Druhý koncert letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného patří fenomenálnímu pianistovi Grigoriji Sokolovovi.
Jak se ukázalo již ve třech letech, chtěl být nejprve dirigentem, neboť dychtivě mával na stupínku při poslechu Mahlerových a Beethovenových symfonií. V pěti letech se začal učit na klavír a od té doby bylo rozhodnuto. První recitál představil v roce 1962 v rodném Leningradu, a když mu bylo šestnáct, vyhrál s přehledem Čajkovského soutěž v Moskvě. Toto vítězství odstartovalo jeho kariéru, i když do pádu železné opony byl proslulý především v Sovětském svazu, a už málo někde jinde. K tomu stavu také přispíval fakt, že nikdy neuskutečnil žádnou studiovou nahrávku.
Sokolova můžeme označit za jediného klavíristu svého druhu a tomu odpovídá i vše ostatní, co je s ním spojeno. Neuznává záznam zvuku a zřídka, jen na naléhání producentů, svolí k vydání některého ze svých koncertů. Jeho live záznam je však úplně jiný, než na jaký jsme běžně zvyklí. Koncert se musí natočit úplně celý, žádné střihy ze zkoušek nebo vystřihnutí jediné vteřiny. Vše tak, jak proběhlo na koncertě. Teprve v roce 2014 (ve čtyřiašedesáti letech) dovolil společnosti Deutsche Grammophon, aby mohla občas vydat jím odsouhlasený záznam. Sokolov je bytostně přesvědčen, že pouze na koncertě v určitém čase a s určitým nervovým vypětím je možné podat skutečně pravdivý výkon.
Ačkoliv to vůbec nepotřebuje, říká o sobě, že cvičí čtyřiadvacet hodin denně a nejdůležitější práci udělá, když nesedí u nástroje. Fenomenální paměť mu umožňuje zapamatovat si během chvilky vše, co vidí. Vybavuje si každé sériové číslo klavíru, na který kdy hrál, stejně jako na milimetry přesné umístění nástroje v koncertním sále. Od kolegů se také liší tím, že odmítá hrát na nástroje starší pěti let nebo tím, že své programy připravuje tak, že se jednou za rok izoluje ve svém domě v Petrohradě a pečlivě sestaví dramaturgii z několika období, včetně přídavků, které nesmí být nikdy zaměřené na samotnou virtuozitu. Tento program pro novou sezonu pak musí pořadatelé bez výhrad akceptovat, nepřipouští žádný vnější zásah.
V den koncertu je Sokolov maximálně disciplinovaný a k sobě nemilosrdný. V noci spí tři až čtyři hodiny a hned po snídani jde do sálu několik hodin zkoušet. Má prvotřídní technické znalosti o klavírech a ve spolupráci s technikem zkouší mnoho hodin do té doby, než je spokojen. „Klavír a já si musíme rozumět a vzhledem k tomu, že každý nástroj má vlastní individualitu, je třeba hodně času. Potom přece společně vytváříme hudbu, a tak není možné tento proces podceňovat,“ svěřil se v jednom rozhovoru.
Sokolovovy koncerty jsou zahaleny mystickou aurou, se kterou se nesetkáme u žádného jiného umělce. Když vchází na pódium, neprojevuje žádné emoce, nemá rád tleskání ani mezi jednotlivými skladbami. Přijde a okamžitě hraje, po skončení energicky kývne hlavou a odejde do šatny. Sokolovův věhlas je dnes rozšířen po celém světě a říká se, že je posledním umělcem pocházejícím z velké ruské tradice, jakou představují Anton Rubinstein, Vladimir Sofronitsky nebo Emil Gilels.
