Seznamte se: Lukáš Holubík

  1. 1
  2. 2
Opera Plus představuje současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře. Tentokrát je to Lukáš Holubík z kontrabasové třídy prof. Jiřího Valenty.
Lukáš Holubík (archiv umělce)

Kdy a kde jste se narodil?
Místem mého narození se stalo město Kyjov nedaleko mého rodiště, malebného městečka Strážnice, a to posledního května roku 1994.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Pocházím z rodiny amatérských hudebníků s nevšedním zápalem pro věc. Otec, po vzoru svého otce, zaujal pozici klarinetisty v cimbálové muzice a dodnes s nadšením a elánem hraje. Matka měla k profesionální dráze nakročeno. Ovšem před nástupem na Bratislavskou konzervatoř (obor zpěv) jí osud zkřížil cestu a tak se musela vysněné cesty vzdát. Přesto si chuť sebrat nenechala a zpívá v cimbálové i dechové muzice. Starší bratr hraje na housle taktéž v cimbálové muzice a je zářným příkladem toho, že s pílí a pokorou dokáže člověk překvapit i fundované lidi z profesionálních kruhů. Tohle vlastně platí o všech třech výše zmíněných.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Množné číslo se v tomto případě opravdu hodí. Počáteční pozicí byly po vzoru mého staršího bratra housle a ZUŠ ve Strážnici. Pod vedením paní učitelky Rousové jsem se brodil svým raným hudebním obdobím a musím poděkovat svým rodičům za oddanou službu při neoblomném udržování nutnosti cvičit na tento hudební nástroj. Žádný z pokusů vyhodit housle oknem se slovy „blbý smyčec, blbé husle…!“ nebyl úspěšný. Postupem času (a díky dětské zvědavosti), jsem si začal osahávat kontrabas otcova spoluhráče z cimbálovky. Kdykoliv bylo potřeba někde dočasně uložit nástroj, u Holubíků se vždy našlo místo! A to byl pro mě nevšední zdroj pokušení. Kontrabas, cimbál, bicí, kytara, baskytara, viola a další… Vše jsem chtěl zkusit. Nicméně jak se říká na Moravě, nemá cenu „sedět jedným zad*** na štverých hodách“.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Ke kontrabasu mě přivedl folklor. Z cimbálky při ZUŠ ve Strážnici nám vypadl spoluhráč a neměl ho kdo zastoupit. Se svou předešlou, již několikahodinovou, zkušeností jsem se cítil být nejpovolanějším z celé naší bandy (jelikož kontrabas nikdo předtím v ruce nedržel) a tak jsem se upsal této pozici, dokud se nenajde vhodný náhradník. Ten se, díky bohu, nenašel, a proto jsem zůstal věrný kontrabasu. Po několika letech strávených ve folklorním prostředí a složení maturitní zkoušky na gymnáziu, se rozhodovalo o mé budoucí cestě a povolání. Nenapadlo by mě, v ten moment, že bych se věnoval hudbě profesionálně. Nicméně jsem si při pokusech vystudovat vysokou školu nehudebního charakteru zařadil do programu taktéž Pražskou konzervatoř a tam se to stalo! V jedné malé třídě této školy jsem potkal člověka, který mi (s dávkou velké volnosti) nepřímo řekl: „Tudyma pudeš!“. Dodnes jsem mu za to vděčný a jen tak nepřestanu.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Buďto byla folklorní pěvecká soutěž ve Strážnici, nebo jsem se snažil podmanit si obecenstvo strážnické ZUŠ hrou na housle. Upřímně si nepamatuji jedinou vteřinu, nicméně první výkony mladých talentů bývají často nezapomenutelné a vryjí vám nejednu vrásku do čela. Nepochybuji, že jsem v tomto ohledu nezklamal a vráskou obdaroval i náhodné kolemjdoucí.

Lukáš Holubík (archiv umělce)

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Nebýt rodičů a bratra, dodnes bych střídal nástroje a nevěděl, do čeho se pustit naplno. Svatou trpělivost se mnou měla paní učitelka Rousová na strážnické ZUŠ. Provedla mě přes dva cykly houslí bez výraznějšího zdravotního poznamenání, za což jí děkuji, a dodnes obdivuji její klid během poslechu mých „vycizelovaných“ skladeb. Prvotní vztah k hudbě, s kontrabasem v ruce, jsem si tvořil v cimbálové muzice při ZUŠ ve Strážnici pod vedením pana učitele Šafaříka a paní učitelky Kotalové (Němcové). Po přestupu na ZUŠ ve Veselí nad Moravou jsem se ocitl v rukou Miroslava Kolacii (vedoucího tamější cimbálky) a Martina Slováka, který mi jako první odkryl úskalí hry na kontrabas mimo pole folklorní hudby. Není lehké pracovat s dítětem a k tomu se ještě snažit o vyvolání motivace ke cvičení něčeho, v jeho očích tak nezajímavého a nepodstatného, jako jsou stupnice, etudy a přednesy. Proto děkuji každému z nich za všechen čas i ochotu pomoci mně a také každému dalšímu studentovi na této trnité cestě hudebníka. A o tom současném kantorovi se zmíním později.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
„Jsem nejlepší, tak ať koukají!“, „Slyšíš toho zoufalce?!“, „Znělo to zajímavě, ale to víš…u nás! se to dělá přece jen jinak.“ Nikdy mi nebylo sympatické soutěžení v hudbě, předhánění se, dokazování si kvalit a povýšenost. Škoda přístupu mnoha hráčů a profesorů, kteří vnímají hudbu jako hračku, přičemž (navíc s vědomím, že) ta jejich je vždy nejbarevnější, největší, nejdražší a je nutné ji všem ukázat a nechat si ji pochválit.

Účastnil jsem se dvakrát soutěže Františka Černého a Jana Geissela v Holicích, Soutěže konzervatoří a konkurzu o absolutorium s orchestrem Hradec Králové. Obecně jsem každou podobnou příležitost bral jako určitou sondu, možnost sebereflexe a příležitost k vycizelování té či oné skladby. Vítr do plachet se také nenafouká sám, takže proč ne. Jen bych rád viděl v lidech odlišný způsob vnímání hudby. Pro poměřování velikosti a výkonu si mohou lidé skočit do posilovny, hudba je o něčem jiném. Často se mluví o emocích, ale chybí disciplína a píle, někdy je to přesně obráceně. Pokud se oba aspekty potkají, pro změnu chybí pokora, která často hudbě přidělí onu nadčasovou, nemateriální a nezměrnou hodnotu.  

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments