Jenůfa v Buenos Aires

Toto legendární dílo Leoše Janáčka se objevilo v Argentině poprvé na jevišti Teatro Colón v roce 1950 v německém překladu Maxe Broda. V exkluzivním nastudování Karla Böhma s prvotřídními evropskými sólisty. V titulní úloze se představila Tiana Lemnitz, Kostelničku zpívala Margarete Klose, Lacu Anton Dermota a Števu Ludwig Suthaus. Za zmínění stojí také Češka Růžena Hořáková (ztvárnila v divadle Colón Buryjovku), která byla po válce do roku 1948 v angažmá Národního divadla v Praze. Pak již ale žila v Buenos Aires a byla třicet let členkou operního souboru divadla Colón. Naše umělkyně měla za manžela brněnského janáčkovského muzikologa Leoše Firkušného (staršího bratra klavíristy Rudolfa Firkušného). O rok později se stejná inscenace opakovala znovu, ale v jiném obsazení. Titulní role se ujala Christel Goltz. Úplně nová inscenace se pak objevila až roku 1963 za hudebního nastudování německého dirigenta Ferdinanda Leitnera. Ze sólistů bych třeba uvedl vynikajícího Waldemara Kmenta z Vídeňské státní opery jako Lacu. V originální české verzi pak bylo dílo nastudováno v roce 1994, v hudebním provedení chorvatského dirigenta, působícího hlavně ve Vídni, Berislava Klobučara. V této inscenaci zpívala kostelničku Eva Randová a Lacu ztvárnil významný polský umělec Wiesław Ochman.

V letošním roce nastudoval Jenůfu druhý operní soubor v argentinské metropoli, jenž má své sídlo v Teatro Avenida nacházejícím se na věhlasné Avenida de Mayo. Divadlo otevřené roku 1905 má velký klasicky zdobený divadelní sál o čtyřech pořadích pro téměř čtrnáct set diváků. Operní soubor uvádí stagionovým způsobem okolo čtyř až pěti titulů ročně a také koncerty a recitály. Repertoár uváděných děl je velmi široký, letos to byly mimo Jenůfy třeba Così fan tutte, Lucrezia Borgia a Nabucco. Hostující dirigenti, inscenátoři a sólisté jsou v posledních letech vybíráni prakticky pouze ze zemí jihoamerického kontinentu. Většina z nich také hostuje a účinkuje ve větším Teatro Colón.Když jsem za vlahého večera vstupoval do divadla nepříliš velikým hlavním vchodem, nad kterým se ale vyjímala světelná reklama s nápisem Jenůfa, byl jsem plný napětí, přestože to pro mne neznámé prostředí nebylo. Navštívil jsem Teatro Avenida dříve již dvakrát, naposledy před třemi lety inscenaci Händelovy opery Xerxes. Podepsala se na tom pochopitelně premiérová nálada a samozřejmě milovaný titul. Hned ve vstupním foyeru jsem v místním ruchu na okamžik zaslechnul i češtinu a to mi skoro vehnalo slzy do očí. Tak nějak jsem si na moment uvědomil velmi silně svoje češství. Zaujal jsem svoje místo v přízemní lóži (palco platea) a byl překvapen klimatizovanou prázdnotou sálu. Prohlížel jsem si zatím program, ve kterém byly na čtrnácti stránkách uvedeny obsáhlé informace o skladateli a jeho díle, podrobnosti o prvním uvedení Jenůfy u nás a také později v Argentině. Informace byly doplněny fotografickým materiálem Leoše Janáčka, jeho ženy Olgy, snímkem skladatele s Karlem Kovařovicem a Janem Kuncem v Praze a představitelkami hlavních rolí při uvedení opery v Buenos Aires. Pěkným zvykem je také to, že v argentinských divadelních programech jsou vždy uvedena kromě jmen inscenátorů a sólistů také jména a obory všech orchestrálních hráčů i sboristů. Pozoroval jsem také, jak se scházeli a ladili své nástroje hudebníci v nepříliš širokém orchestřišti. Dechy musely tak být z prostorových důvodů umístěny v proscéniových lóžích. Vše se ale jako mávnutím kouzelného proutku před začátkem změnilo. Najednou bylo plno, až na pár míst. Ona totiž byla ve stejný večer v Teatro Colón premiéra nové opery Bebe Dom o La Ciudad Planeta současného argentinského skladatele Maria Perussy, kterou jsem po několika dnech také navštívil. Hlediště se obvykle v místních divadlech zaplňují až těsně před začátkem, návštěvníci si velmi rádi popovídají a občerstvují se.

Pak světla postupně zhasínala, přichází energický charismatický dirigent Rodolfo Fischer a potemnělým sálem se pod jeho přesnou taktovkou nesou první tóny okouzlující Janáčkovy hudby. A kupodivu ne tak početný orchestr (necelých padesát hráčů) díky skvělé akustice divadla naplnil svým zvukem celý prostorný sál. Otvírající se opona naskýtá pohled na jasně nasvícenou scénu, kterou navrhla domácí výtvarnice Daniela Taiana. Dekorace je tvořena třemi stěnami ze svisle zavěšených dřevěných prken. Ta nedoléhají těsně k sobě, mohou se posouvat a natáčet tak, aby bylo možno vidět herecké akce probíhající za nimi. Venkovskou atmosféru ještě doplňuje několik dřevěných sloupů a trámů. Uprostřed na dřevěné podlaze je umístěn paralelně s proscéniem dlouhý stůl, ke kterému mladý, ale ve světovém měřítku již zavedený brazilský režisér André Heller Lopes (pracoval v Metropolitní opeře, San Franciscu, Covent Garden a dalších operních domech) posadil velkou skupinu žen a dívek. Přicházejí první protagonisté představení a je zjevné, že podle kostýmů navržených argentinskou návrhářkou Sofíí Di Nunzio lze usuzovat časový posun do doby naší první republiky. Takto oblečená i učesaná se nám představuje plavovlasá Jenůfka Daniely Tabernig. Ta již má za sebou řadu ocenění ve světě a třeba slušnou kariéru v řadě významných operních rolí v Teatro Colón. Hlas mladé řecké pěvkyně vystudované v Athénách je nosný, ve výškách ale poněkud ostřejší. Laca byl obsazen dnes již poměrně dosti známým brazilským tenorem Ericem Herrerou, jehož zahraniční kariéra začala v roce 2008 ve Francii v roli Hoffmanna v Offenbachově opeře. Mladý urostlý umělec v podstatě dobře splňoval pěvecké požadavky kladené na tento náročný part. Stařenku Buryjovku slušně ztvárnila Virginia Correa Dupuy. Velkým a příjemným překvapením byl Norberto Marcos jako Stárek. ,,Tož pěkná je, až se z toho hlava mate!…“ se skutečně krásně neslo celým sálem. Zajímavé je, že byl zároveň obsazen i do role rychtáře. Přichází rekruti doprovázení malou kapelou a Števa. Pro toho byl vybrán Santiago Bürgi. S blonďatou parukou, která z tohoto mladého umělce fešáka neudělala. Rovněž jeho neadekvátní herecký projev v rekrutské scéně (to si má ale ohlídat režisér) a na konec i pěvecké podání nebylo ideální. Příjemně zapůsobil pasáček Jano v podání Marii Luisy Merino. Je ovšem nutno podotknout, že pěkně působil rozehraný (choreografie Ignácio Gonzáles Cano) a dobře zpívající sbor pod svým šéfem Juanem Casabellasem. Na závěr po pořezání Jenůfiny tváře Lacou opět dominoval stárek svým ,,Laco neutíkej, tys jí to udělal naschvál….“ První dějství bylo odměněno bouřlivým potleskem a také výkřiky brava!

Na klíčový dramatický druhý akt jsem si přesednul na náhodné volné místo v první řadě, abych mohl z bezprostřední blízkosti detailně a s požitkem sledovat jak gesta a mimiku dirigenta, tak rovněž výrazy čtyř hlavních představitelů. A vyplatilo se to. Zvukově bylo vše jinak. Hlasy zněly z malé vzdálenosti samozřejmě intenzivněji, ale také bylo slyšet daleko lépe jejich přednosti, ovšem i eventuální nedokonalosti. Úmyslně jsem neuvedl při popisu prvního obrazu veledůležitou postavu Kostelničky, protože její doména je právě v této části. Výkon vysoké a energické Adriany Mastrangelo (svoji kariéru začala v Teatru Colón a vystupovala ve všech jihoamerických státech a také v mnoha evropských divadlech a koncertních síních, má velmi rozsáhlý repertoár, který obsahuje třeba i řadu postav z děl Richarda Wagnera) mne doslova šokoval. Jak v herecky dramaticky vypjatém výkonu, tak i v pěveckém výrazu. Její objemný mezzosoprán se suverénními výškami, ale i jasným dynamickým odstíněním ve všech polohách mne utvrdil v přesvědčení, že to byla jedna z nejlepších představitelek role, kterou jsem v řadě představení tohoto Janáčkova díla v mnoha zemích světa viděl. V podstatě excelovala v celém dějství, ale ve výstupu, kdy odnáší Jenůfčino dítě, musel běhat všem mráz po zádech. A její výkon táhnul vzhůru i ostatní sólisty. Zřetelně to bylo vidět na Števovi, který se oproti začátku rozezpíval, a právě z blízkosti bylo slyšet, jak pěkným hlasovým materiálem vládne. A Jenůfka, ta přesvědčivě zvládla celé náročné dějství a také do své přenádherné modlitby ,,Zdrávas královno, matko milosrdenství ….“ vložila více něhy. Po skončení mohl následovat jen vřelý aplaus temperamentního publika.

Po další pauze jsem se vrátil na své původní lóžové sedadlo. Závěrečné dějství Jenůfčiny svatby a další děj probíhal klasickým způsobem. Svatebčanky překvapily pěknými kroji, ale trochu mne pěvecky zklamala představitelka Karolky Vanina Guilledo. Udivilo mne ale oblečení Lacy do vojenské uniformy (nastoupil snad vojenskou službu ?), na jejímž rukávě byl našit daleko viditelný znak československé státní vlajky. Střih a její barva ale byly daleky vojenským stejnokrojům té doby a hodně připomínaly jihoamerický styl. Další odlišností bylo po odhalení Kostelniččiny vraždy dítěte její pokus zastřelit se revolverem, v čemž jí nakonec Laca zabránil. Silně mi to připomínalo skoro totožný závěr inscenace Jenůfy před deseti lety v německém Erfurtu, kdy se Kostelnička pokusila o totéž. Ale to vše jsou detaily a je to na pojetí režiséra, od kterého bych ale po jeho významných divadelních angažmá očekával skutečně více. Inscenace byla přesto vkusná a hudební úroveň byla také díky vedení kvalitním dirigentem na dosti dobré úrovni. Je si třeba uvědomit, že jihoamerickému a otevřenému publiku nelze předkládat supermoderní a často až nelogické interpretační postupy, které je ochotno přijmout třeba publikum evropské. Byl jsem rovněž velice překvapen, jak prakticky všem sólistům čeština nedělala viditelnější potíže. Nakonec ve španělštině je samozřejmá jasná výslovnost č – což je ch, pouze některým dělalo problém h, které se v jejich řeči vůbec nevyslovuje. U pěvců jiných národností jsem zažil někdy zkomolení našeho jazyka hodně veliké. Závěrečné nadšení impulsivních argentinských diváků jen ukázalo, jak si je Janáčkova hudba podmanila. A právem!

Hodnocení autora: 70 %

Leoš Janáček:
Jenůfa
(Její pastorkyňa)
Hudební nastudování a dirigent: Rodolfo Fischer
Režie: André Heller Lopes
Scéna: Daniela Taiana
Kostýmy: Sofía Di Nunzio
Světelný design: José Luis Fiorruccio
Sbormistr: Juan Casasbellas
Orquesta de Buenos Aires Lírica
Coro de Buenos Aires Lírica
Premiéra 18. října 2013 Teatro Avenida Buenos Aires

Stařenka Buryjovka – Virginia Correa Dupuy
Laca Klemeň – Eric Herrero
Števa Buryja – Santiago Bürgi
Kostelnička – Adriana Mastrangelo
Jenůfa – Daniela Tabernig
Stárek / Rychtář – Norberto Marcos
Karolka – Vanina Guilledo
Barena – Laura Bjelis
Rychtářka – Alicia Alduncín
Jano / Pastuchyňa – María Luisa Merino
Tetka – Griselda Adano
Hlas – Eugenia Coronel
Hlas – Juan Feico

www.balirica.org.ar

Foto Pavel Horník, Liliana Morgia