Olomoucká kouzla s Louskáčkem

  1. 1
  2. 2
Kouzelný čas Vánoc se nezadržitelně blíží a s ním i tradiční vánoční program, který malá, větší i velká divadla chystají pro své příznivce. V baletním repertoáru v tomto směru bezkonkurenčně vede Louskáček Petra Iljiče Čajkovského. Protože kdo by si nechtěl prosincový čas zpříjemnit rodinnou návštěvou divadla s jistotou, že se mu dostane opravdové vánoční klasiky? A proto i Moravské divadlo Olomouc zařadilo na svůj program tento oblíbený titul, který se těší velké přízni diváků všech věkových i zájmových skupin.


Moravské divadlo Olomouc: Louskáček – Kouzelný příběh (Francesca Raule a Hirofumi Kitazume, foto Serghei Gherciu)

Odstupující šéf baletního souboru v Olomouci Michal Štípa se úkolu zinscenovat tento pohádkový balet s vánoční tématikou zhostil se zodpovědností i nasazením sobě vlastním. Hledal něco zcela nového, co olomoucké publikum osloví a přinese mu divadelní zážitek. Takový, který se bude lišit od poslední verze v choreografii Jiřího Horáka a režii Roberta Balogha, která měla premiéru před jedenácti lety. Bohulibý záměr se však stal fatálním úkonem, během kterého Michal Štípa rezignoval na svou funkci, čímž zaostřil pohled odborné veřejnosti nejen na situaci v divadle, ale i své tvůrčí výstupy. Vánoční premiéra je třetí baletní inscenací vedle Bajadéry a Giselle, kterou pro hanáckou metropoli vytvořil. Jaký je tedy Louskáček – Kouzelný příběh, který zůstane v Olomouci jako pomníček každoročně pravidelně připomínající jeho působení?

Louskáček – Kouzelný příběh je dvouaktový balet o pěti obrazech, který je zasazen do estetiky rustikálního stylu viktoriánské Anglie. Libreto v sobě propojuje původní námět s atmosférickým nádechem vánočního příběhu Charlese Dickense adíky zásadní roli vánočních skřítků je i okořeněný severským folklorem. Klárka je chudý „městský“ sirotek, který na trzích při slavnostním rozzáření vánočního stromu smutně touží po troše rodinného tepla. Vezme za vděk rozbitou loutkou Louskáčka, kterou jí však „šťastnější“ děti seberou a zahodí do opuštěného a strašidelně vyhlížejícího domu. Klárka po skončení trhů a jejich odchodu sama a opuštěná vyčerpáním usíná. Do snu vstupuje Víla Vánoc, která ji pobízí, aby se nebála a šla loutku, po které touží, hledat. V domě se Klárka setká s Démony, které přemůže až kouzelná moc Víly Vánoc. Louskáček ožívá a v reji sněhových vloček se vydává i s Klárkou, kterou Víla Vánoc proměnila v princeznu v bílém kočáře, na návštěvu do světa vánočních skřítků, kde se plní všechna tajná přání. V dílně skřítků Klárka i Louskáček přihlížejí přípravě dárků pro děti z různých koutů světa. Poznává Španělsko, Rusko, Arábii i Čínu. Nakonec dostává svůj dárek i ona. Je to tatínek, po kterém tolik toužila. Za všeobecného veselí se však Klárka probouzí a zjišťuje, že to byl jen sen. Najednou se však skutečně objevuje tatínek, v ruce drží loutku Louskáčka a bere ji s sebou domu.

Nekomplikované libreto sice tu a tam nelogicky pokulhává na drobných detailech (kdo, co a proč), ale v rámci plynulosti děje a potřeby rychlého chápaní souvislostí to lze asi vnímat jako dostačující. Jak bylo nakonec Michalu Štípovi od divadla předhazováno, že Olomouc není Praha, tak si lze škodolibě postesknout, že na Olomouc to vlastně stačí. (Ve skutečnosti by to mohlo působit silně pragocentricky, ale personál divadla se vlastně sám hlásí k tomu, že je pouhou „oblastí“. To, že to působí vůči jejich věrným divákům trochu neuctivě, je samostatnou kapitolou, která však není předmětem této reflexe.)

Dominantní v celé inscenaci je především výprava a kostýmy Davida Janošeka, které ve stylu viktoriánské Anglie působí v některých obrazech (vánoční trhy, dílna skřítků) trochu předimenzovaně. Nicméně v rámci zacílení na efekt dech beroucí vánoční atmosféry se podařilo trefit do černého. Sice na samotný tanec moc jevištního prostoru nezbývá, ale díky jednotnému stylu se balancování na hranici dobrého vkusu daří udržet. Některé zajímavé detaily scénografie (obláček, který přinese Vílu Vánoc, symbolika zboží na trhu, scénické využití dárkových krabic, scéna v opuštěném domě), by si zasloužily inscenační rozpracování, ale je otázkou, zdali by pak nekomplikovaly celkový dojem více na povrchní vizuální aspekt než na divadelní symboliku. Dění na jevišti je posunováno skrze pantomimu, do které jsou vkládána téměř samostatná taneční čísla podle aktuální potřeby příběhu a hudební posloupnosti. Choreografie sborových výstupů je zcela originální, staví na neoklasickém základu, ke kterému přidává rafinovanou škádlivost vtáčení dolních končetin do paralelních pozic a směrů, flexování chodidel a partneřinu inspirovanou rokenrolem. V duchu snahy o vytancování každé doby se, především v Tanci zlobivých výrostků (původní hudba pro Tanec vojáčků) v 1. jednání a Skřítkovském valčíku (původní hudba pro Květinový valčík) v 2. jednání, zdá, jako by se dění na jevišti pustilo ve zrychleném módu italské rozvernosti. Dynamické plynutí pracující se zrychlením či zpomalením v duchu post-romantického snění, se kterým si Čajkovského hudbu většinou spojujeme, nalézáme pouze v sólových partech Víly Vánoc, Klárky či v obou ikonických pas de deux, která jsou postavena velmi citlivě a zároveň tak, aby prezentovala přednosti sólových tanečníků. Scéna Tance sněhových vloček se v tomto směru drží někde uprostřed. Sbor tančí procítěně, nicméně výškové disproporce mezi některými tanečnicemi činí celkový dojem trochu kostrbatým.

Moravské divadlo Olomouc: Louskáček – Kouzelný příběh (foto Serghei Gherciu)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2.3 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments