Pane Krčku, jak se vám daří?
Daří se mi úměrně k věku, ale nestěžuji si. Pořád můžu fungovat naplno tak, jak jsem byl vždycky zvyklý.
Máte na svém kontě přes 200 vážnohudebních skladeb a bezpočet úprav – a jak je zřejmé z blížící se dubnové premiéry vaší opery, stále vás baví komponovat. Kde berete motivaci?
Odpovím stejně jako Václav Trojan, kterému kdysi kdosi položil stejnou otázku – copak já vím? Jsou věci, které jsou nevysvětlitelné. Ve skutečnosti máte dvě možnosti. Buď si ráno sednete ke klavíru, řeknete si, napíšu smyčcový kvartet a podle svého vkusu, zkušenosti, úrovně, na které momentálně jste, hledáte tóny, vybíráte, něco se vám zalíbí, tak to zapíšete – a tvoříte. To je jedna možnost, řekl bych nejčastější. Někdy se ale stane, že „to“ k vám přijde samo, a víte to hned. Takový příběh je například za genezí mé Třetí symfonie. Ještě za totality mi někdo daroval Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Ve škole se nám o tom jen zmínili, ani nám to nedoporučovali k četbě, protože je to o duchovní cestě. Začetl jsem se a přečetl to jedním tahem. Je to úžasná kniha, psaná nádherným jazykem, čte se jako detektivka. A je to návod, jak hledat sám sebe. Komenský to začal psát, když mu bylo kolem 28 let. Hledal své místo v životě a až když se dostal na úplné dno, uvědomil si, že člověk zemře a červi ho sežerou a všechno je marnost nad marnost, tak se mu v té tmě – v té komůrce popisované v kapitole o námluvě s Kristem – objevilo světýlko a vnitřní hlas mu říkal: „Cos hledal? Potěšení? Kde jinde jsi ho měl najít než v chrámu Boha živého? A který že chrám to je? Srdce tvé vlastní. Tak vstup do srdce svého a zavři za sebou dveře, protože tam můžeš být jenom sám.“ Okamžitě jsem se rozhodl, že to musím zhudebnit. Přiznávám, že jsem vůbec nevěděl jak. Bylo to jako stanout před vysokou horou, jejíž vrchol nevidíte, a přesto tam chcete vylézt. V té době jsem měl dva úžasné přátele – jeden byl Jindřich Pecka, filozof, a druhý byl Zdeněk Barborka. To byl původně muzikant, dokonce hrál na harmoniku, pak pracoval jako redaktor v Plzeňském rozhlase, tam jsme se seznámili, ale hlavně to byl skvělý básník, spisovatel s neskutečnou fantazií. Už jsme měli za sebou jednu spolupráci, pro mou elektroakustickou operu Nevěstka Raab vymyslel – na moji žádost – jazyk. Tak jsem se na něho obrátil, aby mi Komenského Labyrint nějak zpracoval. Pustil se do toho, posílal mi koncepty, mně občas přišel nějaký hudební nápad, tak jsem si ho zapsal a hlavně – pořád jsem na to myslel. A jednou jsem se cestou na naši chalupu v Krkonoších zastavil v Rovensku, že zajdu pozdravit jednu jasnovidnou babičku, která tam žila v domečku v zahradě. Sotva mě uviděla u vrátek, křikla: „No, že jdeš! Už se tě nemůžu dočkat!“ Zavedla mě do světnice, přinesla si jakýsi popsaný papír a povídá: „Nedávno jsem tady byla sama, už byla tma, něco ke mně přišlo, řeklo mi to, piš, samo mi to vedlo ruku, nemusela jsem ani rozsvěcet, a tady to je, týká se to tebe, nerozumím tomu a ty mi to teď musíš vysvětlit.“ Z papíru jsem četl: „Jsem Ludwig van Beethoven…“ A babička: „Ty bys mohl vědět, kdo to je. Já ho neznám.“ Já: „Tetinko, to byl skladatel 18. století.“ A četl jsem dál: „Byl jsem skladatelem, měl jsem přítele Cherubiniho, psal jsem symfonie, opery, dirigoval jsem, hrál jsem na klavír…“
To zní skoro neuvěřitelně…
Mám ten originál. To poselství bylo vzkazem pro mě, abych to, co chystám – Labyrint světa a ráj srdce od Jana Ámose Komenského – uskutečnil, že to bude mít veliký význam a úspěch. A abych poděkoval této sestře za spojení, že u mě jsou dva, kteří mi budou napovídat, a proto to vyprávím. To je motivace! Kdybych tenkrát mohl psát denně, bylo to za měsíc a půl hotové. Přitom je to symfonie v tahu 65 minut bez přestávky, a největší obsazení, na jaké můžete pomyslet. Krom běžného symfoňáku tam je sedm hráčů na bicí (bicích tam je samozřejmě daleko víc než sedm), klavír, varhany, celesta, harfa, dechy po třech, k flétnám ještě tenorová flétna, ke klarinetům basklarinet, k fagotům kontrafagot. Všecko jsem tam dal – a přesto to ze mě vylítlo strašně rychle a dodnes, když to slyším, tak si říkám, jak jsem to vůbec napsal? Takhle nebo podobně se to sběhlo několikrát, ale toto bylo nejsilnější.
Hledání a nalezení sama sebe – to je moc pěkné téma. Vy jste skladatel, muzikant, dirigent, hudební režisér, upravil jste stovky písní pro vlastní soubor Musica Bohemica… – také jste se musel nějak hledat, než jste se našel?
Tak to musím znovu zavzpomínat a zase je u toho kniha, respektive dvě knihy. Jeden z mých přátel, kolega skladatel Oldřich Korte mi přinesl knihu Chalíla Džibrána Prorok. Zase jsem to přelouskal téměř přes noc a žasl jsem, co je to za úžasnou věc. Byly tam odpovědi na spoustu mých otázek. Člověk ty odpovědi jakoby tuší, ale když si to přečtete a je to ještě tak nádherně básnicky zformulované, tak se s tím najednou ztotožníte a zjistíte, že jste se někam posunuli, aniž jste o tom věděli. A k té druhé knize mě přivedla skvostná „náhoda“. S manželkou Gábinou jsme tenkrát bydleli v posledním patře pod střechou, měli jsme jen jednu mrňavou místnůstku a každou chvíli nám to tam vyplavila voda. Jednou byla hodně zlá průtrž mračen a mě napadlo, jestli to nemohlo vyplavit i starou paní, která bydlela pod námi. Bylo jí skoro 90 – tak asi v mém současném věku – tak jsem u ní zazvonil, pozvala mě dál a zjistil jsem, že je tam sucho, takže všechno dobré. Na stěně měla pověšené goblenky s duchovními motivy, pochválil jsem jí je a ona na mě tak jako bystře pohlédla a zeptala se: „Čtete Bruntona?“ A já jsem řekl: „Ano, zrovna teď,“ protože jsem měl právě rozečtené Bruntonovo Tajemství nadjá. Myslím, že překvapení bylo oboustranné. Pověděl jsem té babičce, jak jsem k té knize přišel (půjčila mi ji maminka violisty z našeho souboru Musica Bohemica), a ona se otočila a povídá: „Ty fotky tady nad gaučem, to je Paul Brunton. Jsem jeho žačka.“ Nic není náhoda. Prostě to muselo být. „A já se každý večer,“ pokračovala, „při západu slunce na něj soustředím a na dálku spolu mluvíme. Žije ve Švýcarech.“ A pak jsem se o Bruntonovi zmínil Oldřichu Kortemu a on mě zavedl k „hodnému pánovi“. Tak se říkalo Josefu Stejskalovi, za nímž jezdila spousta lidí z uměleckého světa, a byl obdařen určitými dary. Byl jsem mu představen, on si mě odtáhl do takové komůrky, posadil si mě ke stolu a řekl: „Dejte si takhle ruce, zkuste na nic nemyslet, pozorujte nanejvýš výdech a vdech.“ Po chvíli jsem začal cítit, jako když mi kolem dokola lítají mravenci. Byl to hluboký zážitek a on, když to ukončil, řekl: „Jděte se projít do lesa, abyste si to prožil.“ A rozloučili jsme se s tím, že mám k němu kdykoliv dveře otevřené. Tam někde začal můj veliký přerod směrem k usilování o osobní duchovní cestu, o poznávání sama sebe, toho, proč jsme tady na světě, jaké je moje místo.
Jaké je vaše místo?
Myslím, že můj úkol je hudba a pomocí hudby předávat duchovnost člověku, lidem.
A k hudbě jste si našel cestu – jak?
Vlastně docela pozdě. Byli jsme chudá rodina, neměli jsme ani piano. Otec mi koupil malou harmoniku, starší brácha, který hrál na housle, mě naučil noty a za měsíc jsem napsal svou první skladbu. Mohlo mi být tak čtrnáct. Skladba se jmenovala Tango pro Věru…
Školní láska?
Jak jinak, ale hned druhá skladba byla Dumka. A ve Čtyřech Dvorech, kde jsme tenkrát bydleli, fungoval šraml, který vedl docela zdatný houslista – pan Rosenfelder – a já jsem to rozepsal pro jejich obsazení a poprosil jsem je, jestli by mi to nezahráli.
Měl jste kuráž.
Rozhodně. Zahráli mi to, byl jsem v sedmém nebi, a dodnes vidím jejich flétnistu, byl to takový uhlazený pán, lékárník z Budějovic, jak mi říká: „Hm, z tebe něco bude.“ A zase: nic není náhoda. Místní řezník měl dvě dcery, byl bohatý, koupil jim velkou pěknou harmoniku, ale holky se ke hře neměly a on mi tu harmoniku půjčil. A na konci naší ulice bydlel jistý Honza, který hrál na harmoniku už docela zdatně, chtěl jsem se mu vyrovnat, takže za chviličku jsem hrál ouvertury od Rossiniho a musím se pochlubit, dokázal jsem na tu harmoniku zahrát i Uherskou rapsodii od Ference Liszta. Starší brácha byl členem jakéhosi svazáckého souboru, přivedl mě tam – byl jsem tam nejmladší, proti nim klouček – a našli mi učitele. Jmenoval se Jaroslav jako já a Dvořák jako moje máma za svobodna. Byl to redaktor českobudějovického rozhlasu a bydlel v Suchém Vrbném. Chodil jsem k němu pěšky přes celé Budějovice, harmonika byla už docela těžká, a vždycky jsem si od něho nechal schválit vybranou skladbu – třeba Italku v Alžíru, naučil jsem se ji, předvedl jsem mu ji a on mě pochválil a sem tam mi k tomu něco řekl. Takto vybaven jsem šel k přijímačkám. V Budějovicích tenkrát nebyla konzervatoř, ale fungovalo tam Pedagogické oddělení Hudební školy Bohuslava Jeremiáše, v podstatě pětiletá konzervatoř s pedagogickým zaměřením. Zahrál jsem Italku v Alžíru a vzali mě.
A rodiče?
Táta chtěl, abych šel na průmyslovku. Zarebeloval jsem si, přihlášku na průmyslovku jsem tajně zrušil a přihlásil se potají na tu hudební školu. Táta se s tím smířil. Ale na té škole se hra na harmoniku neučila, takže co se mnou? Vzpomněl jsem si, že děda Krček troubil v temešvárské opeře na lesní roh.
Vy máte maďarské předky?
Temešvár je dnes v Rumunsku, tenkrát to byly Uhry. Děda Krček se narodil v Praze na Novém Světě a vzal si Moravanku – která ale žila v Temešváru, uměla dobře maďarsky, česky se musela doučit. A můj táta se narodil v Temešváru. Potom se přestěhovali do Semil a po dvou letech do Budějovic. Takže mě přijali na hornu, ale kvůli nějakému nálezu na srdci jsem toho musel nechat a přeřadili mě na violoncello. Představte si to! Kluci už hráli Bachovy suity a já tahal po prázdných strunách. Dělal jsem, co jsem mohl, abych to dohnal, ale k violoncellu jsem nepřirostl. Mnohem víc mě lákal kontrabas, na ten jsem se naučil sám, hrál jsem dokonce ve školním orchestru. S violoncellem jsem to dotáhl až k absolutoriu, ale moje hvězda to nebyla. Moje hvězda bylo komponování, ale to tam nikdo neučil.
Věděl jste to už tenkrát?
Myslím, že spíš ne. Nejdřív jsem dohlédl k dirigování. Tenkrát se promítal film Předehra ke slávě. Hlavní postavu mimořádně hudebně nadaného chlapce hrál desetiletý Roberto Benzi, později slavný dirigent. V tom filmu dirigoval část z Berliozovy Fantastické symfonie, ale hlavně Lisztovy Le Préludes. To je, pane, kláda! A velmi efektní. A on to perfektně zvládal. A já jsem se zamiloval, viděl jsem ten film sedmkrát, možná víckrát, a rozhodl jsem se, chci být dirigent! Jenže to na mé škole taky nikdo neučil. Ale v Budějovicích byla opera, je tam dodnes, a tenkrát tam byl šéfem opery Zdeněk Chochola. Šarmantní, báječný chlapík, původně violista, mockrát vzpomínal, jak hrával pod Talichem. Přijal mě k soukromému studiu, nic za to nechtěl, skamarádili jsme se a já jsem ho, když potom působil v Karlových Varech, vždycky, když jsem tam sám dirigoval, navštěvoval. Vyškolil mě tak dobře, že jsem od třetího ročníku v Budějovicích dirigoval školní orchestr.
Ve skladbě byl vaším pedagogem Miloslav Kabeláč. Co vám dal – na vaší cestě?
Když jsem působil v Plzni, koncertní mistr Plzeňského rozhlasového orchestru mi jednou řekl: „Jarouši, ty jsi jako trychtýř, který má pět děr. Ze všech teče, ale slabým proudem.“ A Kabeláč prohlásil něco, co mě dlouho v životě pronásledovalo. Neřekl to mě, ale někomu jinému: „Krček je tak šikovný, že z něj nikdy skladatel nebude.“ Dělal jsem toho spoustu najednou. A tyhle dvě hlášky mě hodily do veliké píle, abych to překonal. A pak se stala taková věc… byl už jsem v Plzni, absolvoval jsem tam s orchestrem jako dirigent a zároveň jsem dirigoval Symfoniettu od Slimáčka, takže dvě mouchy jednou ranou. Jako dirigent jsem žák Bohumíra Lišky, přijel tam, a byl tam i Kabeláč, bylo to hrozně milé a já už měl natočené své Concerto pro dvě flétny a smyčce a Kabeláčovi jsem ho přehrál. A Kabeláč neříkal nic, jen hm, hm. A pak mi Plzeňáci natočili První symfonii a poslouchali jsme ji u Eduarda Herzoga doma, on si velice potrpěl na to, aby měl špičkové přehrávací zařízení, a já jsem se fakt klepal, co na to Kabeláč řekne. A skončilo to a Kabeláč se otočil na Herzoga a řekl mu: „No, Edo, co říkáš, tohle už můžeme pustit do světa, ne?“ A já byl v sedmém nebi.
Jihočeské divadlo chystá provedení vaší opery Svatý Václav. Povězte mi něco o její genezi.
Podnět přišel od zpěvačky Lilky Ročákové. Ovšem opera potřebuje nosné libreto. Moderní opera o něčem, co se stalo před více než tisíciletím, a s důrazem na duchovní obsah – na ten jsem myslel od samého začátku – to je výzva! Jako libretista by se mi býval líbil Zdeněk Mahler, ale on v té době zemřel, takže jsem se do libreta nakonec pustil sám. Co víme – historicky – o svatém Václavovi? V podstatě nic, jenom to, že byl. A že měl babičku Ludmilu, která ho vychovala. Ale máme legendy a těch je docela hodně a můžeme je do jisté míry brát jako historický fakt, protože legenda vznikla proto, že se něco důležitého stalo. Čerpal jsem z knihy Petra Piťhy o našich světcích (Čechy a jejich svatí), pasáž o Václavovi je v ní poměrně dlouhá a obsahuje i citace z příslušných legend. Něco jsem přidal, například postavu barda, který je průvodcem operou. Ona vlastně ta historická fakta nejsou důležitá – důležité je, co se z Václava stalo. Stal se naším patronem a když se v tomhle národě něco šustne, co lidé udělají? Shromáždí se na Václaváku pod jeho sochou. Ví se, že byl vyznavačem archanděla Michaela, proto je zpodobován na koni s kopím a mečem. A v jedné z legend se uvádí, že k pozvání Václava na křtiny navedli Boleslava ti spiklenci – jeden z nich se jmenoval Hněvsa (jako drama to zpracoval J. K. Tyl). Takže veselice, pro mě hudebně ohromná příležitost, a Boleslav se ho snaží přesvědčit, aby se vzdal vlády… Víc nebudu prozrazovat, ale jednu zajímavost ještě zmíním. Karel IV. nechal svatováclavskou legendu namalovat. Je to několik obrazů v chodbě cestou do kaple sv. Kříže na Karlštejně a na jednom obrazu chce Václav vejít do kostela a dveře z druhé strany vzpírá mnich. Čili v tom byla namočená i církev. Hned na začátku jsem použil jeden úžasný žalm, velebte pána – za jehož zpěvu se Václav představuje jako lidumil a jako člověk duchovně na výši, skutečný křesťan.
Jak dlouho jste na opeře pracoval?
Asi rok. Má dvě dějství. Nebylo to tak úplně s nápovědou jako ten Ámos, ale naplňovalo mě to.
Bude víc provedení?
Ještě jedno by mělo být 28. září 2026 a divadlo hledá možnosti dalšího uplatnění.
Stále koncertně nebo inscenačně?
Koncertně, stále koncertně. Trošku je mi to líto, vlastně ani nevím, proč se takto rozhodli, ale skladatel musí být rád, že jeho skladba vůbec zazní. Je to s podivem, ale žádná opera o Václavovi není. Martin Kumžák napsal oratorium, v roce 2015 ho provedl FOK, ale jako operu Václavův příběh dosud nikdo nezpracoval.
O to víc se těšíme, díky za rozhovor.
