Na pódium vstoupil klidným a odměřeným krokem a nejkratší možnou cestou mířil rovnou ke klavíru. Po skromné úkloně usedl za nástroj a takřka okamžitě burácivým akordem Es dur otevřel první skladbu večera – 15 variací a fuga Es dur op. 35 Ludwiga van Beethovena. Skladatel zde zvolil nezvyklý způsob práce s tématem: začal introdukcí, v níž se představí pouze basová linka tématu; k ní se po celém jejím zaznění přidá jeden hlas, postupně pak druhý a třetí; a teprve při pátém opakování basu se nad ním vyklene prostá melodie, která je skutečným tématem, z nějž vychází patnáct následujících variací, virtuózní fuga a závěrečná coda.
Téma má však původ starší, než tyto klavírní variace – původně šlo o drobný orchestrální contredanse. Později jej Beethoven uplatnil ve svém baletu Stvoření Prométheova op. 43 a nejslavněji nejspíše ve finále své třetí symfonie „Eroica“ op. 55 (taktéž variační forma s osamocenou basovou linkou v počátku).
Co mohlo být pouhým intelektuálním cvičením, naplnil Beethoven pestrou hudbou překypující nejrůznějšími technickými i výrazovými prvky. Jako by si přímo říkal o interpreta, který si se skladbou poradí bez jakýchkoli technických potíží, který se potěší s každou jednotlivou notou, který vynese, barevně odliší a vyzpívá všechny hlasy v polyfonních strukturách, který důsledně dodrží autorův zápis artikulace a dynamiky, který skladbu pojme jako jeden velký monumentální celek a ne jen jako soubor krátkých obměn hlavního tématu – a přesně takovým interpretem je Grigorij Sokolov. Ačkoliv zvolil trochu volnější tempo, než bývá zvykem (autorem předepsáno Allegretto vivace), skoro půlhodinový cyklus nikdy nenudil a měl ohromný tah od začátku až do konce. Tomu jistě napomohlo i bezprostřední napojování jednotlivých částí, takže každá další variace jako by přirozeně vyrůstala z té předchozí. Sokolov se také mimořádně střídmou pedalizací, naprosto pevným metrem a takřka úplnou absencí romantického rubata vyhnul přílišnému romantizování.
Zdánlivě nevyčerpatelná energičnost Beethovenovy kompozice vyústila v melancholickou čtrnáctou mollovou variaci, po níž následovala poslední, velmi pomalá (Largo). V těchto jako by se Sokolov přenesl do snového světa (pořád však v rámci klasicistní estetiky) a do nekonečného prostoru – vítaný klid před bouřlivým fugovým finále (Allegro con brio). Opětovná volba trochu pomalejšího tempa nikterak neubrala na dramatičnosti fugy. Klavírista opět předvedl mistrovské vedení polyfonní faktury a celou část dovedl do dynamického i tektonického vrcholu cyklu, jako by hrál v jednom kontinuálním crescendu. Po skončení fugy skladbu uzavřela krátká coda (Andante con moto), v níž se navrací „prométheovské“ téma ze začátku. Se závěrečným akordem Es dur se Sokolov zvedl ze židle a stejně asketickým způsobem jako na počátku koncertu se uklonil a odešel z pódia. Jako by tím říkal, že není třeba velkých gest ani emotivních projevů, že to nejdůležitější se odehrává v hudbě.
Po extrovertním Beethovenovi přišel zcela jiný svět – Tři intermezza op. 117 Johannese Brahmse, intimní cyklus z pozdního období autorovy tvorby. Zde se Sokolov předvedl jako mistrovský lyrik s mimořádným citem pro zpěvnou melodii a jedinečnou schopností barevně odlišovat jednotlivé vrstvy Brahmsovy nesnadno uchopitelné klavírní faktury. Většinu cyklu se klavírista držel v nízké a střední dynamice a pracoval s drobnými, místy sotva postřehnutelnými, ale zvukově naprosto přesvědčivými nuancemi – to vše navíc v až nadpozemsky znějícím oparu melancholie a nostalgie. A ačkoliv všechny tři části mají předepsané volné tempo a relativně poklidný průběh, Sokolovovi se podařilo představit v každé z nich úplně jinou náladu a jiný hudební svět.
První intermezzo v Es dur (Andante moderato) sám autor označil za ukolébavku. Sokolov se s touto představou zřejmě zcela ztotožnil, v hlavním tématu zachoval prostotu melodie nad kolébavým doprovodem bez jakéhokoli nemístného romantického přikrášlování. Střední mollový díl jako by přišel s nějakým neklidným, ale těžko hmatatelným snem, který zažene až návrat zpěvného tématu ze začátku. Následující intermezzo b moll (Andante non troppo e con molto espressione) je trochu hybnější, s atmosférou posmutnělého nokturna. Harmonické předivo v doprovodných hlasech znělo pod Sokolovovými prsty jako preludování na harfě, mimořádně měkce, a přitom naprosto konkrétně a srozumitelně. Závěrečný rozložený akord svázaný dohromady alikvotami nejnižšího tónu b pak zvukem připomněl theorbu s rozezvučenou basovou strunou. Truchlivým cis moll intermezzem (Andante con moto) s krásně jiskřivým středním dílem interpret celý cyklus uzavřel v až mrazivě temném duchu.
Druhou půli večera vyplňovala jedna jediná skladba. Po Beethovenovi, který klade na klavíristu vysoké technické nároky, a Brahmsovi, jehož intermezza zase vyžadují velký niterný cit a intenzivní emoce, přišel Robert Schumann se svým rozsáhlým cyklem Kreisleriana op. 16, ve kterém se mimořádná technická náročnost snoubí s prudkými výrazovými kontrasty, silnou emotivností a místy až symfonickým pojetím faktury. Soubor osmi klavírních kusů autor pojmenoval po Johannesu Kreislerovi, literární postavě z děl spisovatele E. T. A. Hoffmanna. Kreisler (skladatel) se vyznačoval náladovostí a vysokou citlivostí; není tedy divu, že osobnostně velmi podobný Schumann, který navíc trpěl maniodepresivními stavy, s touto postavou vnitřně souzněl. To se projevilo střídáním lyrických a rytmických, poklidných a těkavých, zasněných a výbušných pasáží, které dohromady tvoří kaleidoskopickou strukturu osmidílného cyklu, skladatelem údajně zkomponovaném během pouhých čtyř dnů.
Kreisleriana má podtitul „Fantasie pro klavír“ a jako by tím tvořila protipól k úvodním Beethovenovým variacím. Zatímco tam skladatel prozkoumával, kolika různými způsoby může zpracovat jedno skromné téma, zde Schumann přichází s neustále novými a novými myšlenkami a nápady v obrovské explozi invence a kreativity. Sokolov navíc podobně jako u Beethovena téměř nedělal odmlky mezi jednotlivými částmi, takže cyklus působil jako jeden obrovský kolos. Klavíristova spolehlivá, pro běžného člověka až nepochopitelná technická i pamětní spolehlivost se snoubila s naprostým nadhledem a absolutní přesvědčivostí výrazu ve všech emocionálně tak odlišných polohách.
Byla to frenetičnost v první části; široce vyklenutá melodie ve druhé; škodolibá žertovnost hlavního tématu části třetí; recitativní charakter čtvrtého čísla; kontrast scherzové páté a pastorálně zadumané šesté části. Výbušná předposlední věta poklidným závěrem přešla do posledního kusu, jakéhosi zlověstného reje skřítků, který se v úplném konci rozplývá do ticha. Sokolovovi se podařilo celý půlhodinový kolos utáhnout až do závěrečných staccatových not v pianissimu, pedálem zabarvených do iluze kontrabasových pizzicat. Orchestrálně působících pasáží měl interpret ostatně ve skladbě celou řadu. Klavír pod jeho rukama ožíval tolika všemožnými barvami a v tak dokonale odlišovaných vrstvách Schumannova komplikovaného proudu hudby, že to místy znělo, jako by na pódiu bylo více umělců s několika různými nástroji.
Po doznění posledního tónu následovalo dnes již bohužel všudypřítomné tleskání ve stoje. Zde však nemělo tradiční podobu několika lidí, kteří vstanou a na něž potom „z povinnosti“ navazují další posluchači. Při Sokolovově první úkloně se spontánně zvedla naprostá většina publika, což dobře ilustruje mimořádnost celého koncertu i jeho intenzivní dopad na diváky. Klavírista tedy ochotně, i když stále s kamenným výrazem ve tváři, zahrál přídavek, čímž usadil publikum zpátky do židlí, aby se po dohrání opět všichni nadšeně zvedli.
Tento výjev se opakoval celkem třikrát: s Brahmsovou Baladou g moll z opusu 118 (s překrásným dvořákovsky znějícím lyrickým dílem), s pomalou posthumní Mazurkou a moll Fryderyka Chopina (s neuvěřitelně perlivými trylky) a konečně s Preludiem es moll z opusu 23 Sergeje Rachmaninova (jen znovu dokazujícím Sokolovu dokonalou technickou vybavenost). Pokaždé se stejným soustředěním, stejnou precizností, stejným uměleckým zápalem jako měli posluchači možnost poznat v průběhu celého večera. Byly to tři dokonalé tečky za jedním ojedinělým koncertem, na který bude jistě nemalá část návštěvníků ještě hodně dlouho vzpomínat.
Grigorij Sokolov – klavírní recitál
18. března 2022, 19:00 hodin
Dům kultury města Ostravy
Program:
Ludwig van Beethoven: 15 variací a fuga Es dur op. 35
Johannes Brahms: Tři intermezza op. 117
Robert Schumann: Kreisleriana. Fantazie op. 16
Účinkující:
Grigorij Sokolov – klavír
