Jaromír Javůrek: Jednání programové komise festivalu, to byly boje odborníků s ideology!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
S ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka a popularizátorem hudby Jaromírem Javůrkem jsme si povídali o jeho cestě k hudbě, historii MHF v režimech minulých i o posledních dvou krizových letech.

Jaromír Javůrek (zdroj Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka)
Jaromír Javůrek (zdroj Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka)

Jaromíre, dnes jsi vnímán především jako ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka a popularizátor hudby, ale máš za sebou i uměleckou praxi sbormistra a dirigenta, jsi také dlouholetý pedagog.
Už v době mých konzervatorních studií jsem byl hudbou úplně pohlcený a bylo mi brzy jasné, že mi hra na kontrabas, která mne ale opravdu bavila a neskromně musím prohlásit, že jsem nehrál špatně, nebude stačit. A tak jsem začal studovat dirigování a fakultativně skladbu, zpíval jsem v konzervatorním komorním sboru, který jsem potom i dirigoval. Hrál jsem ve školním komorním orchestru, začal jsem se zajímat o hudbu v souvislostech. A to se mi později vyplatilo.

Nevyhýbal jsem se amatérskému hudebnímu světu a začal jsem psát své první texty do koncertních programů. Má pedagogická dráha je spojena s ostravskou – dnes Janáčkovou – konzervatoří, kde jsem s přestávkami působil. Vyučoval jsem napřed některé dirigentské disciplíny, ale potom i hlavní obor dirigování. Velmi rád jsem přednášel kulturní management. Vážím si pozvání kolegy doktora Jiřího Štilce k externím přednáškám na HAMU, kde přednáším hlavně problematiku tvorby koncertních a festivalových programů – tedy dramaturgii.

Co rozhodlo, že jsi šel studovat hudbu a jak sis vybral obor?
Jako u mnoha dalších dětí to byli rodiče. Naši se rozvedli, když mi bylo šest let, takže pak už to byla hlavně maminka. Ale díky oběma jsem v pěti či v šesti letech už viděl Rusalku, Prodanou nevěstu, Dalibora a další. Jako žák základní školy jsem se poprvé setkal například s Iljou Hurníkem nebo profesorem Venhodou na výchovných koncertech. Ale slyšel jsem i některé abonentní koncerty Janáčkovy filharmonie Ostrava a řadu komorních koncertů. To všechno na mě působilo do té míry, že když přišla ona zásadní otázka, kam dál po základní škole, měl jsem jasno.

Sbormistrovství je poměrně specifický obor. Dočetla jsem se, že jsi působil už od roku 1982, to je od svých 27 let, jako hlavní sbormistr Ostravského filharmonického sboru, se kterým jsi provedl kantáty Bohuslava Martinů, připravil Brahmsovo Německé requiem, Dvořákovu Stabat mater a další. Dirigoval jsi roky Ženský pěvecký sbor Bohuslava Martinů.
Pro mě je lidský hlas úžasný hudební nástroj. A když se podaří spojit těch hlasů více v jeden harmonický a ladící celek, je to nádhera. Navíc má sbormistr možnost dílo nastudovat zcela detailně, může plně ovlivnit i jeho vyznění. I proto jsem se vedle tebou zmíněného Brahmsova Německého requiem, Dvořákovy Stabat mater a mnoha dalších nádherných i náročných titulů rád uváděl komorní kantáty a samostatné sborové koncerty. Tak jsem s Ostravským filharmonickým sborem provedl všechny komorní kantáty Bohuslava Martinů a řadu skladeb současných autorů. A Ženský sbor Bohuslava Martinů – to byla a dosud je moje srdeční záležitost. Dodnes vidím jejich výraz nadšení, když jsme poprvé vyjeli do zahraničí. Slyším neuvěřitelné pianissimo, které zazpívaly v Dvořákově síni pražského Rudolfina.

Jaromír Javůrek (zdroj Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka)

My se známe od doby, kdy si byl dramaturgem Janáčkovy filharmonie ještě za socialismu. Byl jsi jím dvanáct let, to je poměrně dlouhá doba. Ostravsko bylo za socialismu politicky sledovaným regionem. Co bylo hlavním problémem dramaturga za socialismu? Mladí lidé o tom mívají zkreslené představy.
Bylo to hodně složité. Ostrava byla jako město horníků a úderníků „papežštější papeže“, jak se říká. Takže co se podařilo uvést v Praze, konkrétně třeba Dvořákovu Svatou Ludmilu, tak v Ostravě to bylo naprosto neprůchodné. Uvedení celé České písně Bedřicha Smetany včetně první části: „… v chrámu Páně když se zpívá…“ schválil až na základě intervencí teprve vedoucí tajemník krajského výboru KSČ! Vždy jsem byl takový menší rebel, a tak jsem se snažil hledat cesty, které by byly průchozí. Také z povinné tvorby Sovětského svazu a tehdejších socialistických zemí jsem se snažil hledat kvalitní skladby dobrých autorů a ne prominentů režimu. Dvě, dnes již perličky, byť stále černé: Na můj dotaz, proč na rozdíl od Prahy či Brna nemůžeme na festivalu uvést Verdiho operu Nabucco, mi odpověděla místopředsedkyně KNV, že „nám to neumožňuje mezinárodní politická situace“. Dirigent doktor Otakar Trhlík byl násilně hospitalizován, aby nedošlo k provedení Honeggerova Krále Davida, což by „vedlo k demonstracím dělnické třídy v ulicích Ostravy“. A když jsem prosadil již zmíněné Německé requiem, tak vystrašený tehdejší ředitel Janáčkovy filharmonie argumentoval na krajském výboru KSČ mimo jiné slovy: „To je tak náročné dílo, že by bylo nejlépe, kdyby ho přijel dirigovat sám Brahms!“ A odpověď zněla: „Tak ho, Franto, pozvi!“ Nicméně za svou tehdejší práci se nestydím a i s velkým odstupem času jsem přesvědčen o tom, že se nám dařilo uvádět kvalitní skladby ve smysluplných a hodnotných programech. A jen na okraj: i v té době tvrdé normalizace osmdesátých let jsem mimo jiné prosadil nejen komorní, ale také varhanní koncerty.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments