Janáčkova Věc Makropulos v Národním skvěle dozrála

Skoro každá Janáčkova opera narazila při svém prvním uvedení na nepochopení nebo jen částečné pochopení svého stylu a musela tak nějakou dobu čekat, než se teprve po několika dalších svých uvedeních „vžila“ a „ujala“. Přesně na to jsem si teď vzpomněl při závěrečné děkovačce zatím poslední reprízy Janáčkovy Věci Makropulos v pražském Národním divadle. Po více než roce od premiéry Aldenovy koprodukční inscenace na naší první scéně se zdá, že návštěvníci toto na naše poměry docela provokativní a vzhledem k dosavadní inscenační tradici do značné míry nečekané režijní zpracování přijímají o poznání lépe, než o přece jen poněkud rozpačité premiéře.

scéna 1.dějství

Gun-Brit Barkmin (Emilia Marty)

Gun-Brit Barkmin (Emilia Marty), Gianluca Zampieri (Albert Gregor)

Pravda, při pátečním, zatím posledním představení v této sezóně obnovené série čtyř provedení Věci Makropulos jsem měl pocit, že o premiéře na sklonku roku 2008 veškeré dění na jevišti přece jen „šlapalo“ trochu lépe. Že jednotlivé herecké akce byly dotaženější, že vše do sebe zapadlo o chlup dokonaleji. Ale i tak dle mého názoru skvělé režijní pojetí Christophera Aldena stále celkem drží pohromadě, s Janáčkem si velmi dobře rozumí a jeho geniální partituru, plnou napětí, fantasknosti i filozofické hloubky vynikajícím způsobem podtrhuje a dokresluje.
Gun-Brit Barkmin (Emilia Marty), Jan Ježek (Hauk-Šendorf)
Stanislava Jirků (komorná), Gun-Brit Barkmin (Emilia Marty)

Gun-Brit Barkmin (Emilia Marty)
 
Obdivuhodně za dobu od premiéry ovšem dozrály výkony takřka všech protagonistů jediného obsazení: Německá sopranistka Gun-Brit Barkmin se s Emilií Marty ještě víc sžila a znovu zaujala především svojí širokou výrazovou škálou a vygradováním působivé studie nešťastné a rozpolcené titulní hrdinky. Jakkoli je její přece jen poměrně útlý, byť průrazný soprán odlišný od tradice obsazování této role u nás spíš hutnějšími hlasy, byla to ona, kdo i tentokrát sklízel největší ovace. Podobně jako o premiéře i tentokrát velmi dobře vyzněl mužný, tak trochu křupanský, ale přesto velmi vnímavý Jaroslav Prus Martina Bárty, výraznými tahy znovu zaujal i Doktor Kolenatý Gustava Beláčka, stejně jako Gianluca Zampieri coby rozháraně submisivní Albert Gregor. Zdá se, že soprán Alžběty Poláčkové v poslední době pozoruhodně dozrává a nabývá na plnosti, což prospělo i její úspěšně vykreslené Kristině jako do značné míry protipólu hlavní hrdinky. Vcelku vyrovnaný výkon podali i Tomáš Kořínek (Janek), Jan Ježek (Hauk-Šendorf) a Lenka Šmídová (Poklizečka), zatímco Stanislava Jirků (Komorná) působila dojmem, že chce být za každou cenu slyšet co možná nejvíc. Jan Markvart už není nejmladší, podobné role, jako je Solicitátor Vítek, ještě ale jakž takž zvládne. Zato Bohuslav Maršík v naštěstí maličké roličce Strojníka přinejmenším pro tento večer nejspíš přišel o hlas.
Pochvalu tentokrát zaslouží orchestr pod vedením Tomáše Hanuse, na němž je poznat, že tuto Janáčkovu partituru má dokonale zažitou. Neměl by tento bezesporu úspěšný a určitě i do budoucna perspektivní dirigent být v pražském Národním k vidění častěji?
Jedinou výraznější kaňkou na celém večeru tak byl tentokrát – oponář. Nestačilo mu, že na začátku přestávky za přihlížení udivených návštěníků zcela slisoval židli, když na ní omylem spustil železnou oponu. Na konci představení pak zcela pokazil děkovačku, když do jejího začátku – začal spouštět oponu. Snad se mu při dvou březnových, doufejme že jen pro tuto sezónu posledních reprízách velmi zdařilé Janáčkovy Věci Makropulos, bude dařit lépe.
scéna 3.dějství


Leoš Janáček:
Věc Makropulos
Dirigent: Tomáš Hanus
Režie: Christopher Alden
Scéna : Charles Edwards
Kostýmy : Sue Willmington
Sbormistr : Martin Buchta
Orchestr a sbor národního divadla v Praze
premiéra 18.12.2008 Národní divadlo
(koprodukce s English National Opera Londýn)
(psáno z reprízy 12.2.2010)
 
Emilia Marty – Gun-Brit Barkmin
Albert Gregor – Gianluca Zampieri
Solicitátor Vítek – Jan Markvart
Kristina – Alžběta Poláčková
Jaroslav Prus – Martin Bárta
Janek – Tomáš Kořínek
Advokát dr. Kolenatý – Gustáv Beláček
Strojník – Bohuslav Maršík
Poklízečka – Lenka Šmídová
Hauk-Šendorf – Jan Ježek
Komorná – Stanislava Jirků
 
foto: P.Hajská

Související články


Reakcí (5) “Janáčkova Věc Makropulos v Národním skvěle dozrála

  1. V souvislosti s uvedenim teto opery v ND nemohu zapomenout na okolnosti prvniho uvedeni The Makropulos Case v Met pocatkem roku 1996.

    Opera se uvadela v anglictine a hlavni protagonistka, Miss Jessye Norman se podilela na priprave textu. Premiera byla 5. ledna 1996. Behem predstaveni tenor, ktery zpival roli Vitka, vystoupil na par schodu, zazpival: "Too bad you can only live so long," a spadl dolu mrtvy na infarkt. Predstaveni samozrejme nepokracovalo. Odlozena premiera se mela konat 8. ledna 1996 a tez se nekonala, byla zrusena kvuli velke snehove bouri. Miss Norman se konecne dostala ke slovu (nebo presneji zpevu)az 11. ledna a predstaveni bylo venovano pamatce zesnuleho tenora (Richard Versalle, 63).

    Ja jsem se tam chystal na 20. ledna (sobota) a ten den byl vybran jako extra dulezity z osobnich duvodu pro meho pritele. Naplanovali jsme obvykly weekend v New York City s tim, ze odletime tam z Montrealu v patek odpoledne a vratime se v nedeli.

    Take jsme se tam dostali jen s mimoradnym stestim osudu. Nejprve se nedalo odletet, protoze New York neprijimal kvuli dalsi snehove bouri. O par hodin pozdeji se zase nedalo vzletnout, protoze ta boure se presunula sem. Na letisti byl absolutni chaos a kolem 8. vecer oznamili, ze 1 let poleti. Air Canada tehdy jeste pouzivala nechvalna letadla DC9 a my jsme nejakym zazrakem dostali posledni 2 mista. Dodnes obdivuji posadku, ze se do neceho takoveho dala, odlet byl dlouho nejisty. Nakonec jsme pristali kolem 11. vecer na La Guardia a za potlesku vsech cestujicich (normalne na Air Canada se to nedela) pilot oznamil vsem: "Ladies and gentlemen, we have made it!" Za dalsi hodinu jsme se divali z hotelu na cerstve zasnezeny Central Park, a aniz jsme cokoli rekli, oba jsme mysleli na totez: Bude Miss Norman, znama za caste ruseni, nakonec zpivat?

    Druhy den to vypadalo jako by se den predtim zadna boure nekonala. Bylo nadherne slunecne rano a my jsme sli bruslit do Central Park. Cestou zpet jsme si overeli, ze Miss Norman skurecne nezrusila a tesili se na odpoledni predstaveni.

    To stalo opravdu za to. Dodnes krome mimoradneho peveckeho vykonu Miss Norman se mi vybajuji skutecny ohen na samem konci opery. Pripitek s champagne behem prestavky byl zaslouzeny, mysleli jsme na umelce, nasi cestu tam a tez na osobni situaci meho pritele: Ten den mel 44. narozeniny a rok predtim to vypadalo, ze se jich nedozije kvuli rakovine. Jen pro uplnost: Zije a velmi dobre dodnes.

    Pokud se tyka Miss Norman, pro ni byla tato opera take posledni, v niz v Met vystupovala. Mel jsem moznost se seznamit s jejim umenim jeste o nekolik let pozdeji a za velmi odlisnych okolnosti, ktere nemaji s operou nic spolecneho.

    Vaclav Tom

  2. Oponář si asi přhnul tentokrát víc, než snese :-)

    Psal jsem to tu již někdy před časem, že naše operní publikum je třeba k takovýmhle režiím vychovat. Ten, kdo viděl Věc Makropulos v Amsterdamu, byl jistě ohromen, co lze s touhle snad nejlepší Janáčkovou operou, dá dál po inscenační stránce udělat. Je to inscenace ještě daleko za hranicí té pražské. Škoda, že není záznam.

    Jinak si myslím, že čím více dobrých režisérů ND angažuje (byť to bude na úkor snížení počtu premiér, protože světově uznávaný režisér vytvoří inscenaci za mnohonásobek toho, co domácí), tím lépe pro české operní divadlo! Vlak plný inscenací evropského kalibru už nám dávno ujel.

  3. bohužel včera 18.3.2010 jsem na tomto představení byl a bylo poloprázdno.Zpívali oba zahraniční pěvci a dobře ,trochu ta čeština drhla ale to nevadí.Tuhle operu jsem neznal a jinak mám Janáčka naposloucháno tak tady mi scházela jakási melodičnost,podotýkám jsem laik.snad napodruhé to bude lepší,ale přesto dík ND,že se do tohoto kousku pustilo.

  4. Včerejší představení se celkem povedlo. Byl jsem podruhé. Jenom, co se týká orchestru, mi připadalo, že jim občas ulítly žestě (ale jsem laik, tak mě neberte tak vážně). Je mi líto, že se v příští sezóně už hrát nebude, protože je to opravdu výborná inscenace. A Věc Makropulos je taková moje srdečná záležitost. Byla to kdysi moje první Janáčkova opera, kterou jsem slyšel a viděl a byla to láska na první poslech.
    wezr

Napsat komentář