Jindra Pokorná, první Míla v Janáčkově Osudu

V historii Brna, a týká se to nejen umění, se setkáme se jmény mnoha osobností, které do města na soutoku Svitavy a Svratky přišly až ve zralém věku odjinud, mnohdy i z často opovrhované Prahy, a zůstaly mu věrné do konce svého života. Byl to i případ dlouholeté sopranistky operního souboru Národního divadla v Brně, paní Jindry Pokorné, od jejíhož narození uplynulo 24. července devadesát let.

Jindra Pokorná se narodila severočeském Ústí nad Labem, kde prožila prvních dvanáct let svého života. Poté, co se Ústí stalo v důsledku mnichovské dohody součástí hitlerovského Německa, se rodina přestěhovala do nedalekých Veltrus. Toto městečko žilo, jak tomu tehdy běžně bývalo, zajímavým kulturním životem, o který pečovali především místní amatéři. Mladá studentka Obchodní akademie a posléze úřednice Jindra Pokorná se do něj zapojila a velmi ji v tom podporoval její bratr, zanícený divadelní ochotník. Hrála a zpívala v místním ochotnickém spolku a právě tam si jí povšiml místní slavný rodák, tehdy velmi populární divadelní a filmový herec Otomar Korbelář, který do svého rodiště pravidelně zajížděl. Poradil jí, aby se věnovala studiu zpěvu. Jindra Pokorná jeho rady uposlechla, úspěšně složila zkoušky na pražskou Konzervatoř a tam se stala žákyní někdejší sólistky brněnské opery, Běly Rozumové-Chalabalové. Nebude v žádném případě na škodu, když se u jména této pěvkyně zastavíme, a to nejen proto, že letos 5. srpna uplyne třicet let od její smrti.

Příbramská rodačka Běla Rozumová (narodila se 8. února 1903) se stala po studiích zpěvu v Praze a ve Vídni v roce 1923 sólistkou opery ve slovinské Lublani, kde tehdy působilo poměrně dost Čechů. Byl mezi nimi i pozdější brněnský dirigent Antonín Balatka. Možná, že to byl právě on, kdo upozornil tehdejšího šéfa opery a pozdějšího ředitele divadla, dirigenta prvních uvedení Janáčkových oper Františka Neumanna na mladou sopranistku.

V roce 1925 se Běla Rozumová stala sólistkou brněnské opery. Působila v ní deset let. V Brně se prosadila a vytvořila zde několik desítek rolí od koloraturních partií jako byly Královna noci v Mozartově Kouzelné flétně, Konstance v Únosu ze Serailu anebo Filina v Thomasově Mignon, až po postavy jako byla Liu v prvním brněnském provedení Pucciniho Turandot. Z jejích dalších rolí připomeňme verdiovské postavy (Gilda v Rigolettovi, titulní role v Traviatě či páže Oskar v Maškarním plesu), Norinu v Donizettiho Nápoji lásky, Karolinu ve Smetanových Dvou vdovách anebo Marfu v Carské nevěstě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Zpívala v řadě původních novinek (postava Anči v prvním uvedení Novákova Dědova odkazu, titulní hrdinka v opeře Jaroslava Vogela Mareja a jednou z jejích posledních brněnských rolí byl Ženich v premiéře Her o Marii Bohuslava Martinů).

Z Brna odešla do Národního divadla, kam následovala svého manžela, dirigenta Zdeňka Chalabalu. Posléze se věnovala úspěšně pedagogické činnosti. Jejími žákyněmi byly vedle Jindry Pokorné například výtečná představitelka Kostelničky a Emilie Marty Marie Steinerová anebo mezzosopranistka Libuše Lesmanová.

Zpět však k Jindře Pokorné. Do Janáčkovy opery v Brně ji angažoval Zdeněk Chalabala, který se do souboru vrátil v roce 1947 jako jeho šéf. Brněnskému publiku se představila v roli Barče ve Smetanově Hubičce a poté v postavě První žínky v Dvořákově Rusalce.Tyto postavy ji pak provázely dlouhá léta. Na Chalabalovo doporučení zpívala na počátku svého brněnského působení rovněž v souboru zpěvohry. Vytvořila zde několik rolí jak v klasickém operetním repertoáru (náročné partie Adély ve Straussově Netopýru a Fiametta v Boccaciovi Franze von Suppé), tak v soudobých novinkách jako byla role Stelly v Dunajevského Volném větru. Ztvárnila rovněž roli Lidunky v Tylově a Škroupově Fidlovačce. Do souboru zpěvohry si odskočila ještě v sedmdesátých letech v představení Offenbachiáda, které bylo složeno ze dvou jednoaktových děl Jacquese Offenbacha- Dobrodružství na večerce, kde účinkovala v postavě Madame Jobinové, a Dafnis a Chloe.

Zdeněk Chalabala sice z Brna v roce 1952 odešel, ale nový šéf František Jílek, který nastoupil na jeho místo a stál v čele souboru více jak čtvrtstoletí, si byl dobře vědom představitelských možností a schopností Jindry Pokorné a pověřoval ji četnými závažnými úkoly v široké žánrové šíři, jak je přinášel provoz repertoárového divadla. Její jasně znějící lyrický soprán s výbornými výškami, výtečně zvládnutá pěvecká technika a osobnostní parametry ji přímo předurčovaly pro role českého operního repertoáru. S mnohými z nich se setkávala postupně v několika inscenacích.

Zpívala a hrála ve všech Smetanových operách. Vedle již zmíněné Barče v Hubičce patřily k jejím stěžejním postavám především Mařenka v Prodané nevěstě, Jitka v Daliborovi a suverénní Karolina ve Dvou vdovách.

V Braniborech v Čechách byla představitelkou Vlčenky, v Tajemství Blaženky, v Čertově stěně nejdříve Katušky, kterou později vyměnila za Hedviku. V několika inscenacích Libuše zpívala Prvního žence.

Vedle První žínky, jejíž byla stabilní dlouholetou představitelkou, si zazpívala v Rusalce i titulní roli. V dalších Dvořákových operách se s ní mohli diváci setkávat v postavě Terinky v Jakobínovi a ztvárnila rovněž roli Xenie v Dimitrijovi. Ve Fibichově Šárce účinkovala v roli Svatavy.

Jméno Jindry Pokorné bylo spjato rovněž s operní tvorbou Leoše Janáčka. V několika inscenacích byla představitelkou Karolky v Její pastorkyni, Kristinky ve Věci Makropulos a Aljeji v opeře Z mrtvého domu. V Lišce Bystroušce se nejprve setkala s rolí titulní hrdinky, poté byla výtečnou představitelkou Lišáka Zlatohřbítka (v této roli několikrát hostovala v Národním divadle). V závěrečné fázi svého působení vystoupila i v postavách Chocholky a paní Páskové. Především ale byla první představitelkou Míly ve světové premiéře Osudu dne 25. října 1958, kdy jejím partnerem v roli skladatele Živného byl Jaroslav Ulrych.

Preciznost svého pěveckého projevu a úsilí o jevištní výraz postavy uplatnila Jindra Pokorná v řadě příležitostí, které jí nabídla operní tvorba dvacátého století. Byly mezi nimi role velké i drobnější, ale všechny vždy odvedla na perfektní profesionální úrovni. Z těch velkých si připomeňme především její ztvárnění titulní role v prvním brněnském provedení Julietty Bohuslava Martinů (jejím partnerem v roli Michela byl tehdy v roce 1966 Jiří Olejníček).

Dále to byly postavy Helenky v Pohádce máje brněnského skladatele Jaroslava Kvapila, Miliny v opeře Jana Franka Fischera Ženichové, Princezny v Ostrčilově Honzově království a pro ni ne zcela typické dvě komické role, dohazovačka Agafja v Ženitbě Bohuslava Martinů a První dáma v Hurníkově opeře Dáma a lupiči.

Ještě v samotném závěru své divadelní kariéry v roce 1982 se blýskla sugestivním ztvárněním ústřední trojrole postav Džejn / Jana / Johanka v opeře Otomara Máchy Růže pro Johanku, věnované osudu českých parašutistů v době heydrichiády, kterou alternovala s Magdalenou Blahušiakovou.

Z dalších připomeňme Dívku se závojem v Berkovcově opeře Krakatit a Vinoku z Hejtmana Šarovce Karla Horkého. Ve slovenských operách se divákům představila v postavách Marky v Suchoňově Krútňavě a Zuzy v Cikkerově Jurovi Jánošíkovi.

Z jejich rolí v operách skladatelů dvacátého století připomeňme Marianu ve Straussově Růžovém kavalírovi, v níž účinkovala ve dvou různých inscenacích stejně jako v postavě Duňaši v Prokofjevově Vojně a míru. Významné místo v její umělecké biografii ovšem zaujímá Luisa ve Věžníkově výtečné inscenaci Prokofjevových Zásnub v klášteře. V roli Lucille vystoupila také v další vynikající Věžníkově inscenaci z šedesátých let, kterou byla opera Gottfrieda von Einema Dantonova smrt.

Velmi blízká byla Jindře Pokorné operní tvorba Mozartova. Brzy po nástupu to mohla dosvědčit svým výkonem v roli Dorabelly v Così fan tutte (tehdy dle dobového usu uváděné pod českým názvem Ženy jsou ženy). Krátce na to následovala Zuzanka ve Figarově svatbě a poté Zerlina v Donu Giovannim. Ve Štychově a Věžníkově inscenaci z roku 1983 ztvárnila roli Donny Elvíry, v Kouzelné flétně byla představitelkou První dámy.

Po řadu let rovněž uplatňovala technickou virtuositu svého projevu v Rosině v Rossiniho Lazebníku sevillském (tato role byla tehdy u nás téměř výhradně svěřována sopranistkám). Na druhém pólu jejích pěveckých možností byly postavy pucciniovské (Mimi v Bohémě, Liu v Turandot a Nella v opeře Gianni Schicchi). Mezi její velmi úspěšné role patřily Anička ve Weberově Čarostřelci, Micaela v Bizetově Carmen a především Markétka v Gounodově Faustovi a Markétce.

Se souborem Janáčkovy opery se zúčastnila Jindra Pokorná mnoha úspěšných zájezdů do řady evropských zemí (například Německo, Lucembursko, Španělsko, Švýcarsko, Itálie a řada dalších států). Mařenku zpívala v německé Mohuči, v chorvatském Zagrebu, makedonské Skopji a několikrát také v Národním divadle, kde vystoupila i v dalších postavách (například třikrát v roli Katušky v Pujmanově inscenaci Čertovy stěny pod taktovkou Zdeňka Košlera).

Často vystupovala na koncertních podiích (sopránová sóla v Beethovenově Deváté symfonii, Dvořákově Stabat mater, Janáčkově Glagolské mši, kantátě Gilgameš Bohuslava Martinů anebo ve Verdiho Rekviem).

Synem Jindry Pokorné je tenorista, operní režisér a pedagog Janáčkovy akademie múzických umění Václav Málek, jehož otcem byl dlouholetý výborný, nejdříve liberecký a poté ostravský režisér Rudolf Málek.

Život této nenápadné, skromné, ale v době velkých úspěchů Janáčkovy opery velmi platné umělkyně se uzavřel 9. ledna 2007.