Jaromír Nosek: Zánik se stal momentem nového zrodu…

Jaromíre, kromě souborů staré hudby jste začal v loňském roce též působit v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde zpíváte Senecu v Monteverdiho opeře Korunovace Poppey, nebo ve Slezském divadle v Opavě, kde účinkujete v titulní roli Mozartovy opery Figarova svatba, za jejíž ztvárnění jste byl dokonce na podzim minulého roku zařazen do širší nominace na cenu Thálie 2020. Jaké jste si z těchto inscenací odnesl zkušenosti a jak se Vám v obou operních domech účinkuje?
V operách nezpívám až tak často, takže jsem rád vždy, když to vyjde. Rozdíl mezi koncertním a operním vystupováním je skutečně zásadní a je skvělé, když má zpěvák možnost realizovat se v obou těchto odvětvích. Pro koncerty musíte zapojit hudební flexibilitu, vytvořit si vlastní muzikantskou představu jak kterou frázi vystavět a umět okamžitě reagovat na hudební přání dirigenta. Koncertní program je totiž třeba dát dohromady v několika dnech a výsledek musí být vždy co možná nejlepší. Příprava operní inscenace naopak trvá přibližně pět, šest týdnů, což se může zdát jako spousta času. Je potřeba si ale uvědomit, že zpěváci musí umět celý svůj vokální part zpaměti, naučit se jevištní aranžmá a interpretovat svou postavu herecky přesvědčivě.

V plzeňské i opavské opeře se zpívá moc hezky – i díky lidem, kteří tam pracují a divadlem žijí – od nápovědy přes kostymérky či kolegy zpěváky. Nemohu se též nezmínit o vtipné a akční režii Figarovy svatby v podání paní Jany Andělové Pletichové a výsostně estetickém a oduševnělém zpracování Korunovace Poppey režisérem Tomášem Ondřejem Pilařem (s výpravnou scénou Petra Vítka). Obě inscenace hudebně výborně připravil a vedl Vojtěch Spurný, dirigent a cembalista s ohromným hudebně-historickým rozhledem.

Řada pěvců a hudebníků již sdílela své zkušenosti loňského roku, když propukla a postupně se šířila pandemie koronaviru. Jak jste prožíval dramatický rok 2020 Vy?
Minulý rok měl být pro mě umělecky mimořádně pestrým – na jaře a na podzim tři velké projekty s renomovaným francouzským souborem Ensemble Correspondances, v létě turné po Španělsku a Francii s mým „domovským“ komorním vokálním ansámblem Cappella Mariana, v červnu ztvárnění role Marziana v opeře Alessandro Severo od G. F. Händela na Händel-Festspiele v Halle… Většina z plánovaných akcí bohužel nebyla realizována.

Stihl jsem alespoň v lednu debutovat s Varšavskou národní filharmonií v sólovém partu Bachovy Mše h-moll, na konci února zazpívat premiéru Mozartova Figara v Opavě a na začátku března odjet do Paříže na můj první projekt se zmiňovaným Ensemblem Correspondance. Bylo to zrovna ve dnech, kdy se ve většině evropských zemí, podobně jako u nás doma, kvůli šíření Covidu-19 náhle zastavil společenský a kulturní život. V průběhu zkoušení jsme se dozvěděli, že dva ze tří plánovaných koncertů se konat nebudou.

Ten poslední byl zrušen až na generální zkoušce, asi tři hodiny před samotným vystoupením, kam mělo přijít okolo sedmi set diváků. Náš smutek a rozčarování bylo veliké. Když jsme se dověděli, že i poslední z koncertů je zrušen, spontánně jsme provedli pro prázdný sál – i sami pro sebe – část skladby Super flumina Babylonis od Hernyho Du Monta, abychom tím symbolicky uzavřeli období, kdy jsme mohli svobodně koncertovat. To byl emočně velmi silný moment, doprovázený všemi možnými myšlenkami na dlouhodobou nejistotu, která na nás v tom okamžiku dolehla.

Jak to probíhalo po návratu?
Po dvoutýdenní karanténě, kterou provázel všudypřítomný pocit, že se snad zhroutil svět, jsme vyjeli s rodinou na chalupu, kde mi v podstatě nepřetržitý kontakt s přírodou, manuální práce i čas strávený s mojí skvělou ženou a třemi dcerkami hodně pomohl v určitém vnitřním uklidnění a utřídění myšlenek. Kromě znovu nabytého přesvědčení, že se navzdory okolnostem a nejisté budoucnosti chci nadále věnovat zpěvu, že mě těší studium nových skladeb i každodenní cvičení a udržování se v hlasové kondici, jsem se rozhodl naplno vrhnout do příprav dramaturgie koncertu mého nového komorního souboru ANMOEN, který v té době ještě neexistoval. Zánik se tak nakonec stal momentem nového zrodu…

O vlastním ansámblu jste přemýšlel už dlouho? Jaká byla geneze?
Od svých asi sedmnácti let jsem věděl, že chci hlavně zpívat. Ke staré muzice jsem se dostal později na konzervatoři a dost jsem se v ní našel. Teprve docela nedávno jsem začal mít pocit, že bych si založil i nějaký vlastní soubor a muziku s ním dělal po svém.

Čím se tedy váš soubor odlišuje od ostatních klasických „starohudebních“ souborů?
Hlavní rozdíl je asi ve volbě repertoáru. Spojujeme hudbu starou a novou. Z toho také vznikl název ANMOEN. Je to vlastně zkratka slov ANtico MOderno ENsemble. Odlišujeme se také koncepcí dramaturgie a širším tvůrčím prostorem pro každého z jednotlivých členů ansámblu, než jsme běžně u jiných souborů zvyklí. Naše uskupení tak funguje na více experimentální bázi.

Jak to vypadá konkrétně?
Hudbu raného a středního baroka se snažím citlivě kombinovat se skladbami současných autorů – v současné době především Tomáše Hanzlíka, který komponuje v jakémsi minimalisticko-neobarokním stylu a jehož tvorbu považuji za stále nedoceněnou. Vedle oživování skladeb starých mistrů, bych chtěl vytvářet impulzy i ke vzniku kompozic nových, psaných přímo pro nás.

Při sestavování našeho programu jsem se chtěl vyhnout celkem běžnému přístupu, kdy jsou skladby jen zařazeny za sebou a po každé z nich se tleská jako na hudební besídce. Rozhodl jsem se proto seskupit skladby programu do několika celků, z nichž každý má své vlastní téma a mohl by existovat jen sám o sobě, ale zároveň dobře funguje v kontextu celého koncertu.

Náš první a zatím jediný provedený program s názvem Moravia italiana (kromě Tomášových skladeb obsahuje duchovní hudbu českých a italských autorů z Kroměřížského archivu, která zněla v polovině 17. století na dvoře olomouckého biskupa Karla z Liechtensteinu-Castelcorna) by se stejně dobře mohl jmenovat „Zrození – Zánik – Naděje“. Taková jsou totiž hlavní témata tří částí, z kterých se skládá.

Do programu jsem chtěl také včlenit nějaký prvek, který prochází celým koncertem a je nejen obraznou „červenou nití“, ale skutečným pojítkem. Využil jsem k tomu závěrečnou skladbu De profundis, kterou mi Tomáš napsal „na tělo“ v době loňského jarního lockdownu. Ta krásně vyjadřuje nejprve jakousi temnotu a ponurost – stav mysli, ve kterém jsme se asi všichni do určité míry po rozpuku pandemie nacházeli, a na konci optimistickou naději, že vše bude zase dobré. Každého z členů ansámblu jsem poprosil o přípravu vlastní improvizace na hlavní téma této skladby. Vznikly tak různorodé a osobité minikompozice, které jsem podle jejich charakteru rozmístil na vhodná místa programu.

A kolik členů má vlastně Váš soubor ANMOEN, v jakém obsazení hrajete?
Jsme dohromady čtyři. Kromě mě je to ještě gambista Jakub Michl, dále Martin Smutný, který střídavě hraje na varhanní pozitiv a cembalo, a theorbista Marek Kubát. Ten je v rámci našeho programu kromě improvizace také autorem i rozsáhlejší a velmi krásné skladby pro sólovou theorbu Sdílení.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Kam chcete, aby se ubíral Váš soubor?
Teď pracuji na programu se světskou tematikou. Chtěl bych ho strukturovat zase trochu jinak než program Moravia italiana a dát ještě víc prostoru improvizaci a možnostem osobního vkladu každého z hudebníků. Obsazení pravděpodobně zůstane stejné nebo velmi podobné. Když nám to bude i nadále dobře fungovat, chtěl bych se později také pustit ještě do projektu s trochu větším obsazením a realizovat jeden ze svých snů – program pro dva nebo tři hlubší mužské hlasy. Určitě vím, že bych k takovému programu chtěl přizvat barytonistu Tomáše Krále, kterého si nejen velmi cením jako kolegy zpěváka, ale s kterým nás také váže dlouholeté přátelství.  Před deseti lety mi šel dokonce na svatbě za svědka, a ačkoli žije už několik let v Berlíně, jsme spolu i s našimi rodinami stále v docela intenzivním kontaktu.

Kdy Váš soubor opět uslyšíme?
Doba je velmi nejistá a asi většina z nás si více než dřív uvědomuje úsloví o tom, že nevíme dne ani hodiny. Je těžké cokoli plánovat, když není jasné, za jak dlouho budeme zase moci koncertovat před publikem, kolik peněz dostanou v příštích letech hudební festivaly, divadla a další kulturní instituce. V současnosti se nemožnost živého vystupování alespoň kompenzuje nejrůznějšími streamy a nahráváním. Je to určitě skvělé, a já jsem velmi rád, že se takových aktivit mohu účastnit a dál tím pádem pracovat ve svém oboru. Přece jen ale tyto snahy vnímám jako do značné míry provizorní řešení, které nemůže fungovat dlouhodobě. Sebelepší záznam nebo přenos, byť sledovaný na veliké obrazovce se superkvalitní zvukovou aparaturou, nenahradí zážitek z živého koncertu. Není to přece jen zážitek audiovizuální, ale také společenský. A člověk je tvorem společenským.

I tak bych rád pozval případné zájemce ke sledování záznamu našeho koncertu Moravia italiana, který byl uveden v rámci loňského festivalu Baroko v Olomouci. Jeho záznam zazní v poledním programu na stanici Vltava dne 3. března tohoto roku. Máme velkou radost, že se náš program podařilo posluchačům alespoň virtuálně zprostředkovat.

To vypadá jako první vlaštovka lepších časů a naděje, že bude zase líp…

Pevně v to doufám! Pocit sdílené energie a atmosféry mezi umělci a diváky je totiž nenahraditelný. Zároveň je jedním z hlavních důvodů, proč tuto krásnou práci dělám.

Děkujeme za rozhovor!

Jaromír Nosek je český pěvec, činný zejména ve sféře staré hudby. Je uměleckým vedoucím souboru ANMOEN. Účinkuje v operních inscenacích Divadla J. K. Tyla v Plzni či Slezského divadla v Opavě. Pravidelně vystupuje s českými i zahraničními soubory jako Collegium 1704, Capella Mariana, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Warsawska Filharmonia Narodowa, Concerto Palatino, ad.   Přečtěte si více …