Jaroslav Kyzlink zdaleka nejen o směřování Opery ND

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Od té doby, co jsem v roce 2001 vedl brněnský operní soubor, o této možnosti diskutuji se svými spolupracovníky i s kolegy z jiných divadel, v nichž působím. Nyní na repertoárových poradách v Národním divadle přemýšlíme o každém okénku v dalších sezonách, protože pokud se má ve zlaté kapličce střídat činohra a opera jedna i druhá a také balet, tak je to téměř neřešitelný rébus. Jde o každou hodinu, ale nemůžete dopředu odhadnout, nakolik bude například technicky náročná stavba nové inscenace, která vám celý harmonogram může v danou chvíli rozbourat. Mě tyto problémy baví a překvapuje mě, kolik kolegů si neuvědomuje, jaký vliv má správné plánování na uměleckou práci. Nemyslím si, že se dá v Národním divadle počítat se skutečným blokovým hraním, snad možná v budově Státní opery po rekonstrukci. V historické budově by stálo za to zkusit hrát podobně jako Vídeňská státní opera – například: i když máte na repertoáru mnoho titulů, během čtrnácti dnů odehrajete tři čtyři představení vybraných z nich, a to ve stejném obsazení, a pak za půl roku otočíte obsazení opět s nějakým zkouškovým procesem. Stávající situace, kdy reprízujete jeden titul šestkrát za sezonu se střídajícím se obsazením ve všech složkách a s více než měsíčními odstupy, je nejen z hlediska kvality neudržitelná. A na argument obchodních oddělení, že „se“ to neprodá, vždy s nadsázkou odpovídám, že na prodej Carmen a Nabucca není třeba obchodních oddělení a armády PR pracovníků v žádném evropském divadle. Je to věc dohody a určení priorit.

Otázka uvádění české opery v Národním divadle je klíčová. Neznamená to, že musíme mít na repertoáru všechny české opery, ale jde o soustavnou péči o odkaz, který máme povinnost pěstovat. Máme opravdu z čeho vybírat, cizinci nám naši operní literaturu závidí. Příští sezona je hotová a musel jsem se soustředit jen na kosmetické změny, které mě bily do očí nejvíce. Nebudu nikomu z dirigentů brát jeho novou inscenaci, budu pečovat o repertoár. V současné době diriguji Juliette, Kouzelnou flétnu, Prodanou nevěstu, Rusalku a Traviatu – opery, které jsou základem repertoáru a v nichž by soubor měl být opravdu doma. Budeme společně pracovat na kvalitě každého večera. V březnu 2017 připravím koncertní uvedení Berliozova Faustova prokletí s Pavlem Černochem v titulní roli. Budou účinkovat oba sbory spolu s orchestrem Národního divadla a bude to takový můj úkol v rámečku. První titul následující sezony bych ještě v tuto chvíli nerad prozradil, ale snad mohu prozradit záměr uvést od roku 2018 každý rok jednu operu Bedřicha Smetany.

Byl jste šéfdirigentem v Bratislavě v letech 2004 až 2006, ale také jste byl šéfdirigentem Opery Národního divadla v sezoně 2012/2013. Jak navazuje nynější jmenování hudebním ředitelem na vaši tehdejší činnost v Národním divadle? Následoval jste tehdy odcházejícího šéfa Rocca do Lublaně, kde jste se stal v sezoně 2014/2015 šéfdirigentem Slovinského národního divadla. Budete ve své tamější činnosti pokračovat i nadále?

Ve Slovinském národním divadle dostojím všem svým závazkům, v příští sezoně ještě nastuduji novou produkci Beethovenova Fidelia, jak bylo již dávno domluveno. S šéfem opery Roccem mám takovou dohodu, že moje závazky v Lublani neohrozí v žádném případě práci pro Operu Národního divadla zde v Praze, které se skutečně budu věnovat na plný úvazek – při tom objemu práce to jinak ani nejde!

Na šéfdirigentské období ve Slovenském národním divadle Bratislava vzpomínám moc rád, na práci se souborem na tehdy kontroverzní, ale velmi úspěšné Rusalce spolu s Jiřím Nekvasilem, nebo nádherné a náročné Brittenově opeře Peter Grimes, Figarce s Martinem Hubou jako režisérem, dodnes se tam rád vracím. Pokud se týká mého prvního angažmá v Národním divadle – jestli si vzpomínáte, tak když sezona 2012/13 začínala, nastupoval jsem jako šéfdirigent obou operních domů spojených po bouřlivých peripetiích. Ta sezona začala skandálním odvoláním ředitele Ondřeje Černého, kdy jistý pan Sankot z ministerstva kultury přišel, že bude řídit Národní divadlo. Trvalo to asi týden, potom zastupoval ředitele Národního divadla Václav Pelouch. Pak se začala připravovat designace pana Buriana, který se po svém nástupu rozhodl pro zcela jinou organizační strukturu vedení opery, což jsem respektoval. Spolupráci s Národním divadlem jsem však nepřerušil, byl jsem stálým hostem nejdříve v obou domech, pak převážně v Národním divadle, kde jsem cítil podporu souboru i Roberta Jindry a později Petra Kofroně.

Hostoval jste v Kodani, ve Wexfordu, v Bonnu, v Tokiu. Vždycky jste se tam znovu vrátil.

Máte pravdu, návraty jsou cenné… Například na Korngoldovo Mrtvé město mně do Dánska zavolali v roce 2010 několik dnů před započetím zkoušek, protože pan kolega si vykloubil rameno. Inscenace pak získala řadu ocenění a mně se podařilo s nimi udržet kontakt dodnes. Prosadil jsem tam první provedení Káti Kabanové v Dánsku a taky Jenůfu, příští rok se tam vracím dělat Brittenovo Válečné requiem. Wexford je velmi zajímavý festival, náklonnost tamní dramaturgie k české opeře je zavazující, nastudoval jsem tam Foersterovu Evu a Smetanovu Hubičku. A New National Theatre Tokyo, to je první dům se vším všudy co se týče profesionality, opakované pozvání je velkou poctou pro každého. Vzpomínám na nádhernou spolupráci s Tokyo Philharmonic Orchestra, jejich připravenost a doslova oddanost k Dvořákově Rusalce byla pro mne obrovskou inspirací.

Máte také nějaké pedagogické tendence? Zachytila jsem informaci, že externě spolupracujete v Bratislavě na VŠMU. To trvá?

To trvá již několik let, i když to vlastně závisí na tom, kolik daný ročník přinese talentů. Byl jsem požádán paní děkankou, nyní rektorkou Máriou Heinzovou, abych se věnoval práci na Katedře skladby a dirigování, kde působím s paní profesorkou Blankou Juhaňákovou a s panem Mariánem Lejavou ve sbormistrovsko-dirigentské části katedry. Posluchačů není naštěstí tak mnoho, abych výuku nemohl zvládat, a myslím si, že je to dobře, protože není nic horšího, než když školy nabírají studenty, aby pedagogové měli práci, a potom vznikají fronty umělců různých oborů, kteří na profesionální kariéru nemohou dosáhnout. Ale to je na další samostatný rozhovor…

Pane dirigente Jaroslave Kyzlinku, nastávající hudební řediteli Národního divadla, jste plný tvůrčích plánů a my vám přejeme hodně elánu, sil a úspěchů. Děkuji vám za rozhovor.

Jaroslav Kyzlink (foto Ilona Sochorová)
Jaroslav Kyzlink (foto Ilona Sochorová)

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments