Je tanec možné vysvětlit? Call Alice + O čem se bavíme, když se bavíme o tanci

Divadlo Ponec uvedlo na konci ledna komponovaný večer složený z reprízované inscenace Call Alice tanečnice a choreografky Terezy Ondrové a obnovené premiéry performativní přednášky Jara Viňarského, Petry Tejnorové a Terezy Ondrové: O čem se bavíme, když se bavíme o tanci. Dva monology kombinovaly slovní zpovědi, taneční ukázky i zdivadelněné biografie dvou výrazných tanečníků české a slovenské scény.

Inscenaci Call Alice měla Ondrová původně zkoušet s Francescou Foscarini,generačně spřízněnou italskou tanečnicí, s níž si je prý velmi podobná. Foscarini měla být v performanci fyzicky přítomna, během celého výstupu ale na jevišti vidíme jen samotnou Terezu Ondrovou. Dozvídáme se, že její italská souputnice nemohla na představení dorazit a prezenčně v něm vystupovat – snad kvůli pandemii nebo kvůli nemoci, přesný důvod v reprízované inscenaci Ondrová neuvádí, čímž rovněž připouští interpretaci, že celá jejich spolupráce může být i fiktivní.

Zda to bylo tak nebo onak, pro nás není nejpodstatnější. Hlavní důraz je na vztah mezi oběma performerkami – jde o tzv. duet mezi fyzicky přítomnou a fyzicky nepřítomnou. Prezentuje se formou fyzického bytí a tance Terezy Ondrové v kombinaci s video esejí pod režijním vedením Petry Tejnorové a střihem Petry Maceridu. Promítání na zeď přibližuje seznámení obou žen, počínající formu jejich spolupráce a další vývoj vztahu.

Nejprve o sobě nemají ani tušení, možná jen ví, že každá má někde svého společníka, společnici, nebo dokonce dvojče. Odkrývá se nám jejich korespondence a vhled do komunikace – vzájemné propojení obou žen, sebeidentifikace se sebou samou i spojení s ostatními a s okolním světem. Francescu poznáváme skrze hlas – ze záznamu, z nahraných zpráv nebo ze slov, která o ní zazní. Vnímáme její jméno, hlas, duši, pocity, psychické rozpoložení a otázky, na něž odpovědi visí ve vzduchu. Tereza na ně nereaguje, nevíme, co si o nich myslí a neposkytuje nám tak přímé vodítko smyslu. Projevuje se silnou jevištní existencí, tancem a svým hlasem, jímž popisuje veškeré své pohyby do nejmenších detailů. Otázky významu a smyslu tanečního umění zpřítomňuje tělesně.

Přestože se obě ženy neznají, sdílejí silné emocionální pouto. Prostřednictvím duševní blízkosti si navzájem dopomáhají k hlubšímu poznání sabe sema, otevírají svá srdce a mysli a z proudu myšlenek a nedořečených výpovědí se tak na svět pomalu líhnou nové, nahlas nevyřčené, ale uvnitř tušené odpovědi na otázky osobní identity, kariéry, smyslu života s uměním, bez něho, začátku i konce.

Na cestě mezi dokumentem a intimní výpovědí, vlastním tělem a osobní zkušeností Ondrová a Foscarini odkrývají zranitelnost ženské duše a psychiky, její proměny, osamělost a vyrovnávají se s nejistým stavem živého umění v současném světě.

Tvar i poetika díla Call Alice mají zajímavě nakročeno. Neobyčejný dokumentární duet v kombinaci se zvukovou atmosférou a oslnivým tanečním projevem vytváří intimní a kouzelný obal, který v divákovi stupňuje napětí a zvědavost, co se pod ním skrývá. Ondrová dokáže sama obsáhnout celé jeviště a funkčně využívá verbální i nonverbální divadelní prvky, například zrychlené čtení názvů tanečních pohybů, které následně tělesně zpřítomňuje, a mixuje fyzické bytí s chyběním. Video esej zanechává naléhavě emotivní a divácky silný dojem. Volné navázání performativní přednášky O čem se bavíme, když se bavíme o tanci ve formě„stand-up comedy“ komentující tanec jako takový nicméně není vhodné dramaturgické řešení – rozbilo totiž výsledný efekt díla Call Alice.

Přidaná miniatura O čem se bavíme, když se bavíme o tanci je jednorázovou obnovenou premiérou, která vychází z představení Let’s Dance! z roku 2017 vytvořeného skupinou VerTeDance pod režijním vedením Petry Tejnorové. V tomto „tělesném“ dokumentu o současném tanci vznikl prostřednictvím příběhů tanečníků performativní humorný manuál poskytující návod, jak se zbavit strachu, určený těm, kteří se současného tance bojí. Navazující kapesní verze O čem se bavíme, když se bavíme o tanci nás zavádí na hybridní performativní přednášku zaměřenou na Terezu Ondrovou a Jara Viňarského, kteří jsou jejími předměty i aktéry zároveň. Diváci jsou vrženi do slovní palby performerů-tanečníků, kteří ve svých po sobě jdoucích sólových stand-up výstupech s nadsázkou a humorem popisují svou cestu k tanci, průběh tanečního vzdělání, úspěchy i překážky a výzvy v cestě. Částečně jde o jejich osobní zpovědi, především ale o hru s diváky, v níž se žongluje s tím, co všechno jsou přítomní ochotni snést a vydržet.

Na scéně vidíme nejprve Terezu v roli stand-up komičky, která s cynismem a satirickým humorem vypráví vtipné i smutné příběhy a monology ze svého života tanečnice. Verbální projev doplňuje nonverbálně – krátkými tanečními miniaturami podanými formou vtipů na „posilněnou“. Pohybově vystihuje přínosy, příspěvky i negativní dopady vlivu každého z jejích pedagogů a dalších osobností, které ji v jejím životě nasměrovaly. V závěru otevřeně prezentuje svá dilemata a trable spojené se svou fyzickou konstitucí a vzhledem, které ji provázely po celý taneční život. S jejím na dřeň upřímným doznáním, bodavým a zároveň humorně podaným se může ztotožnit leckdo v publiku – a to nejen veřejně vystupující osoby – pro některé diváky zde tedy může dojít ke katarzi. Mimo to má divadelní tvar balancující mezi komedií, tancem a přednáškou společenský a kritický přesah, dokáže diváky přenést hlouběji do problematiky tanečního světa i upozornit na jeho skrytá úskalí. Terezin satirický projev je úderný, výstižný a jasný, jen škoda, že ho v závěru zbytečně bagatelizuje banálním odhalením svého pohlaví.