Jednoduchá výprava čítá dva paravány a recepční pultík, naznačený hotelovým zvonkem. Kolorit absurdity dotváří pár liščích ohonů a nezbytný britský čajový servis. S každou postavou pak jsou do prostoru vnášeny další objekty, které podtrhují identitu či charakter nebo účel akce, ať už je to jmenovka, utěrka, ale také luk a šíp, jenž se záhy promění v liščí květinu darovanou z lásky. Z roviny obskurních předmětů nechybí urna či nakřivo zavěšený obraz majitelů hotelu. Narativ rozplétá vztahové linie mezi majiteli, zaměstnanci i příchozími. Účinkujících je jen pět, ale postav musí ztvárnit mnohem více, a to prostřednictvím charakterových masek pantomimy, kdy fyzický tělesný projev (za pomoci zmíněných rekvizit) dá vždy vzniknout zcela nové individualitě.
Majitelkou podniku je postarší bohatá dáma, čerstvě ovdovělá. Je tak nasnadě, že pro vypořádání se s odkazem manžela pozve na schůzku svého oblíbeného vnuka Johna Jr. právě do vlastního hotelu, aby se pozastavili nad závětí. Ovšem dědiců by se našlo více – ať už druhý vnuk, bojovník za práva zvířat Robin či adoptovaná dívka, toho času recepční. Nelze ani opomenout dvě pokojské a dva číšníky za jejich dlouholetou oddanou službu podniku, nezávisle na tom, odkud přišli. Všem do jednoho však uniká, že metropoli postupně kolonizují právě lišky. Trocha lsti, obratnosti, ale i upřímné přítulnosti se dnes přece tak hodí! Představení nabízí nespočet vtipných překvapení, chytrých odkazů k britským zvykům a způsobům chování, a to s nadsázkou.
Název v doslovné rovině reflektuje četný výskyt rezavých savců v britské metropoli. Na první pohled je setkání s nimi nečekané, téměř až snové. Ovšem, jak píší tamější média, pro domácí obyvatele představují nejen příjemné zpestření částečně domestikované fauny, ale svým způsobem také vetřelce do poklidných, po anglicku rozrostlých zahrad, v nichž se neváhají zabydlet, vyvádět mláďata, obstarávat si potravu… Vzhledem k tomu, že autorka námětu a pedagožka Hana Strejčková, ale například i jedna ze studentek Olesya Sydorenko, přiznaně hovořily o přímém setkání s těmto tvory při svých ostrovních pobytech, je přímý zdroj asociací jasný, a současně nemá daleko k symbolice. Strejčková totiž obvykle nesahá po senzacích, vše musí mít důvod. Liška je tak trochu vetřelec, i když napůl zdomácnělý, sice adaptabilní, avšak hodně svá… A kdybychom odhlédli od londýnského prostředí, je liška v mnoha kulturách také symbolem inteligence a lstivosti – třeba v japonské lidové slovesnosti na sebe mohou lišky brát lidskou podobu a získávají nadpřirozené schopnosti. A tady se také děje leccos nadpřirozeného – leč nepředbíhejme, jak se říká v šestákových krvácích. Prostředí omšelého hotelu tak trošku připomíná „doupě“, v němž se střetává viktoriánská tradice s dnešní otevřeností přijmout všechny a všechno. Otázkou je však míra zachování jejich autonomie. Jak jinak si vysvětlit širokou škálu charakterů a pohnutek, které se během představení doslova prohnaly jevištěm.
Divadlo masek dovoluje nadsázku až kontroverzi, umožňuje jít na nebo až za hranu skutečného prožívání, a tím nadsazených reakcí postav na sebe navzájem. Snese zkratku, vítá střih a rozložení do paralelních plánů. Dynamické střídání scén a přesně individualizovaná energie každé z postav udržují tempo kusu. V Liškách v Londýně energie během představení stále stoupá: od ranních hodin, kdy se ubytovna začíná probouzet, až do šesté večerní, kdy se po celé směně nabité událostmi znovu vrací k vytouženému spánku. Rodinný hotel Fox B&B, zakleslý v postranních uličkách starého Londýna, je scénou pro absurdní hříčku, kde, a záměrně píši paradoxně, prožívají postavy drama i logiku pohádky na osobní i kolektivní úrovni. Tak ve zcela nonverbální produkci vzniká kýžené napětí pro udržení divácké pozornosti. Děj dodržuje jednotu místa a času. Pevný bod většinu času tvoří sličná recepční, která byla a je s hotelem spjata tělem i duší, neboť se na recepci dokonce probudila. K ruce má dvě pokojské a dva číšníky, patrně snídaňáře i kuchaře, kteří zajišťují chod tušené restaurace, v níž se patrně servírují jen toasty, fazole a sušenky k čaji.
Performerský kvintet se od počátku ocitá ve zběsilém sledu událostí. Chronologicky scénu otevírá Kristýna Koudelová právě coby recepční. Upravuje se, pouští si ranní vysílání BBC a den s jeho povinnostmi se jí roztáčí pod rukama. Patrně se těší velké oblibě dvou číšníků, kteří jí s radostí podstrojují English Breakfast Tea. Jeden z nich pojmenovaný Fast Fox (Kateřina Vernerová) je pružný a hbitý, druhý Slow Fox (Olesya Sydorenko) zastupuje kategorii věkem zpomalených pracovníků, jejichž kouzlo tkví právě v neměnném tempu, ačkoliv od jejich nástupu se doba zrychlila o stovky procent. Pokojské (Ivana Kalová a Adriana Vlčková) zas připomínají nutnost nepropadnout rutině a při úklidu hledají jakoukoliv příležitost vzepřít se uniformitě.
Jakmile se hotel probudí, tzv. se „dveře netrhnou“ a začínají vcházet „lidé z ulice“, kteří však k hotelu patří stejnou měrou jako ti, co v něm den co den vytahují i stahují rolety. Ivana Kalová našla ve ztvárnění mladíka Robina výborný kontrast v rytmizované chůzi i v pevnějším držení těla (její identitu však prozradil objemný cop), stejně tak Olesya Sydorenko vytěžila potenciál protichůdných pohybových charakteristik a po Slow Fox číšníkovi excelovala v charakteru „rozmazleného“ mladíka světáka, který zaslepuje okolí rozhazováním peněz. Chvastounské pohyby floutka, který má pocit, že si může koupit celý svět i dívčí srdce, jsou natolik autentické, že divák stěží věří, že se v masce skrývá žena. Majitelku ztvárňuje Adriana Vlčková a potenciál této postavy nachází ve výsostně artikulovaném provedení, v odměřené zdrženlivosti. Pilíři celého proměnlivého dění jsou Kristýna Koudelová a Kateřina Vernerová, které se ve finále blýsknou stepařským duetem. A to je na Liškách v Londýně vlastně cenné, že jednak vyzdvihují performerské kvality každé z účinkujících, a současně jde o dílo sevřené v jednotě a čistotě stylu s promyšlenou dramaturgií a mnoha rafinovaně umisťovanými detaily, které tu odkazují k alžbětinské divadelní tradici, jindy k archetypu anglického lidového hrdiny – lučištníka Robina Hooda či k britské pantomimě.
A ačkoliv se jedná o kriminální příběh, v němž není nouze o jed v čaji, životní síla, a také láska jsou magickou směsí, která každého vrátí k životu – i když tady už se místo britského solidního racionalismu ocitáme spíše v hájemství francouzských romantických představ o živočišném magnetismu, v tradici starého dobrého monsieur Mesmera. Jedině je škoda, že zvukovou krajinu tvoří pouze populární písně a nebyl prostor vytvořit autorskou zvukovou krajinu. U tanečních inscenací to není tolik na překážku jako v případě nonverbálního divadla, které sleduje dějovou linku. Hity z repertoáru Beatles nebo ABBA inscenaci fragmentarizují, protože mezi skladbami zůstávají ostré švy. Je to ale jen drobnost, navíc inscenace je živý tvar a není vyloučeno, že se bude ještě dál rozvíjet s reprízami. Alespoň doufám, že jde o repertoárový kus, protože komických inscenací není nikdy dost.
Hana Strejčková: Lišky v Londýně
6. května 2026, 18:00 hodin
Divadlo Inspirace, Praha
Realizační tým
Námět, režie, pedagogické vedení: Hana Strejčková
Technická spolupráce, světla a zvuk: Tomáš Strejček
Poděkování: Martin Bitala, Valentýna Soukupová, Raphael Ruíz
Inscenace vznikla na Katedře nonverbálního divadla HAMU.
Účinkující
Ivana Kalová, Kristýna Koudelová, Kateřina Vernerová, Adriana Vlčková, Olesya Sydorenko
