Jindřich Kopidol: Ve škole jsem o přestávkách chodil po rukách

Kudy vedla vaše cesta k cirkusu?
Cirkus ke mně přišel docela náhodou. Kdysi moje kamarádka zpěvačka Kaczi natáčela videoklip ke své písni Klid. Měla k dispozici nízký rozpočet a hledala lidi, co umí nějaké zajímavě věci. Já jsem tenkrát chodil po slackline a studoval na vysoké škole. Natáčení jsem se zúčastnil a potkal jsem tam Václava Pokorného z Cirkusu trochu jinak. Vyměnili jsme si kontakty a on mi pak zavolal, nabídl spolupráci… Bral mě do komponovaných programů. Postupně jsem vystupoval víc a víc. Když jsem se po škole vrátil z Brna do Ostravy, začal jsem trénovat naplno. 

Slackline byla pro vás fajn pohybová aktivita nebo trend doby?
Byl to někdy kolem roku 2014 v České republice obrovský boom. A já jsem si moc přál to zkusit. Neznal jsem sice žádné lidi, kteří by mě nasměrovali, ale měl jsem štěstí, že jsem jednou v parku viděl kluky, kteří se tomu věnovali čtyři roky. Měli vybavení a zkušenosti. A svoje zkušenosti mi předali. Já jsem se možná za rok, dva dostal více méně na jejich úroveň.

A souviselo studium vysoké školy se sportem, se vztahem k tělu?
Ne, vůbec ne. Já mám vystudované bezpečnostní inženýrství.

V cirkusu trochu jinak jste se od slackliny dostal k dalším disciplínám, jak jste postupoval?
To byla taky vlastně náhoda. Připravovali jsme představení Konkurz. Účinkoval jsem v něm jako provazochodec a také v roli Údržbáře nebo Uvaděče. Spolu se mnou tam byly například holky, co dělaly závěsnou akrobacii a ony potřebovaly dostat na jeviště, a pak hlavně do vzduchu všechno své náčiní. Šlo i o to stáhnout shora kruh, který už visel připravený. A já jsem už někde předtím viděl balanční žebřík. Tak jsem si říkal, že bych se to naučil, vylezl nahoru a stáhl bych kruh. A dopadlo to tak, že můj první balanční žebřík přišel týden nebo dva před premiérou. Stihl jsem to, naučil jsem se na něm vylézt nahoru. Takže to byla moje cesta ke druhé disciplíně – k balančnímu žebříku.

Kdy jste měli premiéru? Téma konkurzu vytěžil např. v roce 2021 i Losers Cirque Company…
My jsme Konkurz poprvé uvedli na podzim roku 2019 v divadle Mír v Ostravě.

Od slackline jste se dostal k balančnímu žebříku, která disciplína následovala?
Zkusil jsem balancování na rola bola, nebo na dvou válcích na sobě, které jsou svými osami na sebe kolmé. Mozek mi to ale vůbec nebral. Trvalo mi to dlouho, ale naučil jsem se to. Přišlo mi fajn to umět.

A od rola bola jste pokračoval ke stoji na rukách?
Zrovna stojky, handstands jsem začal dělat už na základní škole. O přestávce jsem zkoušel chodit po rukách. Neskutečně mě to bavilo. A když jsem potkal Václava a vstoupil do Cirkusu trochu jinak, tak mi dal pár tipů David Pargač, který je u nás učí. Naučil jsem se stát rovně na dvou a pak v roce 2019 jsem byl na prvním workshopu Jana Jiráka. A u něj jsem získal další zkušenosti a posunul si cíle, třeba stát na jedné ruce a tak…

Nabízí se ještě žonglování…
Tomu se nyní moc nevěnuji. Ale měl jsem období, když jsem chodíval žonglovat, ale bavilo mě to ve více lidech. To, co umím, není tak efektní, ale jako passing ano. Když je nás více, mohu se spolehnout na toho druhého a taky mu pěkně hodit. Je to týmové, a to je na tom skvělé.

Měl jste někdy za ty roky pocit, že to nezvládnete?
Ne, až do doby, než když jsem začal zkoušet inscenaci Erlend (recenze zde), jsem necítil, že by na mě někdo vyvíjel jakýkoli tlak. Cirkus byla doplňková aktivita, na vysoké jsem to měl dokonce jako hobby a pak takovou fajn brigádu. A i když jsme zkoušeli Konkurz, tak byl tlak jen chvilkový. Ale neměl jsem nikdy pocit, že bych to nezvládl. S Erlendem přišly různé pocity i tlak, ale věděl jsem, že to zvládnu, že musím. Hodně mi v tom pomohl režisér projektu Jenda Jirák a producent Václav Pokorný a celkově tým lidí, od dramaturgie po hudebníky, produkční, vlastně všichni byli nápomocní, kteří se mnou na sóle spolupracovali.

A také nutnost nabrat další dovednosti, jako třeba rigging nebo závěsnou akrobacii…
Pravda, nikdy předtím jsem závěsku nedělal. Díky houpačce, která je dominantou scénografie jsem ale zkoušel, co jde, co to vlastně dá. A pak tím, že se věnuji riggingu a výškovým pracem, bylo poměrně snadné přijít na to, jak houpačku zavěšovat. Mě zároveň baví být soběstačný.

Baví vás týmová spolupráce, a přesto jste vykročil vstříc sólu, navíc ve velmi velkorysé délce. Byla motivací i touha spojit všechny dovednosti a disciplíny pod jeden titul?
Byl to nápad. Pro mě velká výzva. Viděl jsem sóla nějakých umělců a přišlo mi to jako z jiného „levelu“: na nikoho jiného se nespoléhat. Nikdo jiný tu situaci nezachrání. To byla ta myšlenka, výzva. Nevěděl jsem, že to chci nebo zvládnu tak brzy. 

Ale kdy je to včas?
No právě. Měl jsem myšlenku jednou si ušít na tělo sólo. Měl jsem v hlavě, že až prostě přijde ten čas… A že si sbírám materiál a tak. A pak mi zavolal Václav a říkal: „Neexistuje žádný správný čas. Je potřeba do toho skočit a dělat hned.“ Upřímně, sám bych se do toho nejspíš „nedokopal“. Je to Václavova zásluha, podpořil mě v tom. Dodal mi jistotu, že to zvládnu.

V čem kromě jistoty zásadně Cirkus trochu jinak figuroval? Co potřebuje cirkusák nebo performer pro tvorbu sóla?
Je to smutné, ale v první řadě to jsou finance. Na nich to kromě odhodlání stojí. Pak samozřejmě vhodný tréninkový prostor. A poskytnutí všeho, co jsme si průběžně usmysleli, například zajistit výrobu konstrukce. Pak to je produkce, komunikace s lidmi, kteří se do projektu průběžně zapojili: hudebníci, osvětlovač, dramaturgyně, fotograf… Samozřejmě spoustu věcí jsem musel řešit i já, třeba konstrukci – houpačku, aby fungovala i ve vzduchu a aby se mi po ní dobře pak chodilo (konstrukce ve tvaru lodi nebo půlměsíce pak na zemi sloužila jako dva kotvící body pro napnuté provazochodecké lano – pozn. red.). Desku s otvory – specifický balanční žebřík jsem si vyráběl více méně sám, ale bylo mi poskytnuto zázemí.

Jak dlouho celý proces od nápadu k premiéře trval?
První zkoušení jsme měli před rokem v březnu. A tomu předcházel v lednu rozhovor s Václavem, že bychom sólo měli udělat teď. Od myšlenky to byl přesně rok po premiéru na Jatkách.

V posledních týdnech zkoušení přišlo zranění, jak se pro vás změnila situace? 
Původně jsem si myslel, že mám jen naražené prsty na noze. Do nemocnice jsem šel spíše jen pro jistotu. Když mi ukázali rentgen, že je to zlomené, tak jsem se rozbrečel. To bylo 10. prosince. Říkali, že to bude srůstat a hojit se tak měsíc, nebo dva. Já na to, že musím trénovat a jestli to nejde nějak urychlit. Bohužel ne. Museli jsme s režisérem Jendou Jirákem kvůli zlomenině přejít do režimu, ve kterém jsme naplno trénovali jen to, co se dalo. Ty první dny po zranění jsem ale nemohl pořádně ani chodit. Takže sekvence, co jsem měl už nazkoušené nebo postavené, jsem si přehrával aspoň mentálně. Pak přišly Vánoce, aspoň jsem je díky tomu mohl déle trávit s rodinou, ale hned po nich jsem znovu naskočil do procesu zkoušení. Dávali jsme ale pozor nepracovat na něčem, co by mě ohrozilo nebo by mi aktuální stav zhoršilo. Dělal jsem, co jsem mohl v rámci možností.

Přinesla ta zkušenost kromě bolesti a nutnosti adaptace i něco pozitivního?
Pro mě to bylo smíření, že tyto věci se dějí. Neměl jsem dosud z tréninků ani hraní žádná zranění. Navíc, i nyní to bylo v podstatě malé zranění. A přišlo v docela dobrý čas, kdy jsem měl ještě možnost zregenerovat. Myslím, že co má přijít, tak přijde. Takže to přišlo ve formě, v jaké to přišlo. Kdyby se mi zlomila ruka týden před premiérou, tak neudělám nic.

Jak s odstupem času vzpomínáte na premiéru?
Byl to obrovský tlak. A i když jsem v životě stres cítil mockrát, ať už to byla maturita, vysoká škola, nebo nějaké jiné velké výzvy, stejně jsem si uvědomoval důležitost té situace. Lidi mi věřili a věřil jsem, věřím sám sobě. K tomu datu jsme všichni, nejenom já, směřovali. Pro mě to datum 20. ledna byla stěžejní meta. A pak nastalo vzduchoprázdno, najednou se z toho úsilí a potu a energie stala vzpomínka. Všechno to ale zůstává v paměti těch lidí a v mojí. Není vidět žádný reálný produkt, ale zůstává uvnitř těch, kdo přišli a byli se mnou. A ve mně jako hluboký zážitek.

Tři týdny po premiéře jste s Erlendem poprvé vyjeli do zahraničí…
Ano, jeli jsme do Nizozemí. A to jsem si užil. Hráli jsme kratší ukázku.

V Cirkusu trochu jinak se věnujete i výuce…
Vrátil jsem se po zkoušení Erlenda a vedu Teens Academy – naše mladé naděje ve věku 16–17 let, kteří jsou u nás už od dětského věku. A teď začínají pomalu vystupovat, ale potřebují pracovat na disciplíně, pohybové průpravě, hereckém výrazu, emocích… Hodně se mi vrací vše, co jsem se já sám na Erlendovi naučil.

Máte svůj cirkusový vzor?
David Dimitri. Jednoznačně. Dokonce byl vloni u nás v Ostravě na festivalu. Hrál sólo ve svém vlastním šapitó. Sám přijel kamionem ze Švýcarska, sám si ho postavil, odehrál, odbavil. Provazochodec, akrobat, který skáče backlipy, frontflipy na laně. A je mu 62 let.

A jaká je nyní budoucnost projektu Erlend? Vrací se na Jatka78, pojede na CirkUFF?
Ano, na pražská Jatka se vrací v květnu, pak se koncem měsíce představí v Trutnově na CirkUFF festivalu, 6. června na ostravském Cirkulu. Na podzim bude 15. listopadu v Ostravě v komorní scéně Arena. Na příští rok máme naplánované turné, doufám, že se podaří vyjet do zahraničí.

Jindřich Kopidol je artistou a pedagogem novocirkusových technik, členem ostravského uskupení Cirkus trochu jinak. (Přečtěte si více…)