Jen nám opera drahá?

Na konci ledna vystoupí jako host Státní opery José Cura. Chvályhodný počin vedení opery – slavní hosté jistě obohatí operní dění a jsou vždy zajímavým zdrojem srovnání. Státní opera ovšem také okamžitě upravila ceny vstupenek, s velice správným předpokladem, že José Cura prodá. Budiž – ceny mírně upravují i nejvýznamnější evropské operní domy a to právě na základě přítomnosti „velkého jména“. Ovšem změnit cenu z běžných 350 na 690 korun u nejlevnějšího možného lístku, znamená naprosto srovnat cenovou hladinu s největšími operními institucemi. Ekonomická realita Prahy a potažmo České republiky je však stále tatáž, ať už Otella zpívá kdokoliv.

Srovnejme: Teatro alla Scala žádá za nejobyčejnější lístky na první a druhou galerii asi 25 euro (špičkoví pěvci přítomní prakticky vždy, důkaz zde). Milán je ovšem jedním z nejbohatších měst Evropy a průměrná mzda v regionu přesahuje 3 000 euro. Jiná část Evropy: Royal Opera House v Londýně – lístky do amfiteátru stojí okolo 20 liber (jsou to stále solidní místa), ke stání ještě méně (například zde vstupenky od 9 liber, v hlavní roli Bryn Terfel jako Bludný Holanďan). Netřeba připomínat, že Londýn je zdaleka nejbohatším regionem Evropy. Samozřejmě, že jak La Scala, tak Královská opera prodávají nejatraktivnější vstupenky do hlavního hlediště za 200 i 300 liber/eur. Kdo chce lepé vidět a kdo si to může dovolit, zaplatí i to – v existenci drahých míst je skryt princip solidarity (zajímavý článek v Guardianu na toto téma zde).

To co tyto instituce pochopily, je nutnost ponechat operu otevřenou i pro průměrné příjmové skupiny. Udržují totiž operu při životě. Lístky za 10 a 20 euro jsou pro existenci opery zásadní. To zřejmě uznali i představitelé států a měst, ve kterých se tato divadla nacházejí – jsou si vědomi faktu, že každé do divadelních subvencí investované euro se vrátí téměř třikrát a svá divadla podporují (vaší pozornosti doporučuji práci The value created by Teatro alla Scala z roku 2013, k dispozici zde).

Realita pražské opery je bohužel podobná té londýnské a milánské pouze v cenách vstupenek. Srovnávání dalších parametrů, jako je zázemí Královské opery (restaurace, obchod s hudbou, občerstvení), se zázemím Státní opery nemá vůbec smysl (každý, kdo jedl ve Státní opeře chlebíček, ví, o čem hovořím). Všechny velké operní domy jsou vždy významně subvencovány státem (nebo krajem a městem). Subvence plní svůj účel ale pouze tehdy, umožňují-li nastavit cenu vstupenky tak, aby i člověk s minimální mzdou mohl občas do opery vyrazit (chce-li). Cena vstupenky by neměla být eliminačním faktorem.

Srovnejme znovu: rozpočet Národního divadla je asi třikrát menší v porovnání s La Scalou a téměř čtyřikrát menší ve srovnání s Royal Opera House. Počtem představení, zaměstnanců a míst pro diváky jsou to instituce srovnatelné (pravda, Národní divadlo obhospodařuje vlastně tři operní scény). Vedení opery tedy zřejmě kalkuluje cenu vstupenky na základě naprosto podfinancovaného rozpočtu – výsledkem je pak Otello za 700 korun na druhém balkóně. A kdyby přijel Jonas Kaufmann, bude vstupenka na balkón stát dva tisíce? Tři tisíce? A má taková produkce vůbec smysl?Ad absurdum by teoreticky příspěvek státu mohl kontinuálně klesat a náklady na provoz divadla by se (tržně) mohly přenášet zcela na diváka. Divadlo by pak mohlo fungovat se vstupenkami za 4.000, 5.000 korun zcela bez dotací. Musel by je ovšem někdo koupit. I pro divadlo (a cenu jeho vstupenek) musí existovat Lafferova křivka, a na ní bod, kdy další zvyšování ceny vstupenky povede jen k úbytku diváků a ve svém důsledku k nižší ekonomické výtěžnosti představení. Dovolím si odhadnout, že za 5.000 korun by na běžné repertoárové představení Pádu Arkuna přišlo velice málo diváků. Opera by se musela ve své hlavní činnosti soustředit na pořádání akcí pro zcela jiný typ návštěvníka, jako jsou oslavy konce roku (to je již realitou, vstupenka za 8.400 korun, pojídání krevet v ceně), plesy v opeře a další absurdity, pro které jistě nebyla zřízena. Nikoliv Pád Arkuna, ale pád opery.

Národní divadlo by mělo být především službou veřejnosti, a aby tomu dostálo, potřebuje adekvátní zdroje. Dle výroční zprávy za rok 2013 činí průměrná návštěvnost operních představení Národního divadla méně než 70 procent. Tedy skoro třetina míst prázdných. Samozřejmě nelze vyloučit hypotetickou situaci, že ona třetina míst by zůstala prázdných při jakékoliv ceně vstupenky. Pak by bylo třeba hledat chybu v kvalitě programu. A možná je to kombinace obojího. Každopádně cena vstupenek není po mém soudu nastavena správně a měla by být více rozvrstvena. Je povinností tak významné kulturní instituce zpřístupnit představení Otella i divákovi, který nemůže zaplatit za vstupenku oněch 700 korun, protože i ten podporuje operu ze svých daní. Dokáží-li to ve Vídni, Miláně a Londýně, měla by to zvládnout i opera v Praze.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto archiv