Je načase říct: A dost!

A dost! Od počátku října tohoto roku můžeme sledovat, jak s proměnlivou intenzitou v různých částech světa útočící koronavirus odhaluje nelichotivou realitu vnímání funkce kultury ve společnosti. I v zemích, které jsou vnímány jako neobyčejně kulturní, dochází k brutálnímu procitnutí ze sna o hodnotách evropské civilizace. Jak málo stačí k tomu, aby i v zemích jako je Německo se kultura ocitla na samém konci žebříčku zájmu politiků.
Václav Luks (foto Petra Hajská)

Na konci října, kdy ještě nebylo v Německu zdaleka nejhůř, prohlásil intendant Bavorské státní opery Nikolaus Bachler, že protikoronová opatření jsou nesystémová, nezdůvodnitelná a mají čistě symbolický význam. „Je demonstrována tvrdost tam, kde se věří, že je možno se obávat nejmenších politických konsekvencí“ řekl doslova. Dopis, který operní ředitel napsal zemské vládě, zůstal bez odpovědi. Tehdy ještě pan Bachler zajisté netušil, jak vrchovatě se naplní jeho prorocká slova v celoevropském měřítku. Netrvá dlouho a v Německu je vládním nařízením zakázán provoz posiloven, amatérských sportovišť, pedikúr, nevěstinců, koncertních sálů, divadel a podobných zařízení.

Ano, je nejvyšší čas říct co nejdůrazněji, že král je nahý a že politici, kteří by měli ctít a hájit hodnoty, na nichž stojí evropská civilizace, ostudně selhali a v bezradné panice a neschopnosti řešit pandemickou situaci zradili vše, o čem dokázali květnatě hovořit v dobách, kdy se jim téma obhajoby evropských hodnot hodilo do politické agendy.

Dovolím si parafrázovat slova kulturní komentátorky německé televizní stanice ARD Marie Ossovski doplněné o vlastní zkušenost.

A dost! Nejsme egocentričtí hédonisté. Právě naopak! Jsme ti, kteří nejpřísněji dodržují hygienické předpisy. Jsme ti, kteří dokáží municiózně identifikovat každý jednotlivý případ infekce ve vlastních řadách. Salcburský letní festival navštívilo letos za přísných hygienických podmínek 80 000 posluchačů. Nedošlo k jedinému případu přenosu infekce a ojedinělý případ pozitivně testovaného spolupracovníka v zákulisí byl okamžitě izolován. Produkce Wagnerovy Valkýry v Berlíně. Všichni spolupracovníci se nechali každé ráno testovat a zkoušet se začínalo až v poledne, kdy všem zúčastněným přišly negativní výsledky. Posluchači nosí bez výhrad roušky. Mnozí z nich patří k rizikovým skupinám a disciplinovaně chrání sebe i ostatní. Bez nejmenšího problému je možné dodržovat rozestupy v publiku, rozdělení do sektorů, oddělené vstupy a další opatření. Nikdo se neobjímá a nežvaní na koncertech klasické hudby, nikdo nepopíjí v divadlech, nikdo si nezpívá v opeře společně se sólistou a netančí s baletem. Divák zkrátka disciplinovaně sedí, dívá se jedním směrem, aby se po skončení představení zvedl a šel domů.

A nyní se přeneseme do Čech na přelomu listopadu. Mnoho umělců ztratilo možnost obživy a byť situace není právě veselá, zpravidla neremcají. Řada z nich začala pracovat v nejrůznějších oborech od pokladní v supermarketu až po ošetřovatelku v domě pro seniory.

Vláda naší země společně s týmem „odborníků“, kteří údajně zachraňují Česko, předhodila lidu PSA a my jen zíráme. Když budeme hodní a disciplinovaní a PES vykáže odpovídající hodnoty, můžeme se těšit na třetí stupeň rozvolnění. Třetí stupeň přichází s mírným zpožděním a otevřou se restaurace, pivnice, bary, akvaparky, kasina, herny. A kultura? Prý až ve druhém stupni, který je ovšem v nedohlednu. Nikdo nezlehčuje vážnost situace a potřebu smysluplných opatření, ale pane doktore Blatný, ministře zdravotnictví, vážení odborníci! Opravdu chcete obhájit vaši tezi, že družná zábava a popíjení v pivnici nebo hromadné vysedáváni před hracími automaty je z hygienického hlediska bezpečnější aktivita než přítomnost na představení v nesrovnatelně větším prostoru, kde na pódiu účinkuje kompletně otestovaný ansámbl a v hledišti sedí s rouškami v oddělených sektorech s rozestupy disciplinované publikum? Nechcete nám sdělit, na základě jakých studií jste k takovým závěrům došli? Nebo snad považujete provoz například takové herny za společensky přínosnější než divadelní představení? Máme nárok vědět, proč je nám odepřeno právo na výkon zaměstnání?

Ministr kultury Lubomír Zaorálek přiznal v rozhovoru pro média, že se také pozastavoval nad podivnostmi toho našeho PSA. „Když jsem si to spočítal, tak v akvaparku v Čestlicích bude moci být díky jeho rozloze přes šest set lidí bez roušek. Premiérovi jsem řekl, že tohle prostě není fér. Ať mi někdo vysvětlí, že my (kina, divadla) jsme nebezpečnější než akvaparky. I můj amatérský mozek neodborníka mi říká, že tohle prostě nehraje. Uspokojivou odpověď na dotaz, proč se otevírají akvaparky či kasina dříve než kina a divadla, jsem nedostal. Chápu, že je dost obtížné odolat tomu, že přicházejí určité skupiny a něco tlačí. Já jsem také mohl udělat kvůli kultuře větší kravál. Situace je ale příliš vážná na to, abychom se navzájem překřikovali, když nejdůležitější je v tuto chvíli ochránit zdraví lidi”, řekl pan ministr a vyzývá nás, abychom se „nepřekřikovali” a statečně nesli roli obětního beránka.

A já bych chtěl vyzvat pana ministra, aby praštil do stolu, udělal kravál a vysvětlil panu Babišovi, že nežádáme zvláštní zacházení, ale rovný přístup a logické zdůvodnění kroků, které doléhají těžce na tisíce lidí, kteří své práci zasvětili své životy. Buďme rádi, že máme po dlouhé době ministra kultury, který má ke kultuře vztah. Pan ministr by se však měl postavit jako generál do čela svého vojska s vědomím, že jeho vojsko je disciplinované, skvěle vycvičené každodenní realitou života umělce na volné noze, umí být velmi loajální, ale umí se také hlasitě ozvat v případě potřeby, a ne zavelet ke sklapnutí podpatků a odchodu čistit latríny. Pan Babiš ani pan Blatný nemusí holdovat Beethovenovi ani Shakespearovi, ale měli by respektovat, že lidé živící se kulturou by měli mít stejná práva na přežití jako ostatní občané této země a že naprostá z nich nepatří do skupiny umělců vystavujících na Instagramu své fotky z exotických dovolených a jsou takzvaně „za vodou.”

Přitom náprava by vůbec nemusela být složitá. Stačilo by korektně a zodpovědně narýsovat podmínky, za kterých se kulturní akce smí konat. Každý pochopí, že rockový koncert v O2 aréně s tisícovkami stojících posluchačů naměstnaných pod pódiem bude asi těžko realizovatelný a že ne každé kino umožňuje dodržovat striktní hygienická pravidla. Dodržovat rozestupy diváků? Pro většinu pořadatelů možné! Povinnost roušek pro publikum? Není problém! Představení bez přestávky a zákaz konzumace v uzavřených prostorách? Není problém! Oddělené sektory? Jistě proveditelné! Dalo by se pokračovat. Dokážeme splnit daleko přísnější hygienické normy než většina provozů, jejichž provoz je ode dneška (3. prosince) povolen. V čem je tedy problém? Spíše to vypadá na to, že „zachránci Česka” byli příliš líní na to, aby se zabývali přemýšlením o tom, za jakých podmínek by část kultury mohla fungovat a přišlo jim jednodušší „něco tak bezvýznamného“ zašlápnou jedním šmahem. A tak říkáme dost! Kultura si takové zacházení nezaslouží.

Evropští politici s oblibou mluví o takzvaných evropských hodnotách a mě by zajímalo, jaké hodnoty mají na mysli. Jistě ochrana zdraví občanů je elementární prioritou! A dále? Jsou onou evropskou hodnotou ještě plnější ledničky voličů, ještě rychlejší internet, ještě větší obchodní centra a ještě blyštivější zlaté tele ekonomického růstu? Ve světle vývoje posledních měsíců to tak vypadá.

Není ale všechno trochu jinak? Není náhodou právě kultura to jediné, čím se odlišujeme od zvířat? Nejsou právě hodnoty, na které je evropská civilizace právem hrdá jako je humanismus, smysl pro solidaritu, empatii a soucit nebo smysl pro kultivaci mezilidských vztahů nerozlučně spjaty s dějinami evropské kultury? Pokud bude existovat tento svět, budou lidé navěky obdivovat povznášející nádheru Benátek, obdivovat díla Tintoretta a Veroneseho nebo mlčky žasnout pod klenbou Michelangelových fresek v Sixtinské kapli. Povznášet lidského ducha není však to jediné, čím umění slouží naší civilizaci. Právě v dobách nejtěžších dokázala zejména hudba zachraňovat lidské životy a plnit funkci nenahraditelného morálního apelu. Vzpomínám na vyprávění paní profesorky Zuzany Růžičkové na nepředstavitelně těžká léta, která strávila v koncentračních táborech, kde ji zejména hudba Bachova zachránila nejednou život, i na její vyprávění o hudebním životě v terezínském ghettu, kde hudba byla naprosto nepostradatelnou připomínkou lidství a naděje a současně jedinou přípustnou formou vyjádření vzdoru.


Od počátku druhé světové války pořádala jiná židovka Myra Hess v londýnské National Gallery koncerty, na kterých sama často účinkovala. Každý den v poledne bez jediného výpadku, od pondělí do pátku, po více než šest let zněla hudba na koncertech Myry Hess, často bez ohledu na právě probíhající bombardování, a Myra Hess se stala symbolem odvahy a nezdolnosti a pro miliony lidí nejen v Anglii se stal její osobní příklad inspirací a neocenitelnou vzpruhou v těžkých válečných časech.

O pár desetiletí později německá kancléřka řadí umění do stejné kategorie „zbytného” jako nevěstince a české vládě a „zachráncům Česka” nestojí kultura za krátkou, ne příliš náročnou úvahu o způsobech, jak umožnit kultuře přežít.

A tak je načase říct: A dost!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


4.3 19 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments