Paličatý a posedlý svým vlastním cílem, takový je hlavní hrdina inscenace L’âne & la carotte, jejíž název explicitně poukazuje na to, jak jeho veškeré snažení stejně dopadne. Než ale skutečně zjistí, co v cirkuse, umění a obecně v životě smysl má anebo nemá, čeká ho na jeho zhruba hodinu a půl dlouhé cirkusové cestě řada karambolů. Jeho cíl je ale vznešený – pokusit se o přerod jednoho umělce a jeho publika, tedy pokusit se pomocí cirkusu něco změnit.
V rámci jednoho představení a ve třech dějstvích nás Lucho Smit zpravuje o svých myšlenkách a záměrech lámanou češtinou prostřednictvím audio záznamu (později jeho slova přebere performer a Luchův přítel Florent Golfier, který je sice Francouz, ale v České republice už pobývá delší dobu, a jeho znalost češtiny je tak rozhodně lepší). To, co nelze sdělit nebo ukázat prostřednictvím cirkusu, sdělují slova. Artista klade celou řadu otázek a vyslovuje mnoho myšlenek; např. jednu zcela zásadní: pokud by cirkus mohl změnit svět, určitě bychom už o tom věděli. Všechny filozofické a existenciální úvahy o životě a umění se rázem mění v klišé, protože veškerou jejich vznešenost Lucho Smit vzápětí sráží na zem břitkou poznámkou. Podobně tak činí i jako artista.
V první třetině představení se věnuje tradičnímu cirkusu. V krátkých, úderných a vtipných výstupech zkoumá artista s vážnou tváří, co všechno cirkus umí. Nicméně nejedná se ani o pouhé ukazování nevšedních dovedností, ani o hru na tradiční cirkus. Je to groteska, ve které hrají cirkusová čísla hlavní roli, nicméně v poněkud pozměněné podobě. Cílem nakonec není udivit a ohromit, ale překvapit a pobavit, a to popřením očekávání. Jako třeba v momentě, když se na jevišti objeví vysoká jednokolka. Artista na ni hned neusedne, ale raději se vyhoupne na své provazochodecké lano, vezme jednokolku do rukou namísto balancírky a po laně se ladně projde. Umně si poradí i s bičem (neboli šambriérou) na drezuru šelem. Nikdo sice neočekává, že do manéže přiběhne smečka lvů nebo tygrů, nicméně zvědavost nás udržuje v permanentním napětí. Vzápětí artistův všudypřítomný pomocník v livreji (Frédéric Vetel) roztočí těžké kulaté podstavce, takzvané postamenty, ležící v manéži, přičemž Lucho Smit jim jemně dává pokyny pomocí biče. Naprosto jednoduchý a banální trik dokonale funguje jako metafora disciplíny, kterou si s tradičním cirkusem spojí snad každý.
Ještě větší moment překvapení přichází, když namísto rolla bolla – jež obnáší balanc na prkně položeném na válci – přitáhne Lucho Smit do manéže malou kuchyňskou linku, tu postaví na plynovou bombu a sám balancující na této vratké konstrukci vaří palačinku. Tu nejen že spálí, ale dokonce zapálí, a pak se ji ještě bezostyšně pokouší za dvacet korun prodat publiku.
Jeden dokonale promyšlený, dobře načasovaný, dynamicky provedený gag střídá druhý, přičemž ve všech případech artista balancuje na křehké, leč kýžené hranici nadsázky a klišé. Jako v případě rádoby líbivého čísla na visuté hrazdě nebo během kovbojského výstupu, kde jednoduchým trikem strhne civilní oděv a rázem je z artisty kovboj. A ten pak jako správný chlapák šplhá nohama vzhůru po laně.
Druhá část představení se odehrává v klidnějším duchu, ale to je jen zdání vytvořené pro diváky. Ve skutečnosti je fyzicky možná ještě více vyčerpávající než ta první. Je to alegorie nového cirkusu, tedy toho, jak vypadal v 90. letech minulého století, kdy se jeho představitelé snažili ukázat, že je jiný než ten tradiční, že může navodit mystickou atmosféru a že může být výmluvný a myšlenkově hluboký. Ale záměr a forma často převáží nad obsahem. Barevná světýlka, stroboskop, monumentální hudba (v tomto případě Stravinský) jsou snadné triky, jak kýžené atmosféry dosáhnout. A těmto všem klišé se v jednom dlouhém žonglérském čísle s kruhy snaží Lucho Smit tak trochu vysmát.
Ukazuje nám, že s každým obrazem, kterému se násilně snaží vtisknout nějaký smysl, tento obraz smyl pozbývá a stává se prázdným. Dlouhé a žonglérsky náročné vystoupení, ve kterém zkouší různé variace se třemi až šesti kruhy, korunuje artista groteskním vyvrcholením. V potemnělé manéži, kterou osvětlují drobné paprsky, začne ztrácet pojem o prostoru, a tak mizí i z kuželu světla. Zmateně tak pobíhá, hledá svůj paprsek lampy, a tím dokonale narušuje onu magickou iluzi kouzelného světa plného žonglérských triků.
Lucho Smit cíleně a konstantě narušuje iluzi i naši představu o dokonalosti. Každé číslo nebo situaci vygraduje k maximálnímu vrcholu a pak se ve vteřině vše zhroutí. Tuto ideu příznačně vtělil do závěrečné třetí části, která je celá doslova postavena na židlích.
Už při vstupu do šapitó upoutala pozornost v manéži stojící třípatrová konstrukce z židlí – dlouhá promenáda, kdy na spodní židli stála nohama obrácenýma nahoru druhá židle a na jejích čtyřech nohách byla postavena třetí. A takto stálo vedle sebe deset sloupců vždy po třech židlích. Na tuto hromadu vyšplhal v úvodu Lucho Smit (jištěný na laně a sedáku) a elegantně po vratké stezce přeběhl za hřmotného zvuku padajících stoliček. Až v závěru pochopíme, že to byla prolepse, pohled do budoucna na to, co nás ještě čeká, a tedy vrcholné závěrečné číslo na vratké věži ze židlí.
Na prvních pár židlí Lucho Smit vylezl snadno a snadno si je také sám podal. Ale čím byla pyramida vyšší, tím hůře na židle dosáhl, a proto potřeboval pomoc. Způsoby, jakým se k artistovi dostávaly další židle, byly ohromující a šokující zároveň. Nejvíc asi ten, kdy jeho asistent mezi dvě klece, kterými před výstupem obehnali manéž, napnul silnou gumu a židli vymrštil do výšky několika metrů přesně tam, kde na věži z nich balancoval Lucho Smit. Ten židli v letu zachytil jednou rukou. Vzápětí si ji nasoukal pod sebe, aby ve finále mohla celá věž spadnout. I přesto, že byl artista celou dobu jištěný lanem a sedákem, pocit obavy a strachu o jeho zdraví a život byl všudypřítomný… tak už to v cirkuse chodí.
Byla to nadmíru koncentrovaná, do detailu promyšlená, precizně nacvičená a vtipem korunovaná artistická práce. Překvapivá, ohromující, napínavá i zábavná. Dokonalá metafora marné lidské snahy. Můžeme se hnát výš, dál a stále rychleji, ale kýženého výsledku stejně nikdy nedosáhneme, stejně jako osel nikdy nedosáhne na mrkev, která se před jeho očima tak chutně komíhá.
I hlavní hrdina se v jeden moment v tohoto osla s mrkví promění. Vystřízliví ze své touhy a mylné představy, že uměním, a tedy i cirkusem, může změnit svět k lepšímu. Jeho plán byl předem prohraný. Nezměnil ani cirkus, ani svět, ani diváky. Došel ale k poznání, že když chce člověk něco změnit, musí nejdřív začít sám u sebe.
L’âne & la carotte
Autor a v hlavní roli: Lucho Smit
Technika: Frédéric Vetel
Scéna: Loïc Chauloux
Světelný design: Gautier Gravelle
Kostýmy: Héloïse Calmet
Umělecká spolupráce: Harm van der Laan, Émilie Bonnafous
Konstrukce: Guillaume Roudot
Uvedeno na festivalu Letní Letná Light 2020
