Janáčkova Věc Makropulos v Národním skvěle dozrála

Vít Dvořák, 14.02.2010 1:00

Skoro každá Janáčkova opera narazila při svém prvním uvedení na nepochopení nebo jen částečné pochopení svého stylu a musela tak nějakou dobu čekat, než se teprve po několika dalších svých uvedeních “vžila” a “ujala”. Přesně na to jsem si teď vzpomněl při závěrečné děkovačce zatím poslední reprízy Janáčkovy Věci Makropulos v pražském Národním divadle. Po více než roce od premiéry Aldenovy koprodukční inscenace na naší první scéně se zdá, že návštěvníci toto na naše poměry docela provokativní a vzhledem k dosavadní inscenační tradici do značné míry nečekané režijní zpracování přijímají o poznání lépe, než o přece jen poněkud rozpačité premiéře.

scéna 1.dějství

Gun-Brit Barkmin (Emilia Marty)

Gun-Brit Barkmin (Emilia Marty), Gianluca Zampieri (Albert Gregor)

Pravda, při pátečním, zatím posledním představení v této sezóně obnovené série čtyř provedení Věci Makropulos jsem měl pocit, že o premiéře na sklonku roku 2008 veškeré dění na jevišti přece jen “šlapalo” trochu lépe. Že jednotlivé herecké akce byly dotaženější, že vše do sebe zapadlo o chlup dokonaleji. Ale i tak dle mého názoru skvělé režijní pojetí Christophera Aldena stále celkem drží pohromadě, s Janáčkem si velmi dobře rozumí a jeho geniální partituru, plnou napětí, fantasknosti i filozofické hloubky vynikajícím způsobem podtrhuje a dokresluje.

Gun-Brit Barkmin (Emilia Marty), Jan Ježek (Hauk-Šendorf)

Stanislava Jirků (komorná), Gun-Brit Barkmin (Emilia Marty)

Gun-Brit Barkmin (Emilia Marty)

Obdivuhodně za dobu od premiéry ovšem dozrály výkony takřka všech protagonistů jediného obsazení: Německá sopranistka Gun-Brit Barkmin se s Emilií Marty ještě víc sžila a znovu zaujala především svojí širokou výrazovou škálou a vygradováním působivé studie nešťastné a rozpolcené titulní hrdinky. Jakkoli je její přece jen poměrně útlý, byť průrazný soprán odlišný od tradice obsazování této role u nás spíš hutnějšími hlasy, byla to ona, kdo i tentokrát sklízel největší ovace. Podobně jako o premiéře i tentokrát velmi dobře vyzněl mužný, tak trochu křupanský, ale přesto velmi vnímavý Jaroslav Prus Martina Bárty, výraznými tahy znovu zaujal i Doktor Kolenatý Gustava Beláčka, stejně jako Gianluca Zampieri coby rozháraně submisivní Albert Gregor. Zdá se, že soprán Alžběty Poláčkové v poslední době pozoruhodně dozrává a nabývá na plnosti, což prospělo i její úspěšně vykreslené Kristině jako do značné míry protipólu hlavní hrdinky. Vcelku vyrovnaný výkon podali i Tomáš Kořínek (Janek), Jan Ježek (Hauk-Šendorf) a Lenka Šmídová (Poklizečka), zatímco Stanislava Jirků (Komorná) působila dojmem, že chce být za každou cenu slyšet co možná nejvíc. Jan Markvart už není nejmladší, podobné role, jako je Solicitátor Vítek, ještě ale jakž takž zvládne. Zato Bohuslav Maršík v naštěstí maličké roličce Strojníka přinejmenším pro tento večer nejspíš přišel o hlas.

Pochvalu tentokrát zaslouží orchestr pod vedením Tomáše Hanuse, na němž je poznat, že tuto Janáčkovu partituru má dokonale zažitou. Neměl by tento bezesporu úspěšný a určitě i do budoucna perspektivní dirigent být v pražském Národním k vidění častěji?

Jedinou výraznější kaňkou na celém večeru tak byl tentokrát – oponář. Nestačilo mu, že na začátku přestávky za přihlížení udivených návštěníků zcela slisoval židli, když na ní omylem spustil železnou oponu. Na konci představení pak zcela pokazil děkovačku, když do jejího začátku – začal spouštět oponu. Snad se mu při dvou březnových, doufejme že jen pro tuto sezónu posledních reprízách velmi zdařilé Janáčkovy Věci Makropulos, bude dařit lépe.