Program večera sestával z děl dvou velikánů klavírní tvorby, Ludwiga van Beethovena a Fryderyka Chopina, kteří patří mezi Klánského nejzamilovanější skladatele, což ostatně bylo patrné již od prvních taktů úvodní Sonáty c moll op. 13 „Patetické“. Tu mistr pojal s klasickou uměřeností, již doprovázela bezchybná prstová technika a samozřejmě úžasně zpěvný, měkký tón, který byl ve všech polohách přednesen s mimořádným citem. Zejména pak druhá věta Adagio cantabile byla svou křehkostí a jednoduchostí doslova zvukovou lahůdkou. Ve stejné tónině pokračovala i druhá skladba, Beethovenova Sonáta c moll op. 111. Dvouvětá kompozice, nesoucí všechny znaky posledního zúčtování (neexistuje žádná zpráva o tom, že by Beethoven po opusu 111 zamýšlel napsat další klavírní sonátu), je jedinečným hudebním počinem, který v Klánského podání vyzněl úchvatně. Maestoso – Allegro con brio mělo krásně sytý, syrový zvuk, který přesně korespondoval s ponurou „c moll náladou“, již prosvětlovaly brilantně zahrané běhy v pravé ruce. S těmi skvěle souzněl doprovod, který, ač převážně velmi hutný, nikdy zbytečně nepřekrýval hlavní melodii. Závěrečná Arietta s variacemi zahájila v souladu se svým tempovým označením Adagio molto semplice e cantabile (velmi prostě a zpěvně), právě lyrická místa zněla Klánskému zcela bezkonkurenčně a rychlejším variacím nechyběl potřebný náboj. V závěru sonáty hlavní melodie ověnčená doprovodnými figurami doslova stoupala do výšin, dokonale lehounké trylky posledních taktů se úžasně třpytily. Celkově toho dílo působilo neuvěřitelně kompaktně a ani na chvíli neztratilo pomyslný tah, čehož při takto obsahově náročné a poměrně dlouhé skladbě rozhodně není snadné docílit.
Druhá polovina koncertu patřila Chopinovi, Klánského „erbovnímu“ skladateli. Již při Nokturnu F dur op. 15, č. 1 bylo znát větší uvolnění a také naprostá jistota, již doprovázel jakýsi nadhled. Klánský si tuto hudbu zcela očividně užíval, každá z jednotlivých skladeb byla v jeho podání doslova potěšením, jež doprovázela perlivá, bezchybná technika a nádherně zpěvný tón. Zejména Barkarola Fis dur, op. 60 byla překrásnou, snovou impresí plnou rozmanitých barev. Čtveřice Mazurek op. 17 byla provedena kouzelně prostě a skvěle připravila prostor závěrečnému finále v podobě Andante spianato a Velké brilantní polonézy Es dur op. 22. To bylo jedním slovem oslnivé, přičemž tato oslnivost vycházela jakoby „zevnitř“; Klánský se nepouštěl do nijak silného zvuku ani zbytečně velkých rubat, jeho hra byla naopak velmi střídmá, avšak plná drobných, nápaditých detailů v podobě bravurních běhů, plynulých dynamických přechodů, a především úchvatných tónových odstínů. Její provedení bylo velmi sugestivní, což posluchači ocenili dlouhým potleskem vestoje. Tečku za celým báječným večerem učinily dva přídavky v podobě jedné z Dvořákových Poetických nálad op. 85 (Na Svaté hoře) a půvabné skladby O cizích zemích a lidech z Schumannova klavírního cyklu Dětské scény op. 15, po níž Ivan Klánský – pianista par excellence – vtipně zavřel víko nástroje.
Hodnocení autorky recenze: 90 %
Dvořákova Praha 2017
Ivan Klánský (klavír)
18. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 8 c moll, op. 13 „Patetická“
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 32 c moll, op. 111
Fryderyk Chopin: Nokturno F dur, op. 15, č. 1
Fryderyk Chopin: Barkarola Fis dur, op. 60
Fryderyk Chopin: 4 Mazurky, op. 17
Fryderyk Chopin: Andante spianato a Velká brilantní polonéza Es dur, op. 22
přídavky:
Antonín Dvořák: Na Svaté hoře (Poetické nálady, op. 85)
Robert Schumann: O cizích zemích a lidech (Dětské scény, op. 15)
