi. Moje poslední představení v Národním byla opět Carmen, v červnu 2008. Nedlouho předtím jsem se vrátila ze svého již druhého hostování v londýnské Královské opeře, kde jsem měla smlouvu na Mercedes s povinností cover Carmen. Stále zůstávám jediná ze všech současných trvale aktivních českých pěvců, kdo na této prestižní světové operní scéně vystupoval ve více než jedné operní produkci. Rok 2008 byl také rokem, kdy o mně francouzský kritik na odborném webu Forum Opera napsal, že mě jako Carmen v Bednárikově inscenaci Národního divadla považuje za „jednu z nejzajímavějších současných Carmen“. Přesto šéf opery Národního divadla neuznal za přijatelné ocenit mé vystupování v Carmen v nadcházející sezóně takovým honorářem, který by nebyl nižší než jaký jsem v té době pobírala za výkon u pražských symfonických orchestrů. On, který bez mrknutí oka vyplázne šest milionů za jednu režii, se hrdlil o šest tisíc. A před dohodou se mnou dal přednost pozvání lépe placeného zahraničního hosta – však on mi ukáže. On na to přece má. Mé nástupkyni vyplácí honorář ve výši trojnásobku toho, co nabízel on mně, a dvojnásobku toho, co jsem chtěla já. Plus letenky plus hotel. Je to problém vskutku jednoduchý a z mého hlediska jej lze vyřešit snadno. Ráda budu v Národním vystupovat jako Carmen za svůj tuzemský honorář, ačkoli představuje jen pětinu až sedminu mého honoráře v Evropě, a ještě by Národní nějakých 40 tisíc na každém mém představení ušetřilo. Ale zřejmě to není částka, která by byla v rozlišovacích schopnostech hodnostářů Národního divadla; rozhodně to není obnos, který by převážil jejich ego. Nebo snad myslíte, že bych se spíš měla bát? Že bych raději měla mlčet, nebo mě jinak už nikdy nikdo do Národního neangažuje?

Před časem vyvolala pozornost zpráva o tom, že jste v Covent Garden zpívala Maddalenu a vzápětí i Mercedes. Máte tam dveře dál otevřeny?

Na obě inscenace jsem měla kritiky výhradně kladné. Dveře tam prý mám otevřeny dál. Ta otázka však venkoncem dost dobře nedává smysl – musíte totiž vzít v úvahu dvě hlediska: Od mého prvního předzpívání v Covent Garden – a předzpívala jsem dvakrát v průběhu tří let – uplynulo do mého prvního vystoupení celých pět let. Ne Rigoletto 2007, to Carmen 2008 byla ta inscenace, na kterou jsem dostala první kontrakt. Do Rigoletta o rok dříve jsem vstoupila jako záskok za nemocnou Marinu Domašenko v době, když už jsem měla na pozdější Carmen uzavřenou smlouvu. Za druhé, každý operní dům hrající stagionovým systémem si libuje, když „jeho“ pěvec je žádán i jinde – je to potvrzením pěvcových kvalit a tím i potvrzením kvalit stagiony. Doufat, že se ještě do Covent Garden vrátím, smím. Musím ale přijmout s pokorou, že předtím si budu muset ještě své odzpívat také na jiných evropských pódiích. A tak to také přijímám.

G.Verdi: Rigoletto (Maddalena – Royal Opera House Covent Garden)

 
Co hlavního vás čeká v této sezoně? A na co z toho se nejvíc těšíte?

V oblasti opery jsem si svůj „příděl“ zahraničních operních inscenací už vyčerpala: nastudovala jsem a v lednu čtyřikrát provedla roli Maddaleny ve francouzském Dijonu. Byla to velice příjemná, zábavná a “koukatelná” inscenace místního režiséra Yvesa Beaunesne. Hudebně ji nastudoval Roberto Rizzi Brignoli, který mimochodem dirigoval Rigoletta také v MET. V koncertní oblasti už mám polovinu svých hlavních letošních úkolů také za sebou – Mahlerovu Třetí s Jakubem Hrůšou v Brně, to byla lahoda, Massenetovo oratorium Marie-Magdeleine s Leošem Svárovským na festivalu Rheingau, skvěle respektoval nároky zpěvních partů, a seriál Biblických písní se Stuttgarter Philharmoniker a Simonem Gaudenzem, i on na to brzy přijde. Po Altové rapsodii s Českou filharmonii a Ingo Metzmacherem je teď na řadě rovněž tak krásná Druhá Mahlerova „Vzkříšení“ s FOKem a Tomášem Netopilem, na něhož se velice těším, poněvadž to bude poprvé. A se skvělou kolegyní Simonou Šaturovou; loni mě přizvala, abychom si spolu zazpívaly v Budapešti Moravské dvojzpěvy, a krásně nám to spolu znělo – věřím, že tato naše spolupráce vyjde neméně lahodně. Pak už se těším jenom na Charlotte. I ta patří ke stěžejním rolím mého hlasového oboru a mezi mé vysněné role. Když jsem se jí nedočkala deset let na své mateřské scéně, na scéně té mé nešťastné Státní opery, jsem opravdu ráda, že mi ji nabídl nový šéf v Ostravě Robert Jindra. Věřím, že to bude dobrá spolupráce – vždyť jsme se dohodli, že „si uděláme toho Werthera spolu“. A pak mě vlastně čeká ještě před koncem roku jedna Glagolská v Tokiu s Jakubem Hrůšou… to už budou tak trochu Vánoce
.

Znáte fanoušky, jak jsou zvědaví: Co byste prozradila sama o sobě, o tom, jaká jste v soukromí, jaké další zájmy kromě zpívání máte?

Myslím, že jsem hodná holka – už jednou jsem to na sebe prozradila v rozhovoru pro Divadelní noviny v roce 2003, po návratu z francouzské premiéry Petitgirardova Sloního muže… dlouhé měsíce se mi pak smáli. Ať si poslouží. Mám pětiletou dcerku Kačenku – ona je moje sluníčko, ona je moje všechno, ona je mi nad všechno moje zpívání. V mládí jsem jezdila na koni – dnes nemám zas takovou formu, abych rajtováním sportovala intenzívně a pravidelně, ale pokud nemám zrovna před koncertem, neřku-li před premiérou, rády si alespoň někdy v neděli vyjedeme s Kačenkou na koni. Rekonstruujeme s manželem dům – zdaleka nemáme hotovo, ale dává mi to příležitost vymýšlet, co doma udělat hezky. Nakupuji květiny, vybírám bytové doplňky. S Kačenkou jsme si vodovkami namalovaly na pětimetrovou prosklenou stěnu kvetoucí strom a pod ním pasoucího se koně. Čas od času někomu z našich návštěv připadne… oni se to zdráhají vyslovit… nu, jako kocour, ale opravdu je to náš kůň. Nám se líbí.

Díky za rozhovor!

S dcerou před Covent Garden (foto R.Kolář)

 

Ptal se Vít Dvořák

www.czechopera.cz/sykorova

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
26 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments