Je Čertova stěna operní omyl?

Poslední dokončený operní opus Bedřicha Smetany – Čertova stěna – se na operních scénách v České republice uvádí spolu s první Smetanovou operou – Branibory v Čechách – spoře. Pokud srovnáme počty inscenací a repríz Čertovy stěny v Národním divadle kupříkladu s Hubičkou, shledáme v nich propastný rozdíl. Tak Hubička byla na scéně Národního divadla inscenována 17 krát a do dnešních dnů se odehrálo přibližně 1.730 repríz, Čertova stěna se dočkala inscenací 13 a repríz cirka 430. Co způsobilo tento rozdíl? Nabízí se rychlá a tím pádem nepřesná odpověď: libreto Elišky Krásnohorské. Ale to by bylo velice jednoduché ve vztahu k tomu, jak libreto vznikalo a jakou roli při jeho tvorbě sehrál Bedřich Smetana sám.

Čertova stěna byla již třetí spoluprací Smetany s Krásnohorskou a Čertově stěně předcházela Hubička a posléze Tajemství. Obě opery se hned po premiéře na rozdíl třeba od Prodané nevěsty setkaly s velkým divácký ohlasem. Smetana však musel při těchto dvou premiérových ovacích vzpomenout na ještě úspěšnější premiéru své komické opery Dvě vdovy. Lze se tedy domnívat, že Smetana byl přesvědčen o tom, že se mu nejvíce daří v oboru komickém, snad vyjma slavnostní Libuše a Dalibora, jenž při premiéře propadnul? Nebo v operně komediálním žánru shledával určitý prvek lidovosti, jenž byl od něj také obecně vyžadován?

Nejen po premiéře Tajemství nabízela Krásnohorská průběžně Smetanovi syžety dalších libret. Snad jednou z prvních takových nabídek bylo libreto podle Shakespearovy hry Večer tříkrálový pod názvem Viola, libreto, ke kterému se Smetana stále vracel a nedlouho před smrtí se konečně rozhodl pro jeho zkomponování. Jak je obecně známo, bylo již vzhledem k jeho zdravotnímu stavu pozdě a Viola zůstala torzem.

Stručně řečeno – syžet Čertovy stěny, který pro Smetanu Krásnohorská napsala o skutečné historické postavě Vokovi Vítkovicovi, pánu z Růže, se příliš Smetanovi nelíbil, jelikož v napsaném příběhu postrádal komično, po kterém koneckonců prahnul. A tak započal přátelský souboj mezi skladatelem a mladičkou literátkou, ve kterém zvítězil – kdo jiný, než v té době (i později) vážený a oprávněně adorovaný Bedřich Smetana. Ten Krásnohorskou do slova a do písmene přesvědčil, aby při psaní libreta nepostupovala zcela podle jí zhotoveného syžetu a do libreta vetkla humorné prvky, do čehož se vůbec Krásnohorské nechtělo, nebyl to její styl. Krásnohorská dokonce Smetanovi píše: “Nemohu a nemohu trefit, což jste mi uložil, libreto veskrze humoristické, lehké, komické, vtipné, bez vážných situací…“ Krásnohorská však přesto „komické libreto“ napsala a výsostně s ním nebyla spokojena. V jednom z dopisů pak Krásnohorská dokonce Smetanovi navrhuje, aby kompoziční práci na její „komické libreto“ vůbec nepočínal. „Když žádáte ode mne lehký vtip a humor, žádáte hrozně mnoho, zrovna tolik, jako byste chtěl, aby medvěd zpíval soprán v Kouzelné flétně,” píše docela drze maestrovi Smetanovi.

Z ničeho nic však dochází ke kruciálnímu obratu. Smetana chce najednou psát operu hlavně vážnou, ale zároveň i malinko legrační. Ne nadarmo do partitury Čertovy stěny vepsal později podtitul: komicko- romantická opera. Důvody, které vedly Smetanu k takové zásadní změně, zůstávají tajemstvím. Snad Smetanu zaujal průnik démonického světa reprezentovaného Rarachem se světem pozemským nebo pochopil, že příběh spojený s Vokem má dramatické a nikoli komické kontury? Kdo ví? Přes výše uvedené se však Smetana rozhodnul, že nějaký ten humor by přeci jenom mohl v libretu zůstat, brutálně ho bez konzultace s Krásnohorskou seškrtal až o jednu třetinu a vedle vážné dramatické linky nechal tu a tam problesknout komické momenty. Tato dvoudomost, respektive smíšení dvou odlišných žánrů, ne tak úplně vyšla. Už samotný fakt, že se Vok ne a ne oženit, byť pro to dělá všechno – a to až do té míry, že je ochoten dopustit se mesaliance a pojmout za choť prostou vesničanku, prostě zavání trapností – o neumělém konstruktu stran Jarka, který se chce zasnoubit s církví, aby Vokovi dopomohl ke sňatku, ani nemluvě. Možná, že Krásnohorská na základě apelu Smetany z Voka chtěla udělat postavu legrační, dejme tomu postaršího, nevzhledného seladona, jenž prostě nemá vzhledem ke své mentální výbavě úspěch u opačného pohlaví, byť je bohatým aristokratem. Jedinou, vyloženě komickou figurou, je pak Michálek, jenž se těší, že z něj bude hradní pán a z tohoto důvodu nutí svou dceru Katušku, aby si Voka vzala. Lze se i pousmát ženskému sboru, jenž spěchá v posledním jednání opery za Vokem, aby si vybral jednu z nich. Ani ohledně Beneše a zvláště pak Raracha nevíme, co si o nich máme vlastně myslet. Je Rarach skutečně zástupcem pekla či přímo Lucifera na zemi, nebo nějakým podřadným čertem, potulným kouzelníkem či náhodným, trochu magickým pobudou? Scénu, kdy Rarach pase ovečky snad ani nejde komentovat. Je zřejmé, že zvláštnosti, trapnosti a neobratnosti libreta upraveného Smetanou si Krásnohorská byla posléze vědoma a věděla, že kritika, u níž byla dosti neoblíbená, jí to dá „sníst“ – což se také stalo.

Nedosti tomu. Krásnohorská (v tomto případě nikoli Smetana) zatížila operu dějovými momenty, jež jsou i pro zdatné režiséry velkou překážkou. Už když Rarach a poustevník Beneš společně zapějí: „Na potkání nejsme k rozeznání“, dochází k ošemetné situaci, kdy představitelé těchto rolí by měli být skoro stejně vysocí a skoro stejně objemní. To se v divadelní praxi ne vždy často povede a potom se tento dvojzpěv mění v paradoxně komickou situaci, již lze těžko režijně pojednat. Největší nástraha však čeká na režiséra v závěru opery, kdy Rarach povolá ku pomoci pekelnou havěť, která postaví onu stěnu, jež má vzdout Vltavu a zaplavit klášter ve Vyšším Brodě i s Vokem. Ranní svítání a Benešův v ruce vztyčený kříž však záměr Raracha zmaří a zeď se zhroutí. Což o to, zeď se může v poměrně krátkém čase na scéně za pomoci komparsu (pekelné havěti) postavit, ale musí se i poměrně rychle zbourat, a to už tak jednoduché není, že. Závěr opery je snovým happy endem a Vok se nám konečně ožení, a to s Hedvikou, dcerou jeho první lásky.

Uplývající doba však jakoby nahrávala inscenování tohoto a dalších bizarních operních libret. Současné režijní postupy jsou totiž zcela jiné, než ty realistické v letech dávno minulých a zcela jistě dokážou „zmoci“, respektive překonat dějové nesnáze, jež Smetana s Krásnohorskou přivedli na svět. V této souvislosti je pak možné si třeba vzdáleně připomenout operu Osud Leoše Janáčka, která se vzhledem ke svému příšernému libretu na scéně skoro vůbec neuváděla, a teprve v posledních letech došlo k její jakési renovaci, kdy režiséři podivnosti libreta Osudu překlenuli svéráznými a i úspěšnými způsoby.

Nakonec je ale tím nejdůležitějším Smetanova hudba. Je až neuvěřitelné, jak i při své postupující nemoci, která se netýkala jen hluchoty, dokázal v hudbě plasticky spojit nesmyslnosti libreta, jež si však z velké části přivodil sám. Jednoduše řečeno hudba Čertovy stěny je nádherná a zase trochu jiná, než jeho opery předešlé, modernější a svým způsobem zvláštně přitažlivá. Možná je zbytečné dodat, že na premiéře Čertovy stěny dne 29. října 1882, kde byl Bedřich Smetana osobně přítomen, opera propadla.