Jeden podvečer Moravského podzimu s Novákem, Martinů a Janáčkem

Jiří Čevela, 05.10.2019 16:06

První polovina programu 50. ročníku brněnského festivalu Moravský podzim cílí na tvorbu českého klasika 20. století Bohuslava Martinů, od jehož smrti letos uplynulo přesně 60 let. Nejinak tomu bylo i v páteční podvečer 4. října 2019, kdy se dějiště festivalu přesunulo do Českobratrského evangelického chrámu J. A. Komenského, jinak známého jako Červený kostel. Vedle dvou skladeb poličského rodáka však byla také představena tři díla Jana Nováka, tedy žáka Bohuslava Martinů, a jedna skladba brněnského patriota Leoše Janáčka.

Moravský podzim 2019 – Martinů Voices (foto Jiří Jelínek)

V pořadí již pátý koncert letošního festivalového ročníku nesl název „Martinů Voices“. Ten odkazoval na ústřední těleso, jež při této příležitosti účinkovalo. Komorní sbor Martinů Voices byl založen v roce 2010, přičemž hlavním uměleckým cílem je interpretace sborové tvorby od 19. století do současnosti. Sbormistrem ansámblu je Lukáš Vasilek, který se v posledních letech společně s Martinů Voices soustavně zabývá nahráváním sborové tvorby právě Bohuslava Martinů.

Zahajovací skladbou večera bylo Testamentum Jana Nováka, kde sbor doplnila čtyřčlenná sekce lesních rohů ve složení Petr Hernych, Mikuláš Koska, Zdeněk Vašina a Jan Vobořil. Novák zde na ploše deseti minut zhudebnil humorně laděnou předčasnou závěť Josefa Eberleho. Kromě lesních rohů a smíšeného sboru skladba obsahuje několik krátkých sólových vstupů, v nichž se vystřídalo hned několik členů komorního sboru. Nad všemi svým průrazným hlasem a svědomitou dikcí však znělo hned první sólo altistky ansámblu Ludmily Kromkové. Samotná úvodní melodická linka sólové horny mohla vyznít zčásti nepřesvědčivě, interpretaci však příliš nepomohl samotný prostor Červeného kostela, kde se nejednotvárný, atonálně koncipovaný part ztratil v jedné zvukové změti. V harmonických pasážích však lesní rohy působily jednotně a v rámci skladby spolu se sborovým i sólovým přednesem čitelně.

Následovala Novákova Missa philadelphiae pro smíšený sbor, kterou skladatel zkomponoval roku 1952 u příležitosti sňatku svého bratra Metoděje – titul mše pak vznikl složením dvou řeckých slov označujících bratrskou lásku. V rámci šesti částí mešního ordinária Novák nahradil část Credo chorálním nápěvem, o jehož neomylné provedení se z předního kúru postaral tenorista Ondřej Holub. Zbylých pět částí pak bylo zhudebněno pro veskrze pětihlasou sazbu, kdy výjimku představuje tříhlasý Benedictus pro mužskou část sboru. Celkově skladba poněkud oscilovala mezi polyfonním a heterofonním charakterem, přičemž Kyrie silně připomínalo skladatelský jazyk prvních dvou generací franko-vlámské školy. S až polystylovou povahou díla se sbor popasoval nadprůměrně a po zaznění posledních tónů Agnus Dei si vysloužil bezprostřední potlesk publika, který svou hlasitostí přehlušil v okolí kostela probíhající a místy rušivý dopravní provoz.

Poslední Novákovou skladbou na programu byly bezmála pětiminutové ranní chvály z diptychu Iubilationes pro varhany, za nimiž usedla Linda Sítková. Oproti předchozí Missa philadelphiae kus vyzněl vcelku nezáživně, vzhledem k jeho chromatické povaze však měl nejspíše za úkol anticipovat další mši na programu, tentokráte z pera Leoše Janáčka.

Janáčkova Mše B dur v instrumentaci pro smíšený sbor a varhany vznikla úpravou a otextováním Messe pour orgue romantického skladatele Franze Liszta. O jejím zařazení na program koncertu však lze diskutovat. Navzdory zdařilé, leč dynamiku večera zpomalující interpretaci Mše B dur ve srovnání s předcházejícím provedením Novákovy mše neuspěla. Uměleckým záměrem nejspíše bylo konfrontovat Janáčkovu skladbu se skladbami Nováka a Martinů, kteří se tvorbou brněnského skladatele inspirovali a v několika rovinách z ní vycházeli. Jelikož se však jedná o atypickou skladbu Leoše Janáčka, vhodněji se mohlo jevit uvedení jiných z jeho duchovních skladeb, případně úplné upuštění od uvedení některého z jeho děl – toť otázka pro dramaturgický tým festivalu.

Závěrečné dvě skladby pocházely z katalogu Bohuslava Martinů, třebaže Vigilie pro varhany byla po skladatelově smrti dokončena varhaníkem Bedřichem Janáčkem, na jehož objednávku dílo vznikalo. Ze tří po sobě jdoucích skladeb, v nichž participovaly varhany, vyzněly Vigilie nejpřirozeněji, a to především díky tiché a rozjímavé atmosféře nastolené v Červeném kostele. Do té se skladebný jazyk díla, umocněn meditativní codou, perfektně hodil. O úplný konec večera se postaral pouze soubor Martinů Voices, v jehož interpretaci zazněly Čtyři písně o Marii. Jelikož předlohou skladateli byly texty z písňové sbírky Františka Sušila, dosavadní latina byla nahrazena českou lidovou poezií. Sbor zde potvrdil, že skladby Bohuslava Martinů jsou jedním z jeho primárních zájmů. Se zakončením poslední písně miniaturního cyklu Obraz Panny Marie na dominantě tak koncert symbolicky pozval posluchače na sobotní událost Moravského podzimu, a sice na „Písně Bohuslava Martinů v brněnských vilách“.

V pomyslném souboji učitele se svým žákem nelze označit vítěze, zato lze konstatovat, že na poli instrumentace v rámci koncertu „Martinů Voices“ vokální složka zcela jistě zvítězila nad tou instrumentální, kdy jistý a vyrovnaný výkon sboru zastínil ostatní interprety večera. Srovnání děl Martinů a Nováka pak mohlo být o to zajímavější, kdyby jejich skladby nebyly rozděleny do bloků, nýbrž byly vzájemně promíchány. V příjemně, ne však zcela zaplněném Červeném kostele tak v sympatické interpretaci zazněl koncert se zajímavým dramaturgickým potenciálem, k jehož naplnění chybělo několik drobností. V duchu neutuchajícího očekávání se tedy Moravský podzim přesunul do své druhé třetiny.