Jaroslav Kyzlink zdaleka nejen o směřování Opery ND

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

To je velmi zajímavá a častá otázka. Už jsem se s ní setkal v mnoha debatách a nejen pro laika, ale i pro člověka, který se v operních souborech pohybuje, musí být rozdělení kompetencí nejasné a může se ptát: A kdo je de facto šéf opery? Kdo odpovídá za to, co a kdy a jak se hraje a kdo bude zpívat? Ve světě existuje několik modelů řízení operních domů, nejčastější je asi intendant + hudební ředitel. U nás se po opuštění řekněme tradičního modelu šéfa opery – dirigenta, kdy se na vedoucí posty začali prosazovat režiséři nebo lidé jiných profesí, se v mnohých případech funkce šéfdirigenta stává jakýmsi doplňkem, aby se měl kdo starat o orchestr… A mnohým kolegům dirigentům tento model vyhovuje – neřeší, kdo jim obsazuje představení nebo plánuje zkoušky a potom u kávovaru diskutují horlivě se členy souboru, jak to nemohou ovlivnit. Já si myslím, poté co jsem poznal mnoho způsobů řízení, že funkce hudební ředitel je správně – jako dirigent nesete spolu s celým souborem takzvaně kůži na trh při představení, jako hudební ředitel byste měla zodpovídat za správný chod celého domu – od spolupráce na strategických rozhodnutích až po starost a profesní růst primadony i hráče na triangl. Jistě se mnou budete souhlasit, že kompetence hudebního ředitele nelze přesně sepsat na papír. Jde vždycky o určité vymezení prostoru, jde o setkání osobností, které, jsou-li to opravdu osobnostmi s uměleckou autoritou, si dokážou vymezit prostor tak nějak naprosto přirozeně. Samozřejmě, že tam dojde, a já si myslím, že je to zcela v pořádku, k určitým střetům, zejména když to jsou tvůrčí osobnosti. Po svých zkušenostech jsem se snažil – od Petra Kofroně, přes paní Hroncovou po pana ředitele Buriana – si své kompetence dohodnout vesměs velmi přesně. A tím vůbec nechci negovat, co říkám v předchozích větách… My samozřejmě nemáme na řadu věcí stejný názor, ale musíme komunikovat a najít vždy nějaké řešení, v dané chvíli nejlepší pro divadlo.

Máte svůj konkrétní plán, v němž byste mohl říci: já po tu dobu, kdy budu hudebním ředitelem Opery Národního divadla, bych chtěl dosáhnout toho a toho?

V divadle existuje spousta neviditelných věcí, ale strašně důležitých pro ty viditelné a slyšitelné – tedy pro každé představení. Jak se tvoří hrací plán, jak se plánují zkoušky, zdali se zkouší pro zkoušky nebo skutečně pracuje na detailech. Jde mi o poctivou práci, úctu k notovému zápisu, profesionalitu. Nechci používat klišé, ale rád bych se vrátil k budování ansámblu – myslím, že v Národním divadle je to v naší rychlé době a v podfinancované kultuře jedna z posledních možností, kde je to snad možné. Někteří sólisté hostují v jiných divadlech a někdy jim dávají přednost před prací v domácím souboru, o orchestrálních hráčích ani nemluvě  – a není to vždy jen z důvodů finančních. A to si nemyslím, že z tohoto domu nevytáhneme nikdo paty – hostování, umělecká konfrontace, rozhled jsou pro každého interpreta strašně důležité věci. Ale Opera Národního divadla je první scénou a u každého umělce musí být nejen jedním z okýnek v zaplněném kalendáři, ale okýnkem zvýrazněným, jestli mi rozumíte. A vedení opery musí všem umělcům vytvořit k těmto požadavkům odpovídající podmínky. Zní to v našem postsocialistickém systému–nesystému jako utopie?

Nemělo by. Některé inscenace se v Národním divadle příliš nepovedly. Co uděláte vy, aby se tento stav zlepšil?

Teď ten míček pinknu tak trochu směrem k vám. Kdo v našem českém operním minisvětě vytváří mediální obraz o tom, co se povedlo nebo nepovedlo? Kolik lidí u nás a s jakým vzděláním a osobními vazbami publikuje již dvacet let podobné recenze? Zároveň někteří z nich sedí ve všech  komisích, které rozhodují o tom, kdo kde bude budoucím šéfem? V brněnském divadle, o kterém jsme v předchozích otázkách mluvili, se přece nedá říct, že tam byla poušť a žádná kvalitní inscenace – a najednou čtyři inscenace za sebou je jedna lepší než druhá. Nebo všechny opavské a liberecké Libušky, při vší úctě některé nominace cen Thálie spíše za zásluhy než za skutečnou kvalitu výkonu – mediální obraz vždy zavání zjednodušením a je nebezpečné tomu uvěřit, hodnocení není často úplně objektivní.

Objektivní nemůže být nic, protože se hodnocení vždycky týká vašich názorů, pocitů, ale kritik, když o něčem píše, snaží se jít do divadla s otevřeným hledím. Říkám si, třeba se to dnes podaří a jsem velmi spokojená, když tomu tak je. V brněnském divadle vzniklo v poslední době hned několik velmi dobrých inscenací a k vaší skepsi k opavským a libereckým Libuškám mohu jen poznamenat, že si nejsem jistá, zda jste ty oceněné inscenace na Festivalu Opera viděl. Jejich kvalita se nedá měřit pouze kvantitou orchestrálního a sborového obsazení, záleží vždy na mnoha hlediscích, na celkovém vyznění inscenace. Naprosto si stojím za oceněním například liberecké inscenace Foersterovy Evy, velký dojem na mě udělala v této sezoně ostravská inscenace Thomasova Hamleta. Národní divadlo má mimořádné postavení v našem hudebním divadle a mimořádné musí být i požadavky na kvalitu jeho práce.

Ale já to vůbec nemyslím zle vůči takzvaným kritikům! Foersterovu Evu jsem viděl a o Hamletovi jsem slyšel jen dobré. Kromě vámi jmenovaných produkcí bych ještě vyzdvihl košické Karmelitky. A neřekl jsem nic o skepsi ani o tom, že brněnské poslední produkce nebyly dobré a už vůbec ne, že jde o kvantitu orchestru a sboru… Určitě stojí za to podpořit všechny umělce a zejména ty, kteří v menších divadlech doslova živoří – víme, za jakých podmínek tam mnohdy kvalitní umění vytvářejí. Jen mám často pocit, že jistě chvályhodná touha je podpořit spolu s obecnou českou fascinací zahraničními jmény deformuje pro neznalého čtenáře realitu, která se v Národním divadle skutečně odehrává.

Ale zpátky k vaší původní otázce: samozřejmě nevím, jestli se dá říct, že se řada věcí nepovedla, řada se jich jistě povedla, hodnocení rád přenechám jiným. Faktem je, že v Opeře Národního divadla vznikl řetězec inscenací, které, ať už z jakýchkoli důvodů, řekněme nezůstanou trvalou součástí repertoáru na několik let. A to si myslím, že je pro operní soubor frustrující, a rád bych, zvláště v době, kdy Národní divadlo díky rekonstrukci budovy Státní opery čeká těžké období, kdybychom při tvorbě dramaturgického plánu mysleli na premiéry oper, které mohou mít v repertoáru delší životnost. Mohou tvořit jakýsi kmenový repertoár, který je jistou inspirací a pracuje s lidmi ze souboru, je výzvou pro orchestr i sbor, pro sólisty, kteří na pravidelnějších reprízách mohou určitým způsobem růst. To je, myslím, také starost a odpovědnost šéfa souboru.

Jaroslav Kyzlink a Orchestr a Sbor ND - Česká vokálně-symfonická tvorba - ND 2016 (foto hana Smejkalová)
Jaroslav Kyzlink a Orchestr a Sbor Národního divadla – Česká vokálně-symfonická tvorba – ND 2016 (foto Hana Smejkalová)

Mluvil jste o kmenovém repertoáru. Co to znamená pro uvádění české opery, tam má Národní divadlo velké rezervy. Které české opery se souborem nastudujete?

V žádném případě si nemyslím, že bychom měli být nějaká „zlatá garáž české opery“, abychom uváděli pouze české opery nebo právem či neprávem zapomenuté opusy. Budujme vyváženě klasický operní ansámbl evropské metropole, diskutujme, za kolik a pro koho hrajeme, jestli chceme více repertoárově nebo méně, jestli chceme hrát v sériích větších či menších…

Promiňte, přeruším vás. Teď v Brně ohlásili, že budou hrát v blocích. V Národním divadle se zřejmě bude zachovávat repertoárové divadlo, protože přítomnost několika ansámblů v jedné historické budově tomu brání…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments