Zbyněk Brabec: Listování v archivu – Úvod

  1. 1
  2. 2
Latinské úsloví „Historia, magistra vitae“ (Historie, učitelka života) jasně říká, jak je důležité nejen plánovat budoucnost, ale i dívat se do minulosti a učit se z ní. Mnoho chyb lidstva se opakuje a právě, abychom tomu zabránili, měli bychom historii více studovat. Opera je součástí našeho života a historie již přes 400 let.

Archiv Národního divadla (zdroj narodni-divadlo.cz)

Na repertoáru divadel najdeme především časem prověřené operní evergreeny, občas se uvádějí i díla, která léta spala v prachu archivů. Doslova boom dnes zažívá uvádění oper z období baroka, což je dáno především tím, že existuje stále více souborů, které se zabývají historicky poučenou interpretací, a pěvci, kteří, možná právě pod vedením zkušených dirigentů, si umí s party těchto oper poradit, umí volit vhodné kadence či zdobení, zejména v da capo áriích. Pozitivní je také počet neustále vznikajících nových operních děl, což by mohla být samostatná a poměrně rozsáhlá kapitola, mapující hudební jazyk dnešních skladatelů, náměty nových oper a podobně.

Samozřejmě se také vyvíjí režijní pohled na operní díla, čemuž by se mohla věnovat další a také rozsáhlá kapitola, analyzující režijní rukopisy slavných režisérů dneška, do kterých se, někdy logicky, jindy méně, promítá i dnešní současnost. Je to velice citlivé téma, protože jsou divadla, jejichž publikum tyto přístupy nepřijímá, zejména při inscenování klasických děl, o nichž každý divák má konstantní představu, jak mají vypadat. Ostatně i v nedávném rozhovoru na Opeře PLUS Olga Mojžíšová konstatovala, nejenže se Smetanovy opery u nás hrají stále méně, ale jak je těžké najít jejich současnou inscenační podobu, aniž by šlo jen o „kosmetické úpravy tradičních šablon“ nebo o „provokativní excesy, které jdou za hranice nebo i proti tomu, co je v libretu, a především v hudbě samotné“.

V naší malé zemi existuje devět operních souborů v takzvaných kamenných divadlech (ND Praha má prakticky dva soubory – dva sbory a orchestry), které často dokládají svou existenci již v 19. století. Opera se v těchto divadlech provozuje dosud (žádné operní divadlo, na rozdíl od operetních, u nás nezaniklo), byť i třicet let po sametové revoluci je stále nevyřešené (nebo uspokojivě vyřešené) jejich financování. Podíváme-li se do historie těchto divadel, můžeme zjistit, jak se opera kdy provozovala, můžeme sledovat sociální postavení opery v průběhu staletí, zájem či nezájem publika, počet premiér a představení vůbec. Historii nemůžeme srovnávat s dnešní současností, nelze argumentovat tím, že třeba v roce 1930 nebo v roce 1956 se nastudovalo tolik a tolik oper a že v souboru bylo tolik a tolik sólistů. Život se neustále proměňuje a samozřejmě se proměňuje i provozování opery a divadla vůbec, proměňují se společenské podmínky uvádění oper a divadla jako takového, mění se i diváci v hledištích divadel.

Přesto je užitečné se občas podívat zpět a uvědomit si, jak se opera kdy u nás provozovala. K tomu slouží především archivy jednotlivých divadel. V dnešní době digitalizace a přístupu k informacím ze zákona je ideální zveřejnění archivu na webových stránkách jednotlivých divadel. Jak mají tyto archivy vypadat, nelze jednotlivým divadlům předpisovat. Proto, podíváme-li se na stránky našich operních divadel, jejich archiv na webu je na různé úrovni. Je to samozřejmě ovlivněno mnoha důvody, například finančními možnostmi jednotlivých divadel, kvalitou dochovaného „papírového“ archivu, množstvím odborných sil, které tyto archivy zpracovávají a v neposlední řadě i přístupem vedení divadel k této problematice. Protože v našem novém seriálu chceme v těchto archivech listovat, myslím, že úvodem je nezbytné říct, jak jsou archivy jednotlivých divadel vůbec k takovému listování připraveny (ostatně každý náš čtenář se do nich může sám podívat a jednotlivé archivy porovnat). Dodejme, že listovat chceme i v zahraničních archivech, a i zde je nutno říct, že úroveň těchto archivů je velice rozdílná a často i nijaká.

B. Smetana: Libuše – Marie Kubátová, Václav Kliment, Emil Pollert, Olga Valoušková, Bohumil Pták – Národní divadlo 1902 (archiv Národního divadla)

Bezesporu nejlepší archiv z našich divadel má na svých stránkách přístupné pražské Národní divadlo. Jeho vybudování jistě předcházela dlouhodobá práce, která vycházela z každodenních divadelních cedulí, takže můžeme činnost souborů Národního divadla i jednotlivých budov opravdu sledovat den po dni prakticky od vzniku této instituce nejen od jeho otevření 18. listopadu 1883, ale včetně krátkého otevření v roce 1881 před ničivým požárem budovy. Přehledně a pohodlně můžeme procházet celou historii této instituce, sledovat její umělecká vedení, denní repertoár, zájezdy, hostování cizích souborů i jednotlivců, číst medailonky jednotlivých umělců i prohlížet bohatý fotografický materiál.

Právě doba před druhou světovou válkou nebývá v našich divadlech příliš často zpracována, protože absence spolehlivých a úplných dat bývá velká a někdy již nedohledatelná. Tak některá divadla ve svém zpracování archivních představní na tuto dobu rezignují, jiná upřímně sdělují, že k inscenaci nelze dohledat obsazení apod. V té úplnosti je právě pražské Národní divadlo jedinečné. Uvědomme si také, že v řadě divadel nejprve působil německý soubor (Opava, Brno, Liberec, Ústí nad Labem), jehož činnost zmapovat je v mnoha případech dnes zcela nemožné.

4 4 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments