Jak vznikala Krčkova opera o svatém Václavu?
Po zhlédnutí opery Jaroslava Krčka Svatý Václav se teprve ukázalo, proč – zřejmě – po osudech českého patrona jako tématu pro operu dosud nikdo nesáhl (jak se skladatel nechal slyšet v nedávném rozhovoru pro Operu PLUS). Postava svatého Václava je ověšena tolikerou symbolikou, že odpovědný hudební tvůrce musí představitelně řešit dilema podobné situaci po Beethovenově Deváté.
Při pohledu na skladatelské portfolio Jaroslava Krčka je jasné, že námět i forma zpracování zrály dlouho. Skladatel je podstatnou dimenzí svého bytí zakotven v české historii, která je pro něho nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Z legendistických pramenů těžil pro své vokálně-instrumentální skladby už v 60. letech minulého století a má tento literární terén dobře zmapovaný. Libreto k opeře o svatém Václavu vytvořil sám, v sedmi obrazech rozčleněných do dvou dějství se pokouší naznačit, nikoliv jak to tenkrát asi bylo, nýbrž o co šlo a co z Václavova příběhu vnímáme jako aktuální i dnes – střet nábožensko-filozofických hodnotových systémů, projekci ideologických pozic Václava a Boleslava do jejich politických postojů. S patrným respektem k dějinným událostem, o nichž toho víme pramálo, se skladatel v libretu soustředil na psychologické portréty sedmi protagonistů a vztahy mezi nimi a prostřednictvím jejich dialogů nechává do děje na scéně vstupovat historické reálie (jednání Václava a Jindřicha I. Ptáčníka, vraždu svaté Ludmily). Z podobného úhlu pohledu – zprostředkovaně – komentuje legendistický příběh Zpěvák, ten ale není součástí děje, figuruje „nad časem“. Jaroslav Krček ostatně svou operu původně nazval Za oponou času, což jsou slova, jimiž dílo – ústy Zpěváka – v libretu začíná. Text dialogů je v próze, čímž je zároveň dána expresionistická stylistika pěveckých partů s výjimkou partu Zpěváka, jehož tři vstupy jsou ve verších a v opeře plní formotvornou funkci refrénu.
Hudební zpracování je projekcí širokospektrálního skladatelova rozhledu, v němž mají své místo postupy hudby staré, lidové a moderní, dovedně se prolínají a vše je korunováno mistrným zacházením s nástrojovými detaily. Pěvecké party často vyrůstají z instrumentálních úvodů, které předesílají atmosféru nebo citové hnutí. Beze stop popisnosti, někdy naopak kontrastem jako ve třetím obraze (scéně Drahomíry a Ludmily) svižné fugato na chorální motivek. Obsah zpívaného slova je průběžně akcentován ústupem, někdy úplným odmlčením orchestru – výborný způsob, jak stimulovat pozornost posluchače.
Premiéra pouze v koncertní verzi
Do jaké míry je opera Jaroslava Krčka o svatém Václavovi jevištním dramatem, nejsem s to posoudit, neboť soubor operyJihočeského divadla ji premiéroval v koncertní verzi. Opodstatnění této volby by se snad dalo najít ve skutečnosti, že mnoho Krčkových skladeb balancuje na pomezí žánrů kantáty, opery a oratoria a skladatel dokáže zformovat hudební materiál tak, aby byl významově samonosný. Poutavost zajišťuje střídání výrazových poloh (usebrání v modlitbě, spory nebo vnitřní monology postav) podepřené hudební stylizací (Václavova modlitba v prvním obraze prokládaná vstupy sboru na způsob litanií, výstupy Zpěváka na způsob středověkých bardů – přičemž adresáty jeho vyprávění jsme my, diváci v sále). Z hlediska hudebního zpracování je vrcholem opery šestý obraz, do něhož nechává Jaroslav Krček masivně vstoupit starohudební intonace včetně nástrojů (dud, tromby marina a šalmaje). Píseň o oslu – v rámci oslav křtin Boleslavova synka – navrhuje autor v libretu sehrát i jako pantomimu, což je dimenze, o niž jsme byli v koncertní verzi ochuzeni stejně jako o taneční akci.
Operu k premiéře v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou nastudoval David Švec s Orchestrem a Sborem opery Jihočeského divadla (se sbormistrem Martinem Veselým), v rolích protagonistů se představili Marek Žihla (Václav), Tadeáš Hoza (Boleslav), Kateřina Hájovská (Drahomíra), Šárka Hrbáčková (Ludmila), František Zahradníček (Ratibor), Alexandr Beň (Hněvsa) a Marie Šimůnková (Mlada), part Zpěváka přednesl Jakub Hliněnský. Obrovský prostor jízdárny nemá úplně milosrdnou akustiku – osobně se mi dlouhý dozvuk líbí a z druhé řady jsem všemu rozuměla bez problémů, ale k divákům v zadní části sálu se zvuk donesl už poněkud rozostřený. David Švec řídil ansámbl s vysokým nasazením (Tanec v šestém obraze si očividně užíval), pěvci dostáli svým rolím na výbornou a v závěrečném obraze (vražda svatého Václava) dokonce decentně naznačili i dějovou akci – představitelé Václava a Boleslava zůstali ještě chvíli stát, Marek Žihla se posadil po chvíli, Tadeáš Hoza ještě o něco později.
Jakkoliv koncertní uvedení Krčkovy opery o svatém Václavu je jistě záslužný dramaturgický počin, dojmu, že leccos z jejího potenciálu nám ještě zůstalo skryto, se nemohu zbavit. Některým staticky působícím místům by scénické pojetí možná dodalo plasticity, jiná, akčnější, by rozkvetla bezprostřední vitalitou, která přitahuje k opakovanému poslechu. Kéž by se našla vůle, čas a prostředky – když už soubor dílo nastudoval – abychom mohli operní poselství o českém patronovi zažít i z jeviště.
Jaroslav Krček: Svatý Václav
29. dubna 2026, 19:30 hodin
Jihočeské divadlo, Zámecká jízdárna Hluboká nad Vltavou
Inscenační tým
Hudební nastudování a dirigent: David Švec
Dramaturgie: Marek Pavlíček
Sbormistr: Martin Veselý
Korepetitoři: Mikoláš Troup Lilija Červená
Inspicientka: Michaela Freudenschussová
Účinkující
Vypravěč: Jakub Hliněnský
Václav: Marek Žihla
Ratibor: František Zahradníček
Boleslav: Tadeáš Hoza
Mlada: Marie Šimůnková
Drahomíra: Kateřina Hájovská
Ludmila: Šárka Hrbáčková
Hněvsa: Alexandr Beň
Sbor opery Jihočeského divadla
Orchestr opery Jihočeského divadla
Koncertní mistr (housle): Martin Červinka, Jessé Xavier Reis
Koncertní mistr (violoncello): Václav Žák
