Janáčkovo divadlo v zajetí dramatické strašidelnosti Elgara a Schnittkeho

V první polovině koncertu zaznělo bezmála čtyřicetiminutové kantátové dílo Edwarda Elgara s názvem The Black Knight (1889–1893), jehož předlohou byla stejnojmenná balada německého básníka Ludwiga Uhlanda, respektive její anglický překlad z pera Henryho Wadswortha Longfellowa. Skladbu, kterou britský skladatel později označil za symfonii pro sbor a orchestr, aby vyzdvihl důležitost orchestru, patří mezi první Elgarova díla s velkým obsazením a rozsáhlou formou, nemluvě o velkorysém konceptu na pomezí koncertního a dramatického žánru. Nepatří však už mezi jeho opusy, které by se frekventovaně vyskytovaly v sezónních plánech světových orchestrů – v této souvislosti se mnohým vybaví zejména orchestrální Enigma neboli Variace na vlastní téma (1899) či vrcholný Violoncellový koncert e moll (1919). Jak se nicméně mohli návštěvníci koncertu Filharmonie Brno přesvědčit, Černý rytíř si pozornost koncertních pódií zcela jistě zaslouží.

Dennis Russell Davies zvolil příhodná a akurátní tempa, s nimiž pochod zněl jako pochod a jistá slavnostnost první scény vyzněla vskutku slavnostně. Stejně tak i legatová interpretace smyčců velmi seděla sladkosti Elgarovy, potažmo britské klasické hudby (nejen) období romantismu. Dramatickému vyznění některých tutti pasáží by naopak neuškodila větší dynamická plasticita žesťové sekce, která si po většinu času držela konstantně fortissimovou hlasitost. V hodnocení nelze rovněž opomenout Český filharmonický sbor Brno. Třebaže těleso ve skladbě působilo kompaktně s působivě přesným frázováním i intonací, je nutné vyzdvihnout zejména průraznost a deklamační srozumitelnost jeho mužské poloviny. Za zmínku taktéž stojí sólový vstup koncertního mistra Pavla Wallingera v předposlední části čtvrté, tedy poslední scény Černého rytíře. Wallinger interpretaci svého krátkého vstupu pojal poměrně ostře, což vůči dříve zmíněným legatům smyčcové sekce orchestru působilo vcelku kontrastně. Vzhledem k dialogu tohoto sóla s paralelně sborově přednášeným veršem „jedno z dětí vidí mříti“ však celá pasáž vyzněla s patřičnou elegickou sugescí. Navzdory některým drobným výtkám je z výše nastíněných dojmů patrné, že výjimečnost Elgarova Černého rytíře byla potvrzena jeho výtečným brněnským provedením, za které si všichni aktéři včetně sbormistra Petra Fialy vysloužili dlouhý potlesk přítomného publika.

Po přestávce ve druhé polovině koncertu zazněla kantáta „Seid nüchtern und wachet…“ (1982) sovětského skladatele s židovskými a německými kořeny Alfreda Garrijeviče Schnittkeho. Brněnská filharmonie se dílu tohoto klasika druhé poloviny 20. století věnuje vcelku systematicky, což je bezesporu záslužný a zajisté nelehce dosažitelný počin jejího dramaturga Vítězslava Mikeše. V minulých letech proto brněnské publikum mohlo vyslechnout Koncert pro klavír a smyčcový orchestr (1979), Koncert pro sbor (1984–1985), Violoncellový koncert č. 1 (1985–1986), Concerti grossi č. 1 (1977/1988) a 2 (1981–1982), Requiem (1974–1975) nebo také v rámci recenzovaného koncertu uvedenou „faustovskou“ kantátu, jejíž název v překladu zní „Buďte rozvážní a bděte…“ a která v Brně zazněla v roce 2015. Právě okolnosti tohoto uvedení byly předmětem propagace samotného koncertu a následného mediálního zájmu. V roli Mefistofely se totiž stejně jako před šesti lety představila zpěvačka Iva Bittová, známá svou hlasovou všestranností a nesvázaností, stejně jako participací na rozličných multižánrových projektech u nás i v zahraničí. Na tomto místě je nutné zmínit, že recenzent se koncertu v roce 2015 nezúčastnil a nebylo mu tedy umožněno tato uvedení konfrontovat.

Samotná skladba, jež nevychází z Goetheova romantizujícího literárního zpracování faustovské tematiky, nýbrž z takzvaného lidového čtení vydaného v roce 1587, se již ve své instrumentaci vyznačuje Schnittkemu vlastní polystylovostí – ve vskutku obrovském orchestru jsou kromě standardních nástrojů přítomny též elektrická kytara, elektrická baskytara, barytonsaxofon, varhany, cembalo či celesta, opomenou nesmíme ani bohatou baterii bicích nástrojů, kterou obsluhuje sedm hráčů. Pro tuto příležitost byl orchestr obohacen o několik externích hráčů. Strukturou pak kantáta připomíná číslovanou operu o deseti silně dramatických částech rozvíjejících příběh doktora Fausta. Tuto tezi podporuje také uvozování jednotlivých rolí nástroji, které jsou s nimi svázány – zatímco tenoristu Richarda Samka v jeho recitativech či ariosech doprovázelo především cembalo, pod barytonem Jiřího Brücklera konstantně pulsovala elektrická baskytara. Kontratenoru, který byl obsazen Janem Mikuškem, Schnittke umožnil představit se především v několikaminutovém duetu s kontraaltem, tedy Ivou Bittovou. Ta své vstupy obohatila sobě vlastním hereckým vkladem, jehož živelnost přidala na dojmu a zmiňovaném dramatickém aspektu. Sbor měl o poznání submisivnější roli než v první skladbě večera, z tohoto minima nicméně vytěžil maximum a ve svých partech náležitě doplňoval orchestr nebo jednotlivé sólisty, jejichž výkon byl více než případnými intonačními nebo výrazovými nedokonalostmi ovlivněn místy přehnanou dynamikou orchestru. Vzhledem k monumentálnímu obsazení by si totiž vypjaté pasáže zasloužily dynamickou umírněnost, která by dala více vyniknout například osobitě groteskním melismatům Ivy Bittové. Tyto nedokonalosti nevyřešilo ani ozvučení, jehož místy oscilující hlasitost několikrát narušila extatičnost daného momentu – ani to ale nelze jinak jistě působícím sólistům vyčítat. I přes nastíněné nedostatky, které s sebou provedení Schnittkeho kantáty neslo, byli všichni přítomní umělci oceněni dlouhým, a nutno říct zaslouženým, potleskem ve stoje.

Závěrečné řádky věnujme ještě jedné skutečnosti spojené s výše skloňovanými potížemi technicko-akustického rázu. Koncert „Černý rytíř & Faust“ byl totiž dle úvodních slov ředitelky Filharmonie Brno Marie Kučerové věnován památce před několika dny zesnulého profesora Eduarda Schmidta, emeritního rektora Masarykovy univerzity a člena správní rady Nadačního fondu pro výstavbu koncertní síně v Brně. Třebaže litanie za nový sál jsou jistým folklorem brněnského filharmonického publika (vždyť první zmínka o potřebě koncertního sálu v Brně je dostupná již v Pazdírkově hudebním slovníku naučném z roku 1929), nelze se při vzpomínce na profesora Schmidta vyhnout myšlence, že by oba provedené kusy jistě získaly na větší interpretační kvalitě v důstojných a symfonické hudbě určených prostorách, kterých se v Brně snad v horizontu jednotek let opravdu dočkáme.

„Černý rytíř & Faust“
11. listopadu 2021, Janáčkovo divadlo, 19:00 hodin

Program:
Edward Elgar: The Black Knight, symfonie pro sbor a orchestr (1889–1893)
Alfred Schnittke: „Seid nüchtern und wachet…“, kantáta pro kontraalt, kontratenor, tenor, bas, smíšený sbor a orchestr (1982)

Účinkující:
Iva Bittová zpěv
Jan Mikušek kontratenor
Richard Samek tenor
Jiří Brückler baryton
Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala
Filharmonie Brno
dirigent Dennis Russell Davies