Jana Vöröšová: Co zpívá vrbový proutek

  1. 1
  2. 2
Jana Vöröšová vstoupila do letošní hudební sezony nadmíru úspěšně. Její skladba "Písně vrbového proutku" pro soprán a orchestr zvítězila v soutěži, kterou Česká filharmonie vypsala u příležitosti 100. výročí založení Československa. Na objednávku hudebního festivalu Pražské jaro zkomponovala pro Saxofonové kvarteto Bohemia a akordeon Jany Bezpalcové skladbu "Atlas mraků".
Jana Vöröšová (zdroj Orchestr Berg)

Na vrbový proutek se běžně píská. Čí básně, čí slova jste zhudebnila?
Eskymáků. Grónský badatel Knud Rasmussen sebral jejich lidovou poezii a Ladislav Novák některé básničky přeložil do češtiny. Soubor vyšel už dříve pod názvem Písně vrbového proutku. Já jsem si vybrala pět textů, které jsem zhudebnila. Ladislav Novák měl neuvěřitelně široký záběr, byl to básník, dramatik, výtvarník, autor elektroakustických kompozic, člověk břitkého humoru, velká inspirace. Právě vyšlo jeho třísvazkové sebrané dílo, ve kterém jsou i jeho překlady poezie. Nakladatelství Dybbuk udělalo skvělý počin.

Do skladatelské soutěže České filharmonie se přihlásilo 57 mladých skladatelů z Česka a Slovenska, skladatelek bylo dvanáct. Co jste do soutěže poslala jako skladbu vstupní, informativní, podle níž vás porota vybrala mezi tři finalisty, kteří pak dostali zakázku napsat filharmonikům novinku?
Poslala jsem skladbu Havran a moře, je to kompozice shodou okolností také inspirovaná eskymáckým příběhem. Původně psaná pro tři trubky a sál s dlouhým dozvukem, později přepracovaná pro komorní orchestr Berg, cembalo a akordeon.

Nadání a snaha nestačí. Je třeba mít i kvalitní školení. Na Pražské konzervatoři jste měla štěstí na profesora Bohuslava Řehoře, Václav Riedlbauch na HAMU vás doporučil na Erasmus. Co vám dal roční pobyt na Královské konzervatoři v Bruselu?
Pan profesor Bohuslav Řehoř byl pro mě obrovským štěstím, u něj se snoubila erudovanost, bystrý úsudek, vtip a nadhled s vřelým lidským přístupem. Navíc byl vynikající psycholog. Pod jeho vedením skladby vznikaly samy, lehce. Až později jsem si uvědomila, jak přesné byly jeho záměry a působení. Václav Riedlbauch byl muž praktických věcí. Když vedl svůj festival Pražské premiéry, půjčoval nám, svým studentům, veškeré partitury, které se hrály. V Bruselu to byla škola životem. Poprvé jsem se ocitla úplně sama, bez rodiny, přátel, ve zcela novém prostředí a na celý školní rok. Na bruselské konzervatoři mají jiný systém než u nás, tady chodíte na různé předměty k různým pedagogům, tam si vyberete pedagoga a s ním absolvujete všechno. Já jsem se přihlásila ke třem pedagogům naráz v domnění, že je to jako u nás. Vznikla z toho potom drobná nedorozumění, ale měla jsem možnost během jednoho roku poznat způsob práce tří vynikajících kantorů, kteří vedli své hodiny naprosto odlišně. Jeden byl počítačový expert, milovník elektroakustické hudby, druhý podrobně analyzoval nejrůznější současné skladby a třetí měl ohromný lidský rozměr. Navíc jsem v Bruselu byla v době, kdy toho z notového materiálu skladeb 20. a 21. století v našich knihovnách bylo velmi málo, a tam jste si mohli vypůjčit takřka cokoli. V Gentu zrovna otevírali po čtyřiceti letech slavné elektroakustické centrum, takže jsem měla možnost navštěvovat velmi často nejrůznější performance, koncerty.

A co magická Paříž?
Tříměsíční pobyt s velkorysým stipendiem, to byl ráj a sen. Každý den si vybíráte z přebohaté nabídky výstav, koncertů, představení a vaší prací je nasávat atmosféru, abyste pak napsala skladbu inspirovanou tímto městem. Já jsem se tam pohybovala v době, kdy zrovna probíhal v Radiu France festival Présence, byl to ročník, jehož osobností byl Thomas Adés. Zazněla tam téměř všechna jeho díla orchestrální i komorní. Jeden večer byl věnován elektroakustické hudbě a hrál Blixa Bargeld. Navštívila jsem premiéry oper Jonathana Harveye, Kaiji Saariaho, elektronické seance ve světoznámém centru elektroakustiky IRCAM, chodila do knihoven, muzeí… Z těch tří měsíců jsem pak čerpala několik let.

Jana Vöröšová (zdroj Divadlo Archa)

Jména jsou to vskutku významná. Všestranného Berlíňana Blixu Bargelda jsme v Praze už také zažili, britský skladatel Thomas Adés nás uchvátil předloni při koncertu České filharmonie, kdy uvedl svou ohromující skladbu TANEC MRTVÝCH pro mezzosoprán, baryton a orchestr; hodně lidí jej zná i z přenosů z Metropolitní opery, když dirigoval svou operu ANDĚL ZKÁZY, a mnozí jej zaznamenali jako výborného klavíristu, interpreta Janáčkových děl. Zajímavou operu LÁSKA NA DÁLKU Finky Kaiji Saariaho nastudovali nedávno také v Brně, jen opera Jonathana Harveyho nás teprve čeká. A třeba jednou také vaše opera. Klanět se publiku jako vítězka, na to jste vlastně uvyklá – přinejmenším v projektu výtečného Orchestru Berg. Založil jej v roce 1995 dirigent Petr Vrábel a od toho času se velmi sofistikovaně věnují propagaci moderní hudby, podpoře skladatelů, iniciují nová díla. Jejich skladatelskou soutěží NUBERG prošly už tři vaše skladby vítězně: roce 2007 to byly GULLIVEROVY CESTY, o dva roky později HAVRAN A MOŘE a za další dva 4 HAIKU. Jak se vám s Bergem spolupracuje?
S Evou Kesslovou a Peterem Vrábelem se známe dlouho, někdy v roce 2003 jsme společně zkoušeli mou bakalářskou práci Jednooká ryba pro sbor a orchestr. Berg tehdy začínal. Je to u nás jediný komorní orchestr, který se soustavně věnuje provádění současné hudby. Jediné těleso, které dlouhodobě pravidelně objednává nové skladby. Cíleně oslovují skladatele, ale dávají jim poměrně velkou svobodu jak v obsazení, tak v námětu. Berg dělá nebývale záslužnou věc. Pro skladatele je nepostradatelné – i v době počítačových programů a nejrůznějšího elektronického vybavení – slyšet orchestr v reálu, být na zkouškách v kontaktu s muzikanty. Na Berg chodí široké spektrum lidí, nejen hudební nadšenci.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na