Svobodná Bystrouška na skok v Praze

  1. 1
  2. 2
Druhé hostování baletu Jihočeského divadla v Praze proběhlo bohužel bez výraznějšího povědomí a účasti publika. Škoda i pro diváky, protože inscenace Rádio Svobodná Bystrouška byla tím mírným a laskavým pohlazením, nenáročným zážitkem, jaký v dnešní době potřebujeme čas od času všichni. Taneční obec se sešla poctivě, což je příjemné, ale mohlo se potěšit a povzbudit mnohem více příznivců tanečního umění. Lehkonohá inscenace vtipně oživuje minulost, s úctou, ale nikterak pateticky, a jako rodinné představení je přesně tím, čím má být.

Jihočeské divadlo – Rádio Svobodná Bystrouška (foto Martin Divíšek)

Choreograf Petr Zuska si ke spolupráci přizval Štěpána Benyovszkého, který se často zapojuje do tvorby souboru Dekkadancers, a pod jejich rukama ožil příběh lišky Bystroušky tak, jak jej sepsal Rudolf Těsnohlídek. Nápad využít jako hlavní zvukovou stopu nahrávku četby interpretované před šedesáti lety Karlem Högrem, se může zdát krkolomný, ale je naprosto funkční. Literárně dramatická a hudebně taneční složka se doplňují a vzájemně do sebe zapadají zcela organicky, aniž by byla choreografie pouhou ilustrací a přívažkem rozhlasové verze. Vzniká tu naopak příležitost k využití zkratky, a ve chvíli, kdy je možné na scéně pracovat s humorem a nadsázkou, je Petr Zuska jako choreograf ve své přirozené poloze.

Jsou to laskavé a dobrosrdečné obrázky ze života lidské i zvířecí čeledi, jejichž něhu i břitkost určuje literární předloha, až překvapivě nadčasová, aktuální a zábavná. Velký podíl na tom má nezestárlý přednes brněnského rodáka obdařeného pozoruhodně měkkým hlasem, který tolikrát uplatnil v tvorbě pro děti. Děj baletu je rámován prostředím rozhlasové stanice, dle úryvků písní z repertoáru Waldemara Matušky a Hany Hegerové raných šedesátých let, kdy vznikla také nahrávka. Zasazení do dalších kulis samo o sobě důležité není, není na něm nic významotvorného, co by se dotklo obsahového vyznění: je lhostejné, zda se tento poetický příběh zdá rozhlasovému scénáristovi, který usnul v práci nad přemírou dojmů, anebo snad bankovnímu úředníkovi na penzi či sedlákovi odpočívajícímu na poledním slunci.

 

Jihočeské divadlo – Rádio Svobodná Bystrouška (foto Martin Divíšek)

Pro děj valného smyslu nemá, ale stalo se bránou k výtvarnému řešení Jana Duška a Pavla Knolleho, kteří ve scénografii i v řešení kostýmů přebírají prvky z rozhlasového prostředí, techniky a rekvizit, aby vypointovali nadsázku pohybovou ještě nadsázkou vizuální. Hlavním scénografickým materiálem se proto například stává studiové zvukové těsnění, visící coby pohyblivé lamely místo dekorací domu či lesa a sloužící i v několika vtipných okamžicích coby rekvizita. Představitelé lidského světa jsou obdařeni maskami ve formě kvádrů se svými portréty, snad aby se zdůraznila „zabedněnost“ bytostí sebestředných a sobeckých, zatímco to ryzí člověčenství nacházíme paradoxně ve světě fauny, jež tvář nezakrývá. Dominují jí barvy a vtipné detaily kostýmů i masek, které se staly předmětem hovoru odcházejících návštěvníků často více než samotné výkony.

Jihočeské divadlo – Rádio Svobodná Bystrouška (foto Martin Divíšek)

Příhody lišky Bystroušky jsou dnes známy především jako opera Leoše Janáčka. O to více vynikne, když si připomeneme lehkost a vtip Těsnohlídkova textu, který je v podstatě humoristickým románem. Skrze svět zvířat, přirozený ve své prapodstatě a instinktu, nastavuje zrcadlo lidskému, ve kterém se zabydluje zášť, kalkul a pokrytectví. Ale přesto jsou i tyto figurky milé a vzbuzují shovívavost. Stejně jsou pojímány i jako postavy tanečního divadla. Obhroublejší postavy lidí v čele s revírníkem ztvárněným Zdeňkem Mládkem a jeho chotí Janou Pelcovou obdařené i excentrickými nabubřelými gesty, a proti nim živé a bezprostřední postavy zvířecího světa, jimž samozřejmě kraluje hbitá a rozverná Bystrouška, Ayano Nagamori. Vtěluje se zdařile do povahy nesmělého mláděte, které se sžívá s domácností v hájovně, ale touží i po svobodě, do provokativní uličnice, která se lstí zmocní doupěte. Dospívá pak v plachou, ale přece s chutí koketující mladou lišku, která svůj svazek se Zlatohřbítkem musí mít řádně stvrzený. Každá významnější postava a figurka má vlastní povahu a pohybové charakteristiky, jednotlivé scény zabíhají až do grotesky, zvláště pokud dochází k měření sil a schopností na obou stranách, ať už je to noční střežení dvora před liškou korunované střelou do vlastního chlívku nebo následné vepřové hody. Humor a nadsázka kralují a je třeba uznat, že i choreografie je svěží a nápaditá a je v ní jen poskrovnu prvků, které rozeznáme na první pohled.

Pokud by někdo očekával, že inscenaci doprovodí hudba z Janáčkovy opery, bude brzy vyveden z omylu, protože každou scénu podbarvuje jiný autor a jiné historické období. Od Mozartovy Malé noční hudby až po Ravelovo Bolero, ušetřen nezůstává ani Gustav Mahler. Ale i tento krkolomný výběr do koncepce inscenace zapadá.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4.2 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments