Operní panorama Heleny Havlíkové (196)

  1. 1
  2. 2

Týden od 15. do 21. prosince 2014
Galajarmark k Roku české hudby – na velikosti záleží

Ve středu 17. prosince měl vyvrcholit Rok české hudby 2014 galakoncertem v pražské O2 areně. Výsledek byl krušný – událost propagovaná jako mimořádná skončila jako megalomanský jarmark.

Důvodů neúspěchu a selhání je mnoho. Začněme programovými. Otázku, co je to vlastně ta česká hudba, kterou u nás ostentativně před sebou samými i před celým světem v desetiletích končících na čtyřku oslavujeme, pořadatelé neřešili. Od Bestsport Areny, a. s., vlastníka a provozovatele O2 areny, kde se akce konala, takové úvahy očekávat nelze. Asociace hudebních festivalů České republiky, která byla iniciátorem a garantem koncertu a která sdružuje naše nejprestižnější a největší festivaly, se s ní vypořádala tím nejjednodušším způsobem: dramaturgii koncertu postavila na estrádní směsici slavných čísel z oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka a Novosvětské. Dobrá, ne každý koncert musí být objevitelský, novátorský, hledačský. Co je ale mnohem více zarážející, že u takto oficiální akce, která byla údajně připravovaná už od roku 2013, nebylo do poslední chvíli jasné, které že klenoty české hudby vlastně zaznějí. Ještě pět dnů po koncertě na webových stránkách O2 areny najdeme jiný program s předehrou z Prodané nevěsty nebo Cigánskými melodiemi, které ovšem nezazněly. A na poslední chvíli došlo k další změně čísel programu, když Škroupova píseň Kde domov můj v podání všech sólistů (ale i sboru, což programová brožura zamlčuje) byla ze závěru první vokální části přesunuta na samotný konec koncertu. Zařadit hymnu jako „přípodotek“ Novosvětské symfonie je sice poněkud zvláštní, jako zajištění potlesku vstoje, který se bude dobře vyjímat na televizních obrazovkách, to byl mazaný tah. Podstatnou změnu pak dva dny před koncertem přineslo zveřejnění informace, že kvůli onemocnění Ramóna Vargase místo tohoto mexického tenoristy vystoupí Miroslav Dvorský, což weby pořadatelů ještě stále nezaznamenaly. Zaskočil pohotově, ale Princ dnes už k jeho parádním rolím nepatří.

Proč byl pro gala k Roku české hudby vybrán právě Vargas a portorikánská sopranistka Ana María Martínez, nebylo jasné. I kdyby Vargas vystoupil, dnes už ani jeden z těchto zahraničních sólistů nepatří k vyslovené světové pěvecké špičce a jejich vztah k české hudbě není nad rámec Rusalky nijak zvláštní (podle údajů v programové brožuře Vargas na jevišti ani žádnou českou roli nevytvořil a árie Prince v Rusalce na svých webových stránkách nemá vůbec uvedené). Alespoň „naši“ pěvci – basbarytonista Adam Plachetka v áriích Kaliny Jsem žebrák ze Smetanova Tajemství a Přemysla Již plane slunce z Libuše a především Eva Urbanová jako Cizí kněžna a zejména v Libušině proroctví dokázali vyjádřit obsah a výraz zpívané hudby. Což se ale dalo spíše jen odtušit v celkově předimenzovaném zvuku první části koncertu.Pořadatelé zdůrazňovali, jak poprvé na jednom pódiu vystoupí unikátní symfonické těleso složené ze zástupců všech patnácti profesionálních orchestrů České republiky a dvou sborů sdružených (kromě České filharmonie) v Asociaci symfonických orchestrů a pěveckých sborů České republiky. Pro ad hoc sestavené orchestry se u nás vžila nepříliš lichotivá zkratka KMČ – Kdo má čas – a představa, že se během jednoho dne podaří sehrát sto padesát hráčů orchestru, byla iluzorní – a to i pod taktovkou zkušeného Jakuba Hrůši. Ostatně sám připustil, že „hráči, kteří tam budou hrát, nejsou zvyklí hrát spolu ve složení, ve kterém tam budou sedět. Jsou také zvyklí hrát nějak ve svých orchestrech. Bude to taková dílna, laboratoř, o které se těžko dá promlouvat předem.“Všichni se snažili, jenže při amplifikaci přes reproduktory, kdy záleželo více na zvukařích než hráčích, bylo vlastně zvukově úplně jedno, zda hraje standardní zhruba osmdesátičlenný symfonický orchestr nebo dvojnásobek, stejně jako v případě stodvacetičlenného sboru. Zjevně to bylo úplně jedno číšníkům a skupince „vyvolených“, kteří se ve Star Circle Club Restaurantu oddávali potěšením gastronomickým – a to tak vehementně, že Dvořákova Novosvětská tvořila kulisu k hlučnému cinkání skleniček, příborů a talířů. Tyto zvuky nádobí si pak z první ruky, respektive prvního ucha bezprostředně „užívali“ ti, kteří seděli v prvním patře krátké strany O2 areny – však si také zaplatili nejnižší cenu – „pouhých“ 990 Kč. To držitelé vstupenek v kategorii Platinum za baťovských 3 490 Kč, respektive podle tiskové zprávy umístěné na webu O2 areny 4 490 Kč, měli podle pořadatelů získat z první až dvanácté řady před pódiem nejen „nezapomenutelný zážitek z koncertu“, ale i catering v restaurantu Lokomotivka. Ti ostatní se museli spokojit se smaženými kuřecími specialitami, pizzou, grilovanými klobásami a hot dogy, jejichž vůně se během koncertu linula celou arénou. Vnášet do arény jakékoli vlastní jídlo je přísně zakázáno a ochranka byla v tomto směru bdělá jak ostříž. Ovšem najít za vchodem do arény někoho, kdo poradí, jak se dostat na své místo dle vstupenky, vyžadovalo téměř detektivní úsilí.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Závěrečný galakoncert k Roku české hudby (Praha 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Komentáře “Operní panorama Heleny Havlíkové (196)

Napsat komentář

Reklama