Ingo Metzmacher dirigoval Českou filharmonii

30. září a 1. října se v Rudolfinu uskutečnily dva koncerty České filharmonie, které programová brožura v programu sezóny ČF neuváděla. Přesto, že neúčinkovala žádná skutečná mediální star a program byl poměrně náročný, ve čtvrtek publikum Dvořákovu síň Rudolfina téměř zcela zaplnilo.

První polovina koncertu patřila třem dílům Johannesa Brahmse. Tragickou předehru Ingo Metzmacher pojal především jako drama tragického osudu, v dosti rychlém tempu zvýraznil vypjaté akcenty v úvodu a bouřlivém závěru a nechal tak vyniknout melancholii střední části. Jak jsem napsal výše, Metzmacher není dirigent – miláček médií, ale oceňovaný samozřejmě je a stojí za ním mnoho úspěšné práce: osm let řídil Hamburskou operu, poté Nizozemskou operu v Amsterdamu, provedl nespočet symfonických skladeb a oper nejen v evropských (především německy mluvících) zemích. Zaujalo mne, že i velké partitury pražského večera dirigoval bez taktovky, přesto do orchestru „zabodával“ prst jen zřídka, řídil jej spíše postojem, pokynem hlavy, výrazem. Všechny skladby také doslova předzpívával. Svým dirigentským projevem působil dosti autoritativně (nikoliv však nesympaticky), již z jeho fyzického postoje bylo evidentní, že má o podobě prováděných děl jasnou představu. Po předehře zdviženou rukou naznačil publiku, aby se zdrželo potlesku, a téměř bezprostředně navázal Rapsodií pro alt, mužský sbor a orchestr. Brahms ji pravděpodobně složil jako reakci na zasnoubení dcery Roberta a Clary Schumannových Julie, již zřejmě miloval, s jiným mužem. Partituru ukázall Claře Schumannové v den svatby. Ta si do deníku poznamenala: „přinesl mi podivuhodnou skladbu na slova Goetheho „Cesty Harzem“. Mluvil o ní jako o svatební písni… Ale pro mě to není nic jiného, než vyjádření bolesti jeho duše a srdce…“ Emoce tryskající z Brahmsovy další nenaplněné lásky interpretovala tentokrát Jana Sýkorová. Delší dobu jsem ji neslyšel, neboť vystoupení v Praze omezila, zdálo se mi, že její hlas nyní září i světlejšími barvami, aniž by však ztratil pro ni charakteristické temné hloubky. Naprosto úžasné byly dlouhé vysoké tóny ve verši Die Őde verchlingt ihn. Proteplený a sytý hlas a příkladná výslovnost němčiny mne přiměly k úvaze, že bych Janu Sýkorovou někdy rád slyšel v některé wagnerovské nebo straussovské roli. Ty však v jejím repertoáru zatím chybí. V závěru se její hlas nádherně pojil s pianem pánské části Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala). Opět bez přestávky na potlesk začala Píseň osudu pro orchestr a smíšený sbor. Program tak dostal podobu jakéhosi žalozpěvu s úvodní předehrou, středním sólovým partem a závěrečným sborem. Český filharmonický sbor Brno potvrdil svou vysokou úroveň, byl dobře sezpívaný, podání dramatické třetí části skladby důrazností připomínalo jakési dies irae. Píseň osudu pak ústila do ztišeného závěru. Zajímavý je také osud partitury této skladby, jejíž text vyzdvihuje blažený osud olympských nebešťanů oproti marnému údělu lidí. Brahms se rozhodl, že vyznění skladby obrátí a doplnil orchestrální závěr negující vítězství smrti. Z autografu partitury lze dokonce zjistit, že hudbě podložil slova prvních dvou veršů, která později opět vyškrtl. Vyznění skladby v C dur přesto přináší naději a smír i v této verzi.

Na tomto místě si opět nemohu odpustit malou odbočku. Od začátku koncertu byl na balkóně přítomen kameraman, snad natáčel krátké vstupy do televizního zpravodajství. Uprostřed Rapsodie se rozhodl pro jiný úhel záběru a se svým asistentem se přesunuli na boční stranu balkónu, kde se dosti hlučně (včetně slovního doprovodu) jali usazovat kameru na stativ a po natočení několika minut ji opět demontovali. Podle pohledů vzhůru jsem nebyl jediný, koho tato manipulace rušila až do přízemí sálu. Pořadatelé koncertů by měli kameramany (příp. fotografky – viz Dvořákova Praha) upozornit, že koncerty se pořádají hlavně pro obecenstvo v sále. Tyto nepříjemnosti eliminovat lze, na rozdíl od salv ohňostroje ozývajících se zvenčí do závěru Písně osudu.

Druhou polovinu večera vyplnil Schönbergův Pelléas a Mélisanda a České filharmonii patří velký dík za její uvedení, neboť slyšet v Praze některého z autorů druhé vídeňské školy je opravdu vzácné. Pélleas stojí ještě na přechodu mezi Schönbergovými tvůrčími styly. Ve své jediné symfonické básni dokončené v roce 1903 se inspiroval podobnými díly Richarda Strausse a stejně jako on předvádí nápaditou schopnost instrumentace a kontrapunktu. Skladbu lze poslouchat i bez znalosti děje předlohy, jímž bylo Maeterlinckovo drama (vazbou hudby na dějové momenty se ve své analýze Pellea zabýval Alban Berg), ale hrozí, že se rozpadne do pásma jednotlivých motivů. Také Metzmacher si více vyhrál s jednotlivými úseky díla, než se stavbou celku, ale díky opoře, jíž se mu dostalo od orchestru, obecenstvo skladba zaujala, jak bylo patrné z mimořádně dlouhého potlesku.

Pod čarou: skutečně jsem chtěl přímo v textu pochválit pěkně graficky vyvedený tištěný program koncertu, obsahující dvě statě V. Reittererové a její překlady zpívaných textů. Mezitím se rozběhla diskuse k programům ND, a proto oceňuji pod čarou.

Česká filharmonie
Ingo Metzmacher – dirigent
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala – sbormistr
Jana Sýkorová – alt
Dvořákova síň Rudolfina, 30. září a 1. žíjna 2010
(psáno z 30. září)

program:
Johannes Brahms:
– Tragická předehra, op. 81
– Rapsodie pro alt, mužský sbor a orchestr, op. 53
– Píseň osudu pro orchestr a smíšený sbor, op. 54
Arnold Schönberg:
– Pélleas a Mélisanda, op. 5

www.ceskafilharmonie.cz