Jaroslav Tůma v Obecním domě potvrdil, že je králem varhan

Jakub Vlček, 27.09.2023 11:54

V sobotu 23. září 2023 dopoledne zahájil nejznámější z nestorů varhanního umění, Jaroslav Tůma, pod hlavičkou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, cyklus recitálů královského nástroje ve Smetanově síni Obecního domu.

Jaroslav Tůma – varhanní recitál, 23. září 2023, Smetanova síň, Obecní dům (foto Petra Hajská)

Upletl jsem si na sebe bič, napsat recenzi varhanního koncertu, ač nejsem varhaníkem. Jak si sám mistr Jaroslav Tůma posteskl, odborných recenzí varhanních koncertů moc není (dovoluji si dodat, že zejména online). Budiž tato recenze výzvou pro píšící varhaníky. A jak to tedy dopadlo?

Koncert odstartoval 5. sezónu zmíněných recitálů, pořádanou Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Abych parafrázoval slova jejich dramaturga Martina Rudovského: “kdo jiný by měl tuto sezónu otevírat, než nejznámější český varhaník, fenomén Jaroslav Tůma?” (viz článek na Opeře PLUS).

Mistr je spjat s virtuózní hrou na královský nástroj již po desetiletí. První významnou soutěž vyhrál v roce 1980! Je rovněž hudebním popularizátorem a koncertuje poučeně na klavichord a cembalo (byl žákem věhlasné Zuzany Růžičkové). Repertoár pro dopolední koncert si sestavil sám, z děl 19. a 20. století. Koncert zahájil (mně) neznámou, jednovětou Fantasií, op. 75a „Te Deum Laudamus“ Aloise Háby (1893–1973). Po její cca desetiminutové stopáži následovala Suita lirica op. 39 Jana Hanuše (1915–2004). Je vídanou součástí Tůmova repertoáru, jinak je málo hraná. Třetí a závěrečnou skladbou byl klasický opus varhanní literatury, totiž Symfonie č. 5, f moll, op. 42, č. 1 Charlese-Marie Widora (1844–1937).

Jednoduchý lístek, coby program koncertu, divákovi příliš neprozradil – o skladbách a skladatelích doslova vůbec nic. Obsahoval jen medailonek interpreta, seznam skladeb a informaci, že koncert vznikl za podpory Nadace Fr. A. Urbánka. Pokusím se tedy touto cestou tuto mezeru alespoň stručně zaplnit (úkol nelehký, neboť o Hábově ani Hanušově skladbě se v podstatě nikde nic nedočteme).

Te Deum Laudamus vizovického rodáka Aloise Háby je skladbou z roku 1951. Tedy z pozdějšího období tvorby Aloise Háby, který se, nejen svým průkopnictvím v oblasti mikrointervalové hudby, dostal již ve 20. letech 20. století na výsluní tehdejší avantgardní hudby. Kompozice, ve volnější formě Fantazie je modernisticky i tradicionalisticky pojatá, s duchovním titulem v neduchovní době (mezi léty 1948–1950 mimochodem Hába plodil převážně neblahé, masové písně). Akordická diatonika chorálního Te Deum Laudamus je vystřídána melodickou figurací v oktávách. Oboje mistrovsky střídáno s disonancemi. Tak bylo vše přichystáno na pasáž citace a variace českého nápěvu Tebe Bože chválíme, který dále varioval v pozoruhodných harmoniích, s vyústěním hudby na výsost boha chválícího. Zajímal by mě nejen rozbor čistě hudebního materiálu, ale i kontext, v jakém tato duchovní skladba vznikla, respektive mohla v době temna totalitního Československa vzniknout. Pozoruhodné je, že například v jedné ze dvou Hábových monografií, té starší z roku 1974 od Jiřího Vysloužila, je v seznamu skladeb u tohoto titulu vypuštěn podtitul “Te Deum Laudamus” (v době, kdy jediným bohem měla být komunistická strana, se s největší pravděpodobností nehodil; těžko říci, ale pravděpodobně ani autorovi monografie). Noty bez obtížného hledání v podstatě není možné pořídit, nicméně na uplynutí sedmdesátileté lhůty pro volně přístupný notový odkaz skladatele (online) se můžeme těšit již letos v listopadu!

Podobně je to s osudy skladatele tvořícího převážně v době totality (které se neváhal statečně postavit). U jeho varhanní třívěté suity se zastavíme jen krátce, neboť o ní muzikologická literatura rovněž víceméně mlčí a noty aby člověk pohledal. Jak se již mistr varhaník zmínil ve výše uvedeném článku, skladbu vybral pro svůj neokázalý charakter a tedy pravděpodobně i dramaturgický kontrast zejména s Widorem. Skladba skutečně působila poměrně skromně, zato hned v úvodním Largettu zajímavě využívala nástrojových barev sazbou a především harmonickou a kontrapunktickou prací, k čemuž přispěl Tůma rejstříkováním a tím vylouděním kouzelných nástrojových barev. Poněkud mi připomínal hudbu podobně zručného Václava Trojana (například k Trnkovu Špalíčku). Druhá věta zaujala vtipem (kterého není ve vážné hudbě nikdy dost). Kompozice byla napsána v roce 1957, skladatelem o generaci mladším než A. Hába, což skýtalo náměty pro reflexi kontextů vzniku a srovnání obou děl (že by na to nebyla kapacita, či dopolední recitál pro jeho vznik nemá dostatečný význam?).

Poslední skladba byla naopak dílem dosti slavným, zejména v rámci varhanní literatury. Velkorysá pětivětá kompozice Charlese Widora je komponovaná ve formě “Symphonie pour orgue”, typické pro francouzskou skladatelskou školu v čele s Césarem Franckem. Je to hudba plná energie a emocí. Její nejslavnější část je známá prostě jako “Widor’s Toccata”, neboť je to jeho nejznámější kompoziční kus. Houpající se základní melodická struktura v obou rukách a sestupující mohutný pedálový bas, většinou začínající septimou tóniny dané fráze, rezonuje silou, která člověka zvedá ze židle (zvláště na vrcholném maestoso se zdvojenými pedálovými basy a maximální dynamikou). Za úžasné napětí může i harmonie, která postupně moduluje do všech dvanácti tónin (jak se často na nejúžasnější hudební kusy sluší a patří)! Druhá věta, označená Allegro cantabile, oplývá působivou hlavní melodií, zejména ve střední části je pro mě až dvořákovsky laděná, v poměrně typickém pozdně romantickém stylu své doby.

Bylo by zajímavé vyslechnout si mistrovu reflexi k nástroji ve Smetanově síni. Upřímně akustika varhan v Obecním domě mě tolik neoslnila (seděl jsem ve druhé řadě, abych viděl na mistrovu hru). Vnímal jsem, že zvuk se poněkud ztrácí a nemá sílu, na kterou je člověk zvyklý z chrámů (nicméně koncert v secesním sále poskytuje oproti tomu vjemy jiného druhu). Mistr kdesi mluvil o “ne zrovna snadné obsluze s rejstříkováním a o překvapivé akustice Smetanovy síně” (možná za to může sám Smetana, jenž varhany, jak známo, neřadil mezi své nejoblíbenější nástroje). Třeba nám o tom poví něco více v nějakém z příštích příspěvků Opery PLUS (kde je ctěným přispěvatelem). Bylo by to zajímavé vědět i z hlediska příštích vystoupení varhaníků.

Co se týče samotné interpretace, netroufám si na odborné posouzení, z hlediska toho, že varhanní skladby mám pouze rád, čas od času je poslouchám, několikrát za život jsem zaskočil v kostele u jednodušších partů nebo hraji převážně ve zjednodušených klavírních aranžích na své elektronické varhany doma (nejvíce snad v opojení a stále dokola slavné postludium z Glagolské mše Leoše Janáčka). Vraťme se k interpretaci sobotní hudby. Jak bylo již nastíněno, výběr skladeb byl pojat zkušeně. Gradace byla nastolena nejen na závěr, ale zkušeně i jaksi v průběhu a postupně. Jisté způsoby stupňování skýtaly samotné skladby, vždy vybudované zkušenými skladatelskými mistry, a tak se celý večer pohyboval v jakýchsi, i pro pozornost laického publika, vděčných vlnách. Hra na tři manuály, pedálové basy a k tomu ovládání dynamiky, tzv. žaluziemi je nesporně fyzicky náročná. Těžké rychlé běhy v nohách (například v Andantinu) zvládl 67letý umělec s přehledem. Klobouk dolů. Poněkud rozporuplně jsem vnímal jen změny dynamiky, které působí vždy poněkud náhle a mechanicky (slabina královského nástroje). Dobře, jaksi symfonicky, na mě působila mistrova práce s rejstříky (například poslední věta Vivace ve Suitě lirice). Ve Widorově varhanní symfonii nechal Tůma poprvé rozeznít nástroj v plné síle, což působilo posluchačsky poutavě (přeci jen udržet pozornost publika u množství varhanních not nemusí být vždy snadné). Ve 2. větě Allegro cantabile při některých jiných interpretacích zní pro mě kantabilněji. Melodie měla podle mě ideálně vést ostatní hlasy, přišlo mi ale, jakoby tomu bylo naopak, nicméně proti pojetí žádný “dišputát”! Působivá byla změna rejstříku v pianissimových částech. Toccata psaná ve forte fortissimo se rozezněla skutečně v maximální síle nástroje (s kterou Tůma jinak zkušeně neplýtval) a tím odstartovala dechberoucí finale. Publikum právem a dle očekávání aplaudovalo a dočkalo se i přídavku (ve variacích na Widora dokonce i s klastry).

Koncert každopádně působil pro posluchače jistě zajímavě a specificky – krásné skladby, sólista s největším odkazem evropských nástrojařských dějin, ve slavnostním sále “art nouveau”, s reliéfem “Smetana”.